To stačí. Doporučená alba: všechny. Dám si ale tu práci, že o této super mega akci napíšu poněkud více. Jak to teda všechno začalo, pokračovalo a končilo?
S radostí jsem někdy před prázdninami vyčetl na inet stránkách Billyho Sheehana zastávku na turné Real Illusions, kde Billy zdatně sekunduje kytarovému čarodějovi se jménem Steve Vai. Ten vydal po dlouhém trápení letos desku ?Real Illusions Reflection? a spousta kytarovým hráčům doslova vyrazil dech. Nebylo tedy ani divu, že můj kytarový kamarád Kury na můj nápad ?shlédnout tyhle blázny trošku blíže? okamžitě kejvnul, stejně tak jako Wana, muž to již trochu postarší, který pamatuje heavy metal z doby kamenné a jehož nic jiného než rocková muziky nezajímá. Možná jestě tak pivko:)). To si hnedle na začátku cesty pořídil a jelikož jsem byl řidič, dělal mi odzadu po cestě do hlavního města Rakouska docela chutě. Dle mapy jsme klub Planet Music nalezli naprosto v pohodě a po krátké okružní jízdě parkujeme u paneláku hnedle za rohem. Po přečtení programu klubu potají závidíme obyvatelům tohohle domu jejich možnost vidět slavné tváře prakticky několikrát za měsíc.
Po příchodu do klubu obdivujeme jeho prostory a vybavení, které je opravdu na profesionální úrovni. Což se ale dá čekat, přece by se nehrálo v maštali:). Docela nás zklamal merchandise stánek, buď byl už vykoupený z předchozích zastávek, nebo se na to kompetentní osoby vyflákly, každopádně kromě pár drahých triček a aktuálního CD tam nic jiného nebylo a troufám si tvrdit, že merchandise Erica Sardinase, který jede s Vaiem jako předskokan, byl na daleko větší úrovni. Tento hoch, hrábnul do strun prakticky přesně na čas dle rozpisu a z beden se začal valit šlapavý rokenroll blues podpořený a zhutněný tvrdým zvukem z aparátu Rivera. Sardina po celou dobu svého setu dokazoval, že už v prenatálním čase měl prsty na hmatníku kytary a jeho jedinečná technika pravé ruky uváděla v úžas přítomné v sále. Vystoupení bylo velmi živelné a možná by se i díky image (po celou dobu měl na hlavě klobouk) dalo přirovnat k jízdě na rodeu. Sardinas neustále pařil, hecoval fanoušky a ke konci se i díky své vysílačce vydal mezi ně. Jeho spoluhráči mu zaručili velmi kvalitní podporu a zejména bubeník do toho uměl opravdu ?praštit? tak, aby ?to tam prostě bylo? a jeho sólo, které si pracovně můžeme nazvat Od jazzu po death metal, bylo školou i pro velmi zkušené hráče. Zvuk byl na velmi přijatelné úrovni a vhod přišla po chvilce i klimatizace.45 minut ve znamení staré rokenrollové školy oblečené v moderním hávu uteklo jako voda a už se netrpělivě čeká na hlavní hvězdy. Z důvodů mé bassové posedlosti jsem se situoval poněkud vpravo, abych byl přímo naproti basovému aparátu. Kytaristé tedy nechť prominou.
A už je to tady, opět skoro na čas dle rozpisu a na pódium se hrnou Billy Sheehan, Steve Vai, Tony MacAlpine (kytara, klávesy), Dave Weiner (kytary), za bicí soupravu usedá Jeremy Colson a jízda králu začíná. Steve se dle svého zvyku šklebí do publika a doplňuje tak svojí hru i o vizuální show. Tu smutnej, tu veselej, prostě zrovna podle toho, co na tu kytaru hraje?nebo čaruje. Neskutečná podívaná. Stejně tak jako jeho věrný souputník Sheehan. Ten se svou hrou drží sice poněkud vzadu, resp. prostě drží basu a zatím zřejmě na svou chvilku čeká. Stejně tak, jako já. Mám k dispozici pár bootlegů a videí a tak vím, že to hlavní pro drtiče silných strun teprve přijde. Vaie tak naposlouchaného nemám, víceméně znám jen jeho poslední desku, ze které samozřejmě došlo na pár věcí. Tak se případným vaiovcům omlouvám a můj popis půjde spíše vizuálním směrem. Velmi vkusná profi světla představovala Steva každých pár písniček v jiném hávu, vizážista se zřejmě vyřádil. Zhruba uprostřed setu si vzal Steve klasickou kytárku, bubeník se chopil bong a padů umístěných na straně pódia a spustili super flamengo riffy, až ucho přecházelo. Jeremy pak opustil svůj post a s paličkami v rytmu po podlaze dopochodoval až ke Stevemu, kde po jeho postavě přesel na tělo kytary a spolu si to valili v dalších úchvatných ritmech. Oba dva na kytaru:)) jeden trsátkem, druhý paličkami. Neskutečná podívaná a poslechová záležitost. Steve nezůstal jen u obyčejných převleků a v následující chvíli překvapil fanoušky kostýmem ala ?space sniper X laser pointer?. Po těle, na hlavě a hlavně na všech prstech měl upevněné různé laserové paprsky a když rozeběhl ruce po kytaře, bylo v sálu jak ve Hvězných válkách při soubojích rytířů Jedi. Na konec dvou a půl hodinového koncertu předvedl, že na kytaru se dá hrát i jazykem a bylo vymleto.
Nekončící potlesk byl jasným důkazem, že se lidi dobře bavili a že to za těch 32 euráčů opravdu stálo. Co se týče ostatních pánů muzikantů. MacAlpin předvedl, že na kytaru umí hrát stejné šichty jako na klávesy a právě jeho klávesové sólo bylo zařazeno na programu dne. Začal pěkně rozvážně, spíše zvukovými plochami, do kterých občas brnknul pár klapek ve zvukovém hávu piána, aby skočil totální klávesovou exhibicí, po které si přítomní pianisté lámali prsty a kytaristé přecházeli na klapky:)) O bubeníkovi už řeč byla a tudíž asi není třeba vyzdvihovat jeho kvality. Mladíček Weiner nezaostával za svými o hodně let staršími kolegy ani o píď a v průběhu koncertu zahrál snad na všechno, co mělo víc, jak 5 strun.:)) Sheehan je majitelem patentu hraní na basu a co víc o něm mám psát? Snad jen, že mě poněkud překvapilo nezaznění žádné z jeho písní ze sólových desek. Kromě náznaku The Suspense Is Killing Me v počátku času pro basové sólo. Věčná škoda je, že toto tour nemá zastávku v ČR, šel bych kdykoliv. Takhle jsme dost omezení vzdáleností. Na závěr sice patří uzávěr, jak všichni víme, ale měl bych tu vzkaz pro všechny muzikanty. Začněte konečně už cvičit.:))
