Ihned po otevření bookletu novinky od Dark Gamballe spatříte slova Forresta Gumpa: „…život je jako bonboniera. Nikdy dopředu nevíš, co tě v příštím bonbónu čeká…“ Opravdu výstižné, protože v případě D.G. to platí v míře vrchovaté. A to jak v případě jejich kompletní „discography“, tak i bonbónů na jejich novince.
Za zvuku startování motoru začíná první Sprint a rozjíždí to svižně za vydatného přispění klavíru. Pokud by na mojí osobě byla volba skladby k natočení klipu, právě Sprint by vyhrál. Klasická hitovka D.G. jako třeba Můry, popř. Oni. Krátká, úderná, hitová… To splňuje i následný Tryskáč se skvělým textem (Rána jsou těžký a bolí, ve sklence opice létá a s nimi drak. Má jednu tlamu a kvílí, asi mi závidí některou z mých šesti hlav… Chutná mi víc, jím sůl a citron, rukama mávám jsem centrifugou… Ehm, znám to velmi, velmi dobře :o))). Následující dráha začíná jako Korn a vlastně tak i pokračuje. Podobnost basové a kytarové linky tam jednozňačně je. Vše samozřejmě zabaleno do patřičného Dark obalu. Skvělá věc. Nu-metal je jedna z posledních věcí, kterou by jsem si dobrovolně a při smyslech pustil, ale v tomto podání mě to hodně baví. Nejde se nezmínit o stále vzrůstající hlasové formě „desítky“. Jeho projev je každou další deskou jistější a osobitější. Opravdový unikát na naší scéně (a nejen na naší), který je lehce identifikovatelný po prvních tónech. V horách začíná po předchozím mazci klidně a nevinně. Po pár svižných rytmech se opět vrací do klidných vod a můžeme si vychutnat klávesy a skvěle nazvučené bicí. A toto střídání klidu před bouří a samotné bouře se vleče celou skladbou. Další Tam dole pod kanálem má opět skvělou lyriku (Ty jsi Miss Popelník a já jsem popel v něm. Jsi sexy jako vajgl, děláme brajgl, tam dole pod kanálem. Nosíš tričko love, já jsem ta špína Ken. Čistím si zuby, asfaltem z tuby, jsme hvězdy pod kanálem…) a jedná se klasický vál D.G, který stále drží pozornost. V Závrati se mi hodně líbí kytara, která je taková zvláštní, nervní. Album pokračuje peckami Jen malý moment a Dešťový mužík a ta čubka nuda stále zbytečně šmejdí a čeká, kdy se dostane ke slovu. Šmejdit může, ale útočí na větrné mlýny, protože na tomto albu se středem zájmu rozhodně nestane ani na malý okamžik. Zapal můj neon jsem už měl možnost slyšet na jejich show v kralupské Ponorce (hell-o
All and Pigeon!!!), takže jsem věděl, co mě čeká. Začátek klávesy a nasamplované bicí, nástup kytary a zpěvu, rozjezd... A jedno kultovní heslo (V pekle se nezhasíná. Nevím proč, ale už na koncertě mi nadchlo a teď ho pořád používám. Inu, neznaboh…). Pak už jen Pianista Nino a Alenka z loutkových show a máme tady konec.
Když jsem toto album poslouchal po jeho obdržení několikrát za sebou, výrazně mě nenadchlo. Než jsem začal psát recenzi, dal jsem si týden pauzu a poslechl si ho znovu. A teprve tehdy se dostavilo pochopení a docenění této desky. V žádném případě není na první poslech jako předchozí Superstar, ale to neznamená, že by byla méně kvalitní. Jen chvíli trvá se novým materiálem prokousat. Alespoň mojí maličkosti. Opět nelze nezmínit vývoj, který D.G. absolvovali od svého debutu Sex ´n Death z roku 1992 po novinku Bonboniera. I když je pravdou, že tenkrát to byli pouze Dark. Oproti již zmiňované Superstar nedošlo k nějakým výrazným posunům a změnám. Dark Gamballe nyní pouze pilují a zdokonalují svůj osobitý styl a užívají si toho, že ho pro sebe vynalezli. Opravdu asi nemá cenu řešit zvuk, grafické zparacování a podobné doplňky. Ty jsou v jejich případě vždy zárukou kvality. O skvělých textech už řeč byla. Jen by mne zajímalo, v jakém rozpoložení jsou psány a jestli je někdy pochopím… V mém přehrávači se většinou střídají notně „drsnější“ partičky, ale po D.G. často a rád sáhnu. A to, že jejich novince nepřidělím bodů ještě více je pouze tím, že na svém triku mají věc s názvem Robotory a ta je, alespoň pro mne, zatím nepřekonána. A vřele doporučuji navštívit nějaký ten koncert. Tam je to teprve jízda… Takhle nějak si představuji inteligentní rockovou nahrávku.
RSS kanál
;)
