Základ festu vytvořily dvě domácí veličiny, obě oceněné soškou Anděla – staré známé „doomaře“ ze Silent Stream… doplnili neméně ambiciózní metaloví experimentátoři z Ador Dorath. Silnou dvojku doplňovali cellisté z Hyperion a nedaleké Rakousko přispělo dvěma spolky v podobě deathových Goddamned X a melodičtějších Darkfall.
Vzhledem k tomu, že kapely nebyly jedinými, kdo v tento den absolvoval náročný přesun město-město, dorazili jsme i my ve slušivých mundůrech jen tak-tak na začátek. První zaznamenáníhodnou skutečností byla návštěvnost – zatímco dříve se publikum scházelo pomalu a líně, nyní byl sál zaplněn už na první kapelu a dovnitř proudily další a další lidičky.
Na pódiu se mezitím zabydlovali řezníci z GODDAMNED X a rakouská čtveřice začala zanedlouho ládovat do přítomných svůj death’n’ roll. V případě Goddamned X jde o eufemismus, protože naživo máte co do činění s brutal deathem říznutým starou školou a špetkou thrashe. Trojka muzikantů kolem zpívajícího kytaristy Helmuta Lechnera vsadila na mohutný, pročištěný a velice tvrdý zvuk, do kterého vložila vlastní nemalý um nasbíraný v předchozích kapelách. Z prozatím jediné desky „Marching Through The Inferno“ zazněl stejnojmenný vál společně s mojí oblíbenou „Drugged To Extremes“. Většinu setu ovšem tvořily nové skladby z aktuálně chystané desky (zatím schází vydavatel) a coby předskokani měli Rakušané solidní ohlas mezi obecenstvem, které se tentokrát nerozpakovalo se hned u první smečky odvázat! 
Na pozitivní dojem navázali Ostraváci HYPERION. Tříčlenná sestava chlapů s celly a v repertoáru věci mj. od Sepultury, Metallicy. Heršvec, nebylo to tu už někdy??? Od vystoupení Hyperion jsem tedy, coby neznalý, čekal něco jako pokus o českou Apocalypticu, ale naštěstí se nejednalo o lacinou kopii a Hyperion má v sobě pořádný kus rozvojového potenciálu. Podobně jako předchozí kapela, ani Hyperion se na scéně nepohybuje dlouho (zal.2002) a na kontě má zatím dva demáče plus singl a koncertní DVD. Ani stylově zaškatulkovat dost dobře nelze – kapela hraje nejrůznější covery i vlastní věci, pohybuje se napříč žánry a Hyperion lze uzřít na festech vážné, keltské lidové, jazzové, rockové i metalové hudby. Náležité pozornosti se kapele koneckonců dostalo i ve Svatoboji a dobíhající zvukovka violoncell přilákala velké množství zvědavců. Mladé osazenstvo (Honza, Ondra, Tomáš) poté hráblo do strun a zahrálo průřez celou dosavadní tvorbou – od norské klasiky E.Griega přes pohádkové motivy („Z mechu a kapradí“), vzkříšení Beach Boys („Barbara Ann”) až po metal v podobě profláklé instrumentálky od Sepultury („Inquisition Symphony“). Své místo v jinak poměrně odlehčeném vystoupení dostal i vlastní, zadumanější „Heart“. I přes technické nepříjemnosti v průběhu setu se kapele dostalo bouřlivého potlesku, takže nic naplat – muselo se přidávat. :) Můj jinak pozitivní dojem trochu kazily časté hecovačky a rytmické nepřesnosti (bez bicích je to holt těžší…).
Laťku po pauze ještě zvýšili thrash/deathoví DARKFALL. Banda, pokládaná v domovském Rakousku za tuzemskou jedničku v rámci žánru, předvedla podařený výkon s velikým ohlasem fans. Po těžkotonážním, tvrdém zvuku z rukou Goddamned X přišel svižný melodický nátěr plný riffových odrážeček a řádně prásátkovského vokálu Thomase Spiwaka. Ani tady nehrála prim nostalgie a kapela čile propagovala své aktuální MCD „Phoenix Rising“ (2006). Za výkonem na pódiu nezůstávalo pozadu ani publikum a na rozjeté Rakušany se mezi stovkami hlav pařilo divoce a s chutí. Darkfall mohl odcházet spokojen.
Spokojeni ovšem mohli být také SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří zaplnili mezeru za vypadlé Sacrosanctum. Předešlé kapely odvedly svou práci dobře, návštěvnictvo bylo už jaksepatří v ráži a současně vrcholila i návštěvnost. Pauzu vyplněnou prodíráním se davy, pivkem z Oltecu a sbíráním známých v temných koutech kulturáku ukončili právě zmínění Silenti. Dobře známou kapelu snad netřeba představovat – rychlý nástup seskupení korunovaný prvním Andělem za desku „Themes“ je ještě v živé paměti, stejně jako personální otřesy, které přišly hned vzápětí a kvůli kterým si věrní posluchači museli na další desku čtyři následující léta počkat. Nedávný návrat na výsluní skupině osladil v pořadí již druhý Anděl za mimochodem velmi jímavé „Relic Dances“. Novinky jsem se nenabažil na posledním Brutalu a nestačilo to ani dnes, i když Silenti právě této placce věnovali nejvíce hracího času. Postupný odklon kapely od klasického doomu k moravskému etno-metalu osobně vítám, protože zde kapela (dle mého názoru) působí ve sdělení přesvědčivěji.
Ale zpět k vystoupení; hned na úvod je třeba zmínit vydařený zvuk a poctivé nasazení celé sedmičlenné sestavy, která krom aktuální řadovky (za vše alespoň „I Would Dance“) nezapomněla ani na předchozí alba a došlo i na hitový „We shall go“ (Themes), mnohem starší „Last“ (kompilačka Breath of Doom) a v rámci dvojice přídavků i na cover od Led Zeppelin („Kashmir“). Propojení obou vokálů fungovalo dobře, jen zpěv Pavla Hrnčíře neměl tu správnou „temnou“ hloubku jako na desce. Jedná se ovšem o detail – výkon celé kapely byl OK a potlesk rozhýbaných metlošů zpod pódia byl ohromný. Prostě po čertech povedený výstup…
Do těžké pozice se tím dostali aktuální držitelé Anděla – ADOR DORATH z Českého Těšína, kteří do Brna přijeli propagovat poslední album „Symbols“. Kapela na impozantní výkon doomových veteránů navázala neméně vznosným symfonickým atmo-blackem, na který se šlo od začátku pěkně zostra. Pravidlo „jiné na desce-jiné naživo“ se zde ovšem znovu potvrdilo a promakanou spleť hudebních nápadů, stylovou přehlídku a mísení nejrůznějších vlivů, srážel dolů rozplizlý zvuk. I přes tento handicap se hrálo s dravostí, řízenou energickou pódiovkou Ivoše Doseděla. Šéfovský Ivošův výkon těsně nad hlavami fans se však zde spíše řezal než objímal s operními polohami Lenky Machové, a tak lze pochválit hlavně muziku, z které na vás dýchá ojedinělá atmosféra různých stylů a která už dokázala očarovat nejednoho fandu i kritika. Očarovaně působily i davy na place, které s upřenými zraky víc poslouchaly, než pařily a kapele se tak jak tak postaraly o důstojné „pracovní prostředí“.
Po posledních tónech se začal rychle vyprazdňovat i sál, který tentokrát hostil téměř tři stovky hlav a do análů Metal Swampu se zapíše jako fandy vůbec nejvíce podpořený. Sestava bez velké zahraniční hvězdy se nakonec ukázala až překvapivě účinná a jestli jsem až doteď hodnotil swampy jako vesměs úspěšné, tak tady to byl úspěch s velkým Ú!
