7. 6. 2007IRON MAIDEN, Lauren Harris, Gate Crasher, 6. 6. 2007, Ostrava - fotbalový stadión Bazaly

další fotografie

Ano, tak nějak mohly znít a možná i znít budou titulky nejednoho hudebního plátku. Po pár letech se nestoři heavy metalu objevili zpět u nás  - a prakticky v místech, kde před 14ti lety účast v naší malé zemičce začali. Stadion na Bazalech zažil akci vskutku monstrózní, kdy si zaplněná plocha a ochozy mohly vychutnat ono profláklé „scream for me Ostrava---screeeeeeeeam for me Ostrava----we're Iron Maiden“.

Už od rána se tedy oči fanoušků upínaly k obloze s otazníkem, jestli vydrží počasí. A vydrželo. Ba co více, bylo tak akorát – ani zima, ani horko. Avšak díky přejezdu prakticky přes celou republiku jsme zažili snad všechny rozmary přírodního živlu bouřka. Kroupy, vítr a vydatný déšť spolu se zácpami brzdily naší výpravu a tak se v Ostravě ocitáme prakticky v době, kdy začíná hrát první kapela. Daří se nám ale najít super parkovací místo pár stovek metrů od stadionu a ženem do ochozů, ať můžeme posoudit kvality Gate Crasher. Tato kapela vyhrála svůj post v akci „Rádio Hey a Iron Maiden hledají předkapelu“ a rozpoutala kolem sebe pořádný humbuk. V průběhu soutěže se poněkud měnily pravidla a hlasování vyhrála mladá heavy partička Witch Hammer. Nicméně bylo rozhodnuto, že kapelu z první výherní trojky vyberou sami Iron Maiden – tato situace potvrdila pořekadlo, že situace se na bojišti mění každým okamžikem. Spousta negativních či věcných ohlasů  na webu pořádajícího rádia dávalo tušit, že to zase tak moc „čistá“ akce asi nebyla. Uvidíme, co vyjde na povrch. Nicméně lze doufat, že se do měsíce a půl dozvíme s největší pravděpodobností celou pravdu.   Také se poněkud změnilo „zaručeně pravé“ info od zdroje, že samotní Gate Crasher budou hrát po Lauren Harris – teda těsně před IM. Proč došlo ke změně a my jako první kapelu viděli právě GC, se mi do těchto chvil nepodařilo zjistit. I když důvody jsou prakticky jasné. Ale zpět k muzice. Gate Crasher (servírující v současnosti lidem své CD „Chocolate Rabbit“, ke kterému budou mít nejvíc blízko fanoušci Nirvany a nabízí se otázka, proč se tedy kapela montuje do heavy metalu:))) nebyli na pódium skoro vidět. Situaci napravovaly dvě obří obrazovky po stranách pódia, nicméně set s nulovou podporou světel a poněkud pokulhávajícím vyvážením zvuku (z mého místa) udělal z hochů přesně to, co v dané chvíli byli. Teda předkapelu. Kriticky ale musím uznat, že i přes tyto nedostatky to díky zpěvným refrénům a lehce zapamatovatelným melodiím klukům docela šlapalo a zvuk kytar měl patřičný drive.

Velké pozitivum bylo dodržení oznámených časů a tak se přesně na minutu otvírá prostor pro dceru Steva Harrise – Lauren. Ta po vzoru taťky a strejdů z jeho bandu vlítla na stage jak vichřice a...a.....a to bylo tak vše. Doprovod v podobě basisty, kytaristy a bubeníka byl po fyzické stránce také trpasličí účastí na velkém a černými plachtami (zakrývaly kulisy IM) pokrytém pódiu a i hudba samotná stála za prd. Milionkrát slyšené,

Jak už jsem psal, časy se dodržely a když se z repráků pár minut před devátou hodinou ozvalo „Doctor, Doctor“ od velikánů UFO, bylo každému ze skalních fanoušků jasné, že s posledními tóny této hitovky naběhne za bicí soupravu Nicko McBrain, hýkne do mikrofonů a otvírák z desky „A Matter Of Life And Death“ „Different Worlds“ přinutí všechny zúčastněné duše vzdechnout nadšením. Klasická pódiová běhačka Bruce Dickonsona a divoké gestikulování do publika patří k již zajetému standardu, stejně tak jako „basová palba“ mistra Harrise. (pozn. vojáka v plné zbroji). Pódium laděné do „bojiště“ je velmi působivé a když se k tomu připočítají super světla je k vidění a slyšení opravdu profesionalita tohoto hudebního kolosu. Popisovat to, co bylo už nespočetněkrát popsáno asi nemá smysl. Po nezbytné představovačce písní z aktuální desky (Brighter Than a Thousand Suns, These Colors Don’t Run, The Reincarnation of Benjamin Breeg, For The Greater Good of God) se sáhne do archívu k „Children Of The Damned“ z kultovní desky „The Number Of The Beast“, což velmi potěší. Ono se ale vůbec hrálo převážně z nové a právě této desky – stejnojmenná  TNOTB s působivým Eddiem v roli kozla, nesmrtelná „Run To The Hills“, Hallowed Be Thy Name“. Prokládané hity jako „The Trooper“, „Wrathchild“. Další klasika ke stále aktuálním tématům  - „2 Minutes To Midnight“  a  jistě všemi pravými muži oblíbená „The Evil That Men Do“, mráz po zádech nahánějící „Fear Of The Dark“  a samozřejmě „Iron Maiden“, kdy v posledním brejku na pódium „vjíždí“ tank s komandantem Eddiem, který bedlivě sleduje dalekohledem okolí.  Bruce nezapomene připomenout, že „Nicko měl včera narozeniny“ a tak si fanoušci sborově zapěli obligátní „Happy Birthday“.  Po 90 minutách konec zvonec...jakoby členové IM chtěli zdůraznit svou lásku k fotbalu. Tlačenicím k východům jsme se nějakým zázrakem vyhnuli a po krátkém kličkování Ostravou mezi policií a ostatními fanoušky bereme směr domov. Diskutujeme o právě proběhlém koncertu a shodujeme se, že zvuk se postupem času vylepšoval, stejně tak jako hlas B. Dickinsona. Smutná věc je, že čas se nezastaví a ani IM nejsou nesmrtelní a zub času se na nich podepisuje čím dál tím více. Nabízí se teda otázka, jestli tuto kapelu ve stejné sestavě uvidíme příště...a bude vůbec nějaké příště?

Na fotky z koncertu mrkněte ZDE!