 |
 |
 |
Anketa
11. 1. 2008NIGHTWISH - Dark passion play
|
Od posledního alba finských Nightwish se toho událo dost. A konečně jsme se dočkali. Nightwish si sice dali na čas ovšem až odchod, vlastně vyhazov, zpěvačky Tarji udělal z téhle desky nejočekávanější album roku. Možná právě proto se po přijetí nové pěvule Anette (ze které se mimochodem stal druhý nejstarší člen kapely) do produkce desky investovalo nemálo financí v porovnání s předchozí deskou Once. Z Once jsem byl před léty nadšený jen chvíli, jenže tenkrát to byla po předchozím mizerném Century Child aspoň teplá polívčička. Odchod Tarji bolí. Samozřejmě, že nová zpěvačka Anette je z jiného těsta, takže srovnávat s Tarjou nejde. Zatímco Tarja byla spíš do klasiky, tady jsme více v rockové poloze a hned poprvé, když jsem jí slyšel, mě napadli Within Temptation. Kapela se logicky pojistila a pánové rozumně nehledali druhou Tarju, protože věděli, že jí buď nenajdou, anebo by se posléze nevyhnuli neustálému srovnávání. Nightwish stále více potvrzují, že jsou zástupci symfonického metalu, to nelze zpochybnit a protože mi hned po prvním poslechu nová deska něco připomínala, tak jsem si dal tu práci a poslechl opět po létech zaprášené Once. Nikdo mi nebude nalhávat že podobnost minimálně kostry desky a vlastně tak nějak všeho je tu čistě náhodná. Proč ale odchod Tarji bolí? Mě alespoň kvůli tomu, že právě díky ní měla tahle kapela ono pomyslné lusknutí prsty a tah na branku. Nyní je to sice hodně majestátní symfo-metal, klávesy jsou téměř všude, ale to je tak všechno. Bohužel kapela měla vždycky slabinu v kytarách, kde se vše odehrávalo na pomezí jalového heavy-speed metalu a ta je nyní po výměně zpěvačky, ještě více patrná. Ale abych tu jen nelál i na nové desce se najdou kusy, které se mi líbí a to hlavně kvůli výborným melodiím a chytlavým refrénům. Vezmeme-li desku od začátku, hned první rozporuplný krok vidím v umístění skladby The poet and the Pendulum, která má přes 13 minut, na začátek. Po víc jak minutě „intra“ se teprve „začne něco dít“, ale to už jsem otrávený. Skladba navíc zase zhruba před půlkou „usne“, takže už netrpělivě vyčkávám dvojku. Tou je o dost živější až skoro rychlá Bye Bye Beautiful, kde bych uplatnil i výjimku na kytary (ono jich tam stejně moc není). Navíc je zde výborný Marcův vokál. Takovou už Najtvišovskou klasikou je třetí Amaranth, kde je v refrénu hodně dobrá melodie. S další Cadence Of Her |
|
Last Breath už moje nadšení opadá a nenahodím ho ani při následující svižnější Master Passion Greed, kde mi přijde jako kdyby kapela vykrádal sama sebe a při rychlých pasážích i kolegy Children of Bodom. Naprostou zbytečností je pomalá Eva, která mi přijde jako parodie na Swanheart. Přeskočím další dvě skladby, které nestojí za řeč a zastavím se u For The Heart I Once Had, která mi přijde alespoň jako změna a snaha se oprostit od minulosti. Anette zde zpívá jako Anette a ne jako rocková Tarja. Možná je to ale zase tím refrénem. Jakousi folkovou romancí má být snad The Islander, připomíná mi to ale spíš muziku z reklamy na Tulamourku. Ovšem světe div se, tahle skladba jakoby přejde plynule v další Last Of The Wilds, která je okořeněná houslemi a nebýt toho že je instrumentální, tak bych jí zařadil mezi lepší kousky. 7 Days To The Wolves je opět kus, kde to Anettě sedne a zřejmě je to cesta, kterou by se měla kapela ubírat. Navíc se jedná o sedmiminutovku a od poloviny se song ještě víc rozjede. Na závěr zařazená opět pomalá Meadows Of Heaven je pro mě taky přítěží. Dá se to poslouchat, ale čeho je moc toho je příliš. Dohromady spíše pomalá deska na mě působí rozpačitě a věřím, že nejsem sám. Pro hodnocení tedy nesahám nijak vysoko, i když v paměti mám ještě staré dobré desky a tak kapele krapet nadržuju. Uvidíme také, jak se Anette popere se staršími kousky naživo. 20.2.2008 se o tom můžeme přesvědčit v Praze na jejich samostatném koncertě.
Sestava:
Čas: 1:15:35 Tracklist:
|
;)
Reklama
