Se skupinou Pátek 13 jsem se potkal při poslechu splitka poprvé, ovšem styl jaký hrají jsem slyšel snad tisíckrát. A sice na počátku 90tých let, kdy se naší krajinou proháněly podobné thrashové konvoje pochybného ražení. Padl na mě prach těžké nostalgie a jen stěží se vstupuje do propasti hluboké minulosti minulého tisíciletí.
Trošku mě leká představa, že někteří zakladatelé tohoto stylu už nejsou mezi námi a jejich dávní fanoušci se už dlouho ohýbají nad bačkorami a čekají, kdy už s nimi konečně zaklepají.
Jak jsem se letos nasmál, když jsem loni viděl parodii na Kryptor od skupiny samotné. V tu chvíli, kdyby mi někdo řekl, že ještě dneska někdo natočí album, které se ponese v duchu starých Kryptor, asi bych si poklepal na čelo, ale v tu chvíli se už dávno připravovaly Seance na druhém konci světa.
Hned po prvních posleších jsem se sám sebe ptal, jak je možné, že ve mně Seance nevyvolává takový ten štiplavý úsměv. Odpověď je nasnadě. I přes notný patos času si totiž nahrávka ponechává vlastní tvář. Není tady zjevná snaha vytáhnout starou klasiku do nového světa, ale jistá hravost, nevypočítavost a dokonalá atmosféra okořeněná nesčetnou řadou technických kudrlinek, melodií a jasným nadhledem. Na druhou stranou, když kapela chce znít věrohodně, tak prostě věrohodně zní. Líbí se mi hlavně již zmíněná hravost kytar. Ty občas vyjedou s opravdu záživnou melodií.
Dokonce i zvuk je vhozen do počátku devadesátých let, o obalu s hororovou tématikou nemluvě. Texty mají také jasně vyhrazený mantinel a ve své sveřeposti netahají za uši a bez násilí zapadají do celého konceptu alba.Sečteno podtrženo, Seance na druhé straně světa je fajn dílko, které na mě jasně září jakožto brána do dávné minulosti.
Potěšení ze splitka mi ale kazí druhá kapela Res Nulius, jež předvádí ponurý, dřevní, těžko srozumitelnou variantu black metalu. Hodně dolu šel také zvuk, což na mém špatném dojmu jen přidává. Když k tomu připojíme neskutečně příšerný zpěv a bezpáteřní bicí, máme tu anomálii sic málo viděnou, ale za to neposlouchatelnou.
Co víc napsat o díle, které se nese celých pětačtyřicet minut v jednom strnulém kole? Abych jen nekřivdil, tak třeba dvojka trochu nabere rytmu, ale pořád platí výše popsané. Když už se objeví nějaký nápad, je hned je vyrušen zpěvem nebo nekonečně nudným rytmem. V před se vkrádá nuda, strnulost, křečovitost, bezmyšlenkovitost a těžkopádnost.
Marně hledám bod, kde by jsem mohl nahrávku jen na chvíli vychválit, ale jsem tak zahlcen prostorem prapodivných zvuků, že nejsem schopen vnímat silnější motivy, tedy pokud na albu nějaké jsou.
Dokonce nemohu použít ani takové to natahující plácání o historii kapely nebo nějakých podrobností o ní, protože ve své tajemnosti se raději ukryla i před očima Internetu. No nic, musíme se spokojit i s tím málem co máme. V tomto případě se počítá pouze snaha.
Čas: 01:19:24
Tracklist:
PÁTEK XIII
- Suspirius Muzikus
- Vládce kurevstva
- Mastodont
- Jamamba
- O zakletém mlynáři
- Kruté oči hor
- Lucio Fulci
- Báby zaříkávačky
- Frank Zito
- Křišťálové jezero
RES NULIUS
- Elegy to an Endless World
- Welcome Home
- Perpetual Journey
- Memorial
- Secrets of Negativity
- Storm pt. 1
- Storm pt. 2
Hodnicení: Pátek 13 (7), Res Nulius (2)
