 |
 |
 |
23. 2. 2007MASTERPLAN MK II
|
Tak, a je to tady. Masterplan Mark II. Po bouři, která projela sestavou se dala dohromady nová a označení alba je tak trochu symbolické i pro samotnou skupinu. EP, které nové CD uvádělo, obsahovalo vskutku luxusní materiál, nyní následuje regulérní album. Podívejme se, jestli EP nebyla pouhá vábnička na nové zákazníky... Album uvádí instrumentální skladba, která má opět symbolický název - Phoenix Rising. Podobně jako bájný Fénix povstávají též Masterplan z popela rozpadu kapely a podobně postupně eskalující je i intro Masterplan MK II. Fénix tak za minutu a sedmnáct sekund povstane z popela a posluchače udeří do hlavy otvírákem alba, písní Warrior's Cry. A rána je to pořádná - takto zběsilou jízdu snad ještě Masterplan nenatočili. Úvod písně sice zavání otvírákem debutového alba, Spirit Never Die (snad ve snaze symbolicky navázat na veleúspěšné první album), ale píseň nabere takové obrátky, že Spirit Never Die člověku připadá jako stodvacítka marně se snažící dohnat Ferrari. Na téhle písni se opravdu Mike Terrana vyřádil a nacpal do ní pořádný kus energie. Druhou písní je titulní skladba EP, Lost and Gone. Příjemná šlapavá píseň spíše hardrockového ražení. Po předchozí speedové jízdě možná až moc brzdí album, ale na druhou stranu tak vyniknou její kvality, které by se nejspíše na jiném místě alba ztratily. Z EP je i třetí kus - Keeps Me Burning. Ta opět přišlapává plyn zpět k lehkému speedmetalu a fanda Masterplan může jen spokojeně pohazovat hlavou. Čtvrtou píseň, Take Me Over, uvádí akustická vyhrávka na kytaru, kterou následuje nášup těžkých metalových riffů. Jestli Warrior's Cry je je nejrychlejší písní Materplan, pak Take Me Over je určitě jednou z nejtvrdších. Grapowovy heavymetalové riffy do hlavy zatloukají Terranovy bicí pod klenbou Mackenrottových kláves, které zespodu podporuje Eckertova baskytara a cestu jim rozřezává DiMeova pilka. Masterplan MK II udržují album vyvážené a pátou písní je lehká střednětempá píseň I'm Gonna Win doprovázená chytlavou klávesovou vyhrávkou. Proti předchozím působí velmi optimisticky, dobře se poslouchá a i přes její téměř poprockové ražení si člověk němůže pomoci a tou hlavou mlátí dál a dál. Šestá píseň, Watching the World, je opět svižný speedovější kousek, který má možná až moc složitý nájezd na refrén. Ve chvíli, kdy by člověk, čekal, že se Masterplan MK II rozjedou, píseň naopak utnou a začnou znovu od začátku. Podruhé se ale nic podobného nechystá a nich nebrání Masterplanům ve spanilé speedové jízdě písní Watching the World. Call the Gipsy je opět jednou z pomalejších písní, kterou provází hutný metalový riff. Dobře se poslouchá, je šlapavá, ale na albu jsou i lepší. Navc mám v refrénu pocit mírného vykradení nějaké klasiky. I kdybych se rozkrájel sice nevím koho, ale toho pocitu se zbavit nemohu. Sedmá píseň, Trust in You, je třetí písní v historii Masterplan, která by se dala označit jako ploužák. I když poněkud netypický, jak je ostatně pro Masterplan typické :-) Jemné citlivě podané sloky jsou střídány refrény, do kterých kapela vecpala pořádný kus síly a umocnila tak dojem naléhavosti textu. Vynikající promyšlená skladba dotažená do konce. Jako každá správná kapela, |
|
musí mít i Masterplan píseň se stejným názvem jako je jméno kapely. Tou je osmá věc alba, Masterplan. Další svižná speedová píseň, kterou si vyloženě dovedu představit naživo - kdy bude dav fanoušků řvát spolu s kapelou do noci ono Masterplan. Textově sice nejde o žádný zázrak Masterplanské tvorby (ten se konal na debutovém albu a asi hned tak další takový nebude), to ale nic nemění na tom, že tahle píseň bude mít naživo svůj efekt.
Předposlední píseň alba, Enemy, je další svižnou písní Masterplan. Není sice tak povedená jako třeba Keeps Me Burning, ale udržuje slušný standard alba a svou nenáročností otevírá cestu poslední písni - Heart of Darkness. Co se týče písní s názvy, které se objevují v diskografii jiných kapel, vždy z nich mám trochu obavu. V případě Heart of Darkness dvojnásobnou - píseň tohoto jména od Grave Digger je proste nesmrtelnou legendou a srovnání s ní mě napadne vždy, když toto jméno zaslechnu. Jaká je tedy Heart of Darkness, kterou nám nabízí Masterplan? Rozmáchlá píseň velmi pomalého ražení, které hraničí až s ploužákem. Tohoto tempa se kapela drží celou sedmiminutovou délku písně. Jsou v ní sice přirozené přechody, tempo se ale nijak zásadněji nemění a ve chvíli, kdy se do skladby přidají orchestrální klávesové klenby působí píseň až kýčovitě - stejně jako obdobné pasáže na Elements pt.II od Stratovarius. Naštěstí z této kategorie vždy včas píseň vybruslí a její sedmiminutová délka nepůsobí tak úmorně. Co dodat. Kapela odvedla vynikající výkon po tom všem, čím prošla, a v jaké rychlosti po těchto událostech bylo album vydáno. Oproti Aeronautics se Masterplan vrací zpět k syrovějšímu zvuku kytary, který měli Masterplan na svém prvním albu. Stejně tak se mi zamlouvá i DiMeův styl zpěvu, který připomíná Landeho na prvním albu. To je další věc, co na Aeronautics chyběla. I tak ale Masterplan MK II nedosahují kvality debutového alba Masterplan. Tehdejší nadšení pro novou věc je prostě neopakovatelné a stejně neopakovatelné je i jejich první album. Masterplan MK II vychází ve třech verzích - standardní, a dvou limitovaných edicích - jedna v digibooku a druhá v plechové krabičce. Nadšené sběratele kovu musím ale upozornit, že CD se z krabičky, respektive gumového středu, poměrně špatně sundavá. Bonusem limitované edice pak je klip k Lost and Gone. Samostatnou kapitolou je tradičně skvěle provedený booklet. Tentokráte nejsou na každé druhé straně fotky členů kapely, ale fotografie, které se nějakým způsobem symbolicky vážou k textům na dvojstraně, na které jsou. Každá fotografie přitom má svou vlastní zajímavou myšlenku a provedení. Na kapelu tak zbyla pouze poslední dvojstrana, na které jsou též děkovačky. Čas: 52:18 Seznam stop:
|
;)
Reklama
