 |
 |
 |
13. 4. 2008RAGE, EDENBRIDGE, FREAKOZAKS – 12.4.2008, Plzeň, KD Šeříková
|
Když zavzpomínám na onen MoR, RAGE byli vlastně jedním z hlavních důvodů, proč jsem tam jel. Vystoupení metalové legendy podpořené živým orchestrem se skladbami napsanými namíru tomuto uskupení, to se vidí jen párkrát za život. Bohužel tehdy šlo o jejich první vystoupení, které jsem mohl vidět, při kterém nahradil mého oblíbence Mikea Terranu Andreé Hilgers z AXXIS, a tak jsem z MoR odjížděl trochu se smíšenými pocity. RAGE+Lingua Mortis Orchestra byl fantastický zážitek, ale ten Mike mi tam chyběl. Do ulice Šeříkové jsem tedy mířil s lehkými obavami... Do Šeříkovky jsem dorazil necelou půlhodinu před oficiálním začátkem koncertu a čekaly mě hned dva šoky najednou. První z netradičního umístění stánku se suvenýry na balkónku uvnitř sálu, kde již stačili vyprodat limitovanou edici Carved in Stone, na kterou jsem si brousil zuby, a druhý šok ve formě pohledu na ošklivějšího bráchu zvoníka od Matky Boží, který se zubil z konstrukce bicích do publika. Metalových hnusáků pobíhá po světě hromada, ale tenhle tedy v ošklivosti vítězí. Jak bylo oznámeno, RAGE dorazili do Plzně s podporou hned dvou zahraničních předkapel - ruských FREAKOZAKS a rakouských EDENBRIDGE. Abych se přiznal, ani o jedné formaci jsem dosud neslyšel, a tak jsem byl velmi zvědav, co nám předvedou zajímavého. Možná za to mohl časový posun mezi Ruskem a ČR a FREAKOZAKS na pódium nastoupili asi s půlhodinovým zpožděním. Tahle partička sympatických Rusů si z toho ale nic nedělala, naběhla s úsměvem na pódium a začala valit do publika svou část přídělu těžkého kovu. FREAKOZAKS, ač odchovanci bývalého sovětského bloku, se ukázali jako velcí znalci západní metalové hudby, kterou umně předvedli i naživo. Styl FREAKOZAKS není jednoduché popsat. Na jejich hudbě je znát, že mají opravdu hodně naposloucháno, a jako kapela si lízli po špetce od klasického metalu, něco od speedu, něco od trashe, ale asi nejvíce znatelný mi připadl vliv amerických DREAM THEATER. Trochu tomu pomohl i zpěv Andreje Dolznikova, který se kromě klasických poloh bez problémů propracovával až k výškám kterým vládnou třeba Michael Kiske nebo právě James LaBrie. To vše s pohodovým úsměvem a věčným povzbuzováním publika. Kromě excelentního zpěvu musím na FREAKOZAKS vyzdvihnout ještě jejich rytmiku, protože práce baskytaristy Alexeje Stadnika byla koncertem sama o sobě. Alexej si prostě je vědom, že baskytara je skutečný hudební nástroj a nemusí zůstat pouze u monotónního brumlání do rytmu. Necelá třičtvrtěhodina, kterou měli FREAKOZAKS vyhrazenou, uběhla rychle a po kratší přestávce přišli na řadu rakouští EDENBRIDGE. Když jsem je tak v průběhu jejich vystoupení poslouchal, ani se nedivím, že jsem o ně ještě nezavadil. Celkově mi jejich vystoupení připadlo naprosto průměrné v rámci nepřehledné módní vlny rádobygotického symfonického metalu se zpěvačkami v čele, která se zvedla po průrazu NIGHTWISH. A kdyby náhodou nebylo jasné v čích cestách se to EDENBRIDGE vezou, Sabine Edelsbacher se snažila celé jejich vystoupení imitovat Tarju pohyby, gesty, občas i řečí... Pro ty, co rozeznají EDENBRIDGE od EPICY a hromady podobných jen dodám, že během večera zazněly věci ze starších alb, kromě dalších například Shine, či The Undiscovered Land, ale dostalo se i na ochutnávky z čerstvého CD „MyEarthDream,“ včetně titulní písně MyEarthDream. Mno, alespoň by čas si odskočit pro pivko před vystoupením hvězd večera, RAGE. Po mírném schlazení z jihu přichází bouře ze západu. Do tmy září pouze sádrová lebka se zlověstnými červenými žárovkami místo očí. Chudák zvoník :-) Nepovedený ústřední motiv pódia ale nic nezmění na tom, že pětici imitátorů nahradila trojice profesionálů, u kterých platí, že méně je spíš více. Zazněla tedy úvodní Carved in Stone, a rychlík |
|
se rozjel. I když bych to minulý rok neřekl, ale změna v obsazení RAGE nakonec asi přeci jen prospěla. Celkově mi kapela připadla ve velmi dobré pohodě, což bylo vidět i na Viktorovi, který celou dobu někde se svou kytarou pařil.
RAGE odhodili nostalgii z turné From the Cradle to the Stage, symfonický orchestr a přijeli nám předvést čerstvou nálož syrových hitů. A to velmi čerstvou, protože páteř celého vystoupení tvořily písně z posledních čtyř alb pouze doplněné o nějakou tu starší klasiku. Mezi věci z „Carved in Stone“, „Speak of the Dead“, „Soundchaser“ a „Unity“ se tak vklínila nepříliš hraná Under Control, a klasiky jako Days of December či Refuge. Osobně jsem toto rozhodnutí velmi ocenil, protože se dostalo i na mé oblíbené věci z „Unity.“ Tomu, že sedmička je šťastné číslo, věří mnoho lidí, a RAGE se to rozhodli potvrdit. Sedmou písní večera se stala mohutná symfonická píseň z „Carved in Stone“ – Lord of the Flies, na kterou do Plzně zavítala i její zpěvačka Jen Majura. Po netradičním zážitku RAGE se symfonickým orchestrem se objevil jev ještě méně pravděpodobný – RAGE a žena na jednom pódiu. Kupodivu jim to velmi dobře fungovalo a tak si to nově vytvořená čtveřice protáhla ještě o mojí milovanou Dies Irae. Jediné,čeho mohu litovat je, že jsem nestál v předních řadách ;-) Po několika písních mě RAGE opět zasáhli přímo srdeční záležitostí. No Regrets. Sice jsem ji naživo slyšel už na MoR, ale ve stísněných prostorách KD Šeříková tahle ranařská industriální hymna dostala úplně nové koule. Ty přesně sekané riffy s podporou dělostřelecké palby bicích, prostě fungovat musí a divím se, že nezbořily Šeříkovku jako psí boudu. Po No Regrets přišlo mírné schlazení ve formě Smolského sóla. Musím uznat, že RAGE již našli hranici, kdy Smolského (kterého Peavy označil za Pana Kytaru) utnout, a tak nebylo až tak příliš dlouhé. Přesto stačilo na to, aby publikum žaslo, co to dokáže ten člověk s tím kusem dřeva (nebo polyuretanu nebo čeho) dělat. Když už jsem se chystal sbírat spadlou čelist, sólo se protáhlo o další píseň, tentokráte Unity. Tak jsem ji tedy nechal ještě chvíli povalovat a zíral. A protože je Unity povedené album, nezůstalo jen u těchto pár kousků RAGE přidali i Down a Set this World on Fire. A na závěr regulérní části vystoupení zaznělo medley z písní Long Hard Road, Higher than the Sky a Don't Fear the Winter. Po kratší pauze se kapela na volání rozjařeného publika ještě vrátila a přidala dva kousky ve formě Open Up My Grave a poslední kapkou kovu byla Straight to Hell. Pak si jen kapela potřásla rukou s předními řadami (doslova!) a zdroj životadárné energie utichl. Když se na to tak podívám, musím si svůj názor na RAGE po odchodu Terrany poopravit. Kapele to evidentně pomohlo a i když Andreé není tak výrazná osobnost, práci v kapele odvádí dobrou, a to je důležité – pohoda hráčů a dobrá muzika. Jen škoda, že ten zvuk se podařilo vychytat až někdy v polovině vystoupení RAGE, ale nazvučit místnost velikosti menší tělocvičny nejspíš není tak jednoduché. |
;)
Reklama
