 |
 |
 |
25. 9. 2007AGABUS – Last Way Left
|
Svým v pořadí druhým albem o sobě dává vědět hard corová formace ze severní Itálie, s jejíž hudbou se tuzemský posluchač navštěvující nejrůznější festíky a koncerty s trochou štěstí již setkal. Velmi aktivní AGABUS totiž při své koncertní aktivitě (přes 200 odehraných vystoupení) nevynechali ani Českou republiku a další evropské státy. Stylově se tahle banda orientuje na mísení klasického thrash metalu, hard coru a dalších osvědčených inspiračních zdrojů s cílem vytvořit jakýsi „post metal“ (v dnešní hantýrce spíše metalcore). Na každý pád Agabus mají zacíleno spíše na tu skupinu fans, které baví různé křížení mezi odnožemi tvrdé muziky vycházející z pevných HC základů. Na druhém albu se od nastoupené stylové linky příliš neuhýbá a minimálních změn doznal také realizační tým s šíleným vokalistou Arem v čele; odchod basáka Mattea v r.2004 kompenzoval příchod neméně schopného Raze, a tak se čtveřice ve složení Aro (v), Raz (b), Pala (d) a Zapa (g) mohla hned v příštím roce vrhnout na nahrávání, které přineslo novou desku, na níž především výrazně ubylo coverů oblíbených vzorů kapely (Sepultura, Pantera, Biohazard, Obituary, System Of A Down). Oproti debutu z r.2001 (Agabus) se také pro album podařilo sehnat vydavatele v podobě francouzských Deadsun Records. Na druhé placce již Agabus vykročili o poznání jistějším krokem, přesto to z mé strany nebude psaní dvakrát nadšené. Na kapelu fungující od r.1997 přináší novinka stále příliš málo originality a Agabus se ne a nedaří vytvořit si vlastní výraz – a přitom deska začíná docela slibně. Mluvené intro chvályhodně rychle zařízne ostrý syrový nářez s extrémním corovým zpěvem. Co dál potěší, je solidní zvuk alba a časté střídání temp. Už po prvním poslechu mi však z toho vypadává silné ovlivnění starou Sepulturou – některé riffy a postupy ji |
|
silně připomínají. Podobný, poněkud ohraný old school nabízí dvojka, resp. její začátek. Aro si sice střídá pozice se sborovými zpěvy, případně sám se blýskne jinou, neméně naléhavou hlasovou polohou, přesto nemůže zakrýt nevýraznou hudbu držící se stále ve stínu zmíněných inspiračních vzorů Agabus.
Nejsilnější momenty lze nalézt právě v prostřední části desky – č.4 začíná zajímavou vybrnkávačkou s posmutnělým bluesovým nádechem, aby postupně vygradovala do „nasrané“ Responses, jejíž účinek nesmírně zvedají Arovy pomatené hlasivky a poznání odvazovější thrashové kytary, kterým není cizí ani nějaká ta technická kudrlinka. Hudebně jde však stále o řádný old-šůl, nepřinášející nic extra nového, což se naplno projeví v motorkářským rockem očouzené šestce. Motörhead by jistě plesali, současný fanoušek však stěží – nebýt docela promakané sólové vsuvky kytary, moc by se asi při poslechu nebavil. Navíc právě zde získávám neodbytný dojem, že Agabus své skladby po hudební stránce lepí, jak se dá a bez velkých starostí o výsledný dojem. Vrcholem neoriginality je závěrečná The Hive Of Damage. Nápady a postupy připomínající právě Panteru a Biohazard mi jsou zde tak povědomé, že podezírám kapelu z převzetí kompletní instrumentace některého z profláklých válů těchto veličin. Závěrečné zhodnocení se nutně nese v duchu předchozích dojmů – zvukově solidní dílko s kvalitními vokály doplácí na neoriginální a nevýraznou hudbu. Drobnou poznámku si neodpustím ani k obalu desky – byť se jedná o promáč, je tisk nekvalitní a těžko čitelný s nedostatkem základních informací o interpretovi a vydavateli. Tedy nakonec žádná sláva… Čas: 23:08 Seznam skladeb:
web kapely: http://www.agabus4.org web vydavatele: http://deadsun.free.fr |
;)
RSS kanál
