Nicméně odezvy, potažmo ochota vyjít nám vstříc a pomoci sehnat akce v hledaných lokalitách byla ze strany téměř všech oslovených lidiček velmi vysoká (dokonce se při domlouvání akcí v Bulharsku stalo menší zauzlení, když se přihlásilo více maníků, schopných něco zorganizovat, než bylo volných termínů?). Díky tomu byla skorem celá kostra turné sešroubovaná zhruba za dva měsíce od zahájení jednání ohledně trasy jako takové. Samozřejmě ne vše bylo tehdy potvrzeno na tuty a některé původně plánované akce měnily své fleky z města do města, ovšem a to je důležité, necukali borci, kteří je přislíbili zařídit (krom jedné osoby z Rumunska, která po čase přestala zcela komunikovat, tak jsme to s ní raději sami uzavřeli a pídili se po něčem/někom jiném). Příjemné bylo, že se nemusel od základu (tak jak to někdy bývá na západní straně Evropy) překopávat směr turné z důvodů nesehnání prvoplánově chtěných lokalit. Tak nebo onak, nakonec se podařilo pokrýt všech 20 akcí, proložených třemi dny volna. To by, myslím tak na úvod, mohlo stačit a můžeme přejít k reálnému průběhu dění.
03.06. Ostrava ?tančírna? Česko (návštěvnost 270)
Turné rozhodli se jsme otevřít na půdě nejdomovštější ? v rodné Ostravě. Na pomoc si přizvali chytrolíny srocené do party 6 Mas a stájové kolegy Ahumado Mental plus Alienation Granujo. Jelikož šlo o pátek a navíc o mezivýplatní termín, nebyla očekávána příliš početná účast, ale prvotřídní propagace a lákavá sestava udělaly své. Ve finále se přišlo podívat/pobavit/zablbnout 270 figurek, které vytvořily skvělou atmosféru a podmínky pro parádní sety všech účinkujících.
04.06. Banská Bystrica ?absint? Slovensko (návštěvnost 60)
Kolem čtvrté odpoledne vyzvedáváme pány z Ahumáda a Alijenejšnu u Kameňa (perkusista 6 Mas, ale i Carnal Diafragma, aby se neurazil?;-) na bytě, kde každý po svém přečkal noc a společně vyrážíme k našim bezprostředně východním bratrům, aby my jsme jim zahráli, aby oni nám tleskali, povídám... Dorazit máme kolem šesté, ale Maťo (pořád datel) nás nevaroval, že akce musí skončit ve 22:00, takže jsme cestu nemasírovali a do Bystrice vpluli něco před osmou. Po telefonátu nás značně rozrušený Maťo našel a zjebal za zpoždění. Následuje překotný přesun ke klubu, vybalení nástrojů, aparátů? a o půl deváté si to už Mentálové hrnou jak tryskáč po tankodromu. Prostě totální brajgl, masakr, vyhlazování všeho vším. To vše umocněno a umučeno nekvalitní akustikou hrací komnaty a utopenými vokály díky slabému a chatrnému zesáčku (nebo ze sáčku???). Přesto přes všechno to byly bomby do palice a šťavnatý závod hnaný z nedostatku času pro přípravu znervózněným a zestresovaným, ne-li lehce naštvaným Jarouškem Hažouškem ? bucharem a kopáčem této pop-rockové zhovadilosti, kterouž právě on degeneruje do grindových zvrhlostí, úchylností a psychopatikolorspektrálností. Asi po 5 a 20i minutách to balí, plive, kope kolem sebe a prchá někam do tmy. Kormidla se chápeme my. Ubíjíme přihlížející, jemně se vlnící a o sluchy přicházející publikum. Po lehce zkráceném programu i já mizím ven nechat ulevit skřípajícím rezonancím v ušních a lebečních součástkách. Vracím se na jeden song od Ahumáda, abych zase velmi záhy vyklidil pole a v klidu pozdního večera popíjel pivo z kelímku. Z následné after party jsem se opustil dříve než ostatní a spolu s Robinkem se unocležil v naši tour káře.
05.06. Serenč ?sörház? Maďarsko (návštěvnost 100)
Ráno si na rozloučenou vyslechneme povídku o cirkusovém kousku pana Haže, vyprávěnou panem Hažem, o jeho vniknutí a následném vymanění se do a ze zamknutého auta skrz stáhnuté okýnko. Nutno dodat, že tento klouček dokáže každou kravinu podat tak osobitě humorně, že se až někdy divím, proč se neživí jako varietní bavič. Erik ? chlapík, který má tuto štaci na starost se ji zhostil takříkajíc v profesionálním měřítku. Po příjezdu nás nejdříve bere na místo noclehu. Čumíme jak telata, je to v bance, v luxusních pokojících s příslušenstvím pro hosty. Zde si necháváme osobní věci a popojíždíme asi 300 metrů na místo konání koncertu, kde už si zvukař ladí nádobí. Je to v úhledné rohové restauraci se zahrádkou a dvorečkem s podiem, to vše částečně a efektivně zastřešené. Po očíhnutí terénu jsme přizvání do oddělené jídelny na papání (řízky / hranolky / zelenina). O nápoje se taky dvakrát upomínat nemusíme. Distro nám obdělává Jaki z Neural Booster, zatím co my odcházíme (po první nudné kapele) odpočívat do banky. Vracíme se asi půl hoďky před našim vystoupením a sledujeme dobře nakopnutou hard core smečku Inferno Metalcore System. Publikum je v dobré náladě, tak se rychle chystáme, ať nám nevychladne a už to do něho pereme. Pohodová, přiměřená, střízlivá pařbička, nějaký ten přídavek a finito. Balíme apec, auto strkáme právě na ten zahrádkodvoreček, zavírá se brána a jdeme hajat.
06.06. Budapešť ?music factory? Maďarsko (návštěvnost 70)
Všichni jsme jak sluníčka, vyspaní do růžova a kolem poledne, těsně potom co si Stezy půjčil pesos na baterku a Karel na kigarety, kde jinde než v Cichého směnárně/záložně, vyrážíme směrem na Budapešť, kde nás očekávají bombárďáci z Human Error, kteří s námi včera rovněž sdíleli pódium. V Budapešti následuje klasický krok příslušný pro nalezení hledaného místa ve velkých městech ? sms o momentální poloze vyslaná zřizovateli akce, v tomto případě Dr. Slayerovi ? basovci Human Error, kterýžto dojel Favoritem a smýká nás hungarskou metropolí. Jelikož je dost času, nejprve jedeme na barák, kde budeme sečkávat po koncertě. Jde o klubovny, nebo okupované a dle potřeby zařízené suterénní prostory masivního obytného bloku v centru města, kde si na již dřívější doporučení několika zasvěcených narychlo tvoříme seznam nástrojů potřebný při celních prohlídkách na hranicích balkánských zemí?. Music Factory se nalézá na předměstí v jedné z budov bývalého továrního komplexu s příjezdovou cestou plnou postávajících, velmi stroze oděných slečen. Akce se rozjíždí něco po deváté a celá se hrne po grind/hard/fast korsku za účasti ? Step On It, Din-Addict, Human Error, Cerebral Turbulency.
07.06. Nový Sad ?enter? Srbsko (návštěvnost 70)
Tak, a začíná turné ;-) Odbavení na srbských hranicích probíhá v poklidu (pouze nezbytná kontrola pasů, letmé nahlédnutí do zavazadlového prostoru, oražení seznamu nástrojů a tradá do vnitrozemí ). Stav vozovky je velmi dobrý, navíc jsou zde dlouhé úseky ?pořád za nosem? a bez kopců, takže se dá bez okolků smažit 120 za hodinu. V Novém Sadu chvíli popojíždíme se snahou najít klub, ve kterém máme hrát, ale brzy to zapichujeme u místního stadionu. Právě ve chvíli, když tvořím sms o poloze volá Marko. Marko byl po hlase silně nevyspaly, asi zase celu šichtu prochlastali. Bylo slyšet jak tam dycha, ale 30 vteřin ticha, to je tak, když se vam kamarad navali. Předávám mu naši adresu a za půl hodiny ho tady máme. Vysvětlil cestu kudy-tudy a sám jde pěšky, neb naše fáro jest rovno pojízdné konzervě se sardinkami. Klub Enter je vlastně součást historického portálu města, plynule přecházející v pevnost do jedné strany a městského zdiva do strany opačné. Bočním vchodem vcházíme přes hajzly dovnitř, kde se tetelí majitel, který rozhodně nevypadá, že by se neúčastnil srbo-chorvatských, či bosenských bojů, ale nemusí být všechno zlato, co se třpytí. Mezitím Marko skočil někam do krámu pro sendviče a dvoulitrové pet láhve s pivem, do kterého se beznadějně zamiloval Stezy a po každém loku spokojeně pomlaskává, usmívá se na všechny strany a nakonec se pustil i do mé dvoulitrovky. Po občerstvení se vydáváme nahoru do kopce na rozlehlou, moc rozlehlou terasovitou pevnost s parádním výhledem na Dunaj. Sál je ozvučen jak zepředu tak zezadu, tudíž intenzita hluku je ať stojíš kde stojíš stále stejná. Z původně Markem očekávaných 150 lidí dorazila polovina (jenom trupy bez nohou ;-), z niž část projevila velký zájem o naše distro zboží. Předkapely mně vůbec nenadchly a vypadalo to, že ani návštěvníci moc u vytržení nejsou. Bude to znít domýšlivě, ale fakt je, že partyja se pořádně rozhýbala až na nás. Hrálo se skvěle a totální hřeb večera byl cover od Anal Cunt ? ?radio hit?, který znali zcela všickni před podiem (nebo aspoň ti, na které jsem v šeru sálu dohlédl) a pěkně drsně se tam semleli. Spaní bylo vybaveno na bytě u Marka, který už nadhazoval, že nám nebude moci dát tolik love, kolik bylo domluveno, jelikož, poněvadž, protože?. Skromný byteček, trochu nepořádeček, hodně chrobáků ve dřezu a vaně + splachování kýblem, jinak pohoda/jazz. Ráno jsme vyfasovali cesťák 870 Dinárů (něco kolem deseti Euro) a milý Marko se s omluvami a lítostí rozloučil
08.06. Sarajevo ?ag? Bosna a Hercegovina (návštěvnost 80)
Toto místo vůbec nemělo být v turné zahrnuto, ale shody okolností rozhodly jinak. Původně dnes měla být zastávka v Čačaku (a ještě původněji v Bělehradě), na starost to měl Marko z Nového Sadu, ale na poslední chvíli to z nějakých důvodů údajně majitel klubu zrušil?. Nebo-li, týden před začátkem turné jsme se dověděli, že Čačak zkrátka padl. Paralelně ovšem bylo v jednání s jedním chlápkem z Bosny možné vystoupení v Sarajevu někdy na podzim?. Samozřejmě poté, co jsem byl obeznámen, že se akce v Čačaku nebude konat ? posílám tento fakt do Sarajeva s dotazem, zda-li by, i když už je asi dost pozdě, bylo možno v ten den zahrát tam. Moc jsem tomu nedával, ale druhý den přichází email s textem ? ?vše je zařízeno ? můžete přifrčet? a letákem v příloze, jemuž se musím smát ještě dnes. Leták praví něco jako: středa 8. června, klub AG, v tolik a tolik / za kolik, grind/hard core z Česka ? ALIENATION MENTAL!!!!!!! Obratem píšu zpět, že teda nejsme A.M. a jestli teda můžeme ? jako C.T. ? doject. Později se toto faux-pas vysvětlilo (koho by zajímaly podrobnosti ? nechť se spojí s našim tiskovým mluvčím ? Jaroslavem Hažem). No, zpět do reality. Jsme teda na cestě k Bosně. Silnice jsou, až na ty v obcích, které stojí jednoduše řečeno za hovno (míním ty silnice?), v pohodě. Počasí je sychravé. Pomalu se blížíme k pohraničí přes první svahy a serpentiny. Čáru hodláme překročit v městečku Zvornik. Neznačený přechod nejdříve míjíme, neb je poměrně nenápadný. Kamenitý nájezd na železobetonovou lávku přes řeku Drinu zahrazený ruční závorkou a opatřený decentní budkou pro celníky, kteří nahlédli do pasů a hned nás lifrovali přes řeku. Na druhé straně trochu zdržovali pohraniční policajti, kteří měli budku hned za celníky, ale jinak žádný problém. Následuje průjezd pěknou hornatou přírodou směrem na to Capajebo (to je azbukou, vole, ok?). Jak si tak stoupáme do výšin, podivujeme se protijedoucím s vrstvou sněhu na kapotách a střechách. Za chvíli se divit přestáváme, protože déšť se pozvolna mění ve sníh. Nahoře už regulérně chumelí a na zemi se rozprostírá skoro 15 centimetrová vrstva čerstvého sněhu. Podotýkám, že jsme jen ve výšce 1000 m.n.m., takže žádné Alpy? Jdeme se na to vychcat a s letními gumami ty kopce sjíždíme jak po másle? Níže jsou opět slova jen kapky deště a kdosi volá, ať prší ještě! Posloucháme místní rádio stanice a přejíždíme poslední desítky kilometrů silnic, které ani v rovinách nevydrží bez záhybu déle než 200-300 metrů, ale musí se jim nechat, že ještě voní novotou, takže se jede vcelku pohodlně. Z posledního vršku pádíme k Sarajevu a obnažuje se plné panorama města, jehož sláva hvězd se dotýká a velká část je umístěna jakoby v obřím kráteru, tvořeném okolními horami a kopci. Město samotné působí příjemným dojmem, stejně jako lidi pendlující po ulicích a z jejichž pomocí jsme nakonec našli AG klub. AGčko je vlastně studentský pub/ bar coby součást budovy Univerzity Architektury s vlastním vchodem z venkovního areálu. Velmi útulné a komorní místo. Včera zde běsnili Rotting Christ. Tento večer zde s námi hraje ještě kapela pořádajícího Slavena - Flatline, produkující dost zajímavý hard core/metal. Jsou zde fakt pohodoví lidi, kteří se dobře baví již na ně. Nemůžeme se dočkat na hraní a tuhle akci si budeme hodně dlouho pamatovat, protože atmosféra, pařba a vůbec jak si lidi příjemně a zábavně užívali naše představení bylo fantastické, bombastické, nádherné!!!! Představte si mini/nízké podium, dav fanoušků nalepený hned před i vedle vás a celý se v jeho vzájemném těsném kontaktu vlní, skáče, kroutí a ještě stíhá sledovat fotbalový zápas národního mužstva v televizoru zavěšeném nad našimi hlavami. To vám to pak hraje samo, prostě PARÁDA!!! Po několika přídavcích tomu dal Robin korunu jedním ze svých omylů z roztržitosti, když se loučí slovy THANK YOU, GREAT SERBIAN PEOPLE, což si koledovalo o přesdržku?. Nicméně plní nadšení to balíme a klábosíme se stejně nadšenými fanoušky (při čemž se dovídáme, že jsme vůbec první grindová banda, která do Bosny zavítala). Partička asi pěti lidí nás vzala někam na byt, páč jsme se chtěli na zítřejší přejezd do Bulharska vyspat (někdo možná i vysrat) a pak šla ještě někam chlastat, aby se nad ránem kvalitně zmožena vrátila a usnula jako špalek.
09.06. Sofie ?šipka? Bulharsko (návštěvnost 150)
Do Bulharska musíme přes Srbsko. Ještě v Capajebu měníme cesťák za naftu a honem pryč. Hele semafor, blik oranžová, to ještě stihneme, blik červená, už jsme tak blízko ? projedeme to?Jo! Blik modrá ve zpětném zrcádku. ?Vystupte si pane řidiči a pojďte s námi ? tak to máme na 3 měsíce zadržený řidičský průkaz a pokuta 100 Euro?. A sakra, to nejsou dobré vyhlídky, myslím si. ?Co takhle bez bloku????, navrhuji. Rozzářené policejní tváře, 50 Euro to řeší. Pokárání na cestu a můžeme pokračovat. Jo, korupce je mocná čarodějka?Ještě se nám omylem podaří zajet na nejvyšší bod města. Takový svah jsem vyjížděl poprvé v životě, ale výhled z okolí zříceniny stojí za to a foťáky cvakají jak o dušu. Konečně jsme se vymotali na výpadovku, ale pak míjíme odbočku, což zjišťujeme asi po 15 kilech a už se nechceme vracet, protože je před námi zkratka. Sice silnice třetí třídy, ale zkratka, tak jsme si řekli - prubneme to, jedeme!. Najednou cesta končí a začíná něco jako lesní stezka pro koňský povoz. Váháme, zda-li jsme na posledním rozcestí něco nepřehlédli (což ještě utvrzuje brouk pytlík Stezy slovy ?jo jo, tam byla ještě jedna cesta, tou jsme měli jet??. Vracíme se zpět na X ověřit Stezyho vidinu, ale jediný ukazatel na Goražde byl právě tím směrem k lesu. Poslední úvaha vrátit-li se úplně zpět a objet to, nebo jet přímo po té ?trojce??.. V lese začíná něco neskutečného, neuvěřitelného, nevídaného. Rádo by betonová silnice, která neviděla údržbu tak 50 let. Díra za dírou, díry vedle děr, dokonce i díry v dírách! Tam, kde zrovna žádné nejsou, je beton v tak žalostném stavu, že je to vše dohromady jedna velká úchylárna. A pozor, to vše se odehrává přes horský masiv, tedy husté stoupání a zákruty. Žasneme, když se plížíme obytnou osadou a obdivujeme obyvatele, kteří tudy musejí projíždět téměř každý den. Tento 30i kilometrový úsek jsme zvládli překodrcat asi za hodinu a půl. Odměnou však byly překrásné výhledy z vrcholových poloh této anabáze a vztekající se Karlyk, který dotčeně zahazuje cigaretu z okýnka po Stezyho stížnosti, že na něho táhne. Z Goražde na srbské hranice už to valíme pěkně svižně a hlavně přes naprosto úchvatnou horskou přírodu, dílem po soustavou tunelů protkaném skalnatém břehu řeky Driny. Rajské to prostředí, které by si zasluhovalo dostání samostatné návštěvy. Celníci obou zemí byli pohodáři. Orazili seznam nástrojů a už jsme zpátky v Srbsku, které je třeba podélně přefiknout až k hranicím u města Dragoman. V Srbsku se ještě chceme zbavit Dinárů utržených z distro prodeje na akci v Novém Sadu, ale máme smůlu, protože nafta čerpacím stanicím prostě došla, rafinerie stagnuje a zásoby dodává ?podle větru?, jak nám bylo sděleno několika pumpaři?. Bulhaři mají na tomto přechodu extra pruh pro členské země EU, ale taky volně se povalující odpadky a skupinky Rómů, snažících se pašovat různé capiny. Odbavení jde přes několik buněk (celní, policejní, desinfekčí poplatky, silniční poplatky?). Jeden policajt pořád řeší, že jsme plní až po střechu a neustále opakuje ?big bagáž, big bagáž??. Když se ho ptám, ?no a co????, tak furt mele to své ?big bagáž, big bagáž?, načež nad ním mávám rukou a už si ho nevšímám. Aby toho nebylo málo, několik kilásků za hranicemi nás haltuje policajt (který to málem nestihl) za překročenou rychlost (značku s 50kou měli nevím kde?). Hrozí 20i Eurovou pokutou a přitom se spiklenecky ksychtí. Je mi jasné, která bije a navrhuji ?bezblokovou? sankci. Čertovsky se zašklebí, sbalí 10 Euro a čau Pipi! Pořádající Svetoslav ? provozovatel Shadowland Music prod. - byl tak starostlivý, že nás uháněl již dva dny předem, jestli je vše ok na trase atd? Dnes (09.06.) už volal ve dvou hodinových intervalech s dotazy ?kde jsme a za jak dlouho dorazíme??. Instrukce jak najít místo setkání byly: jet porád rovně, nedívat se vlevo vpravo, neotáčet se, až dojedeme k mostu se lvy, tam zastavit a zavolat. Jak řekli, tak udělali. Svéťa nás sice hned za mostem nějak nenašel, ale když jsem se postavil s banánem v ruce, nohou za krkem a hlavou v podpaždí přímo na most, už mu to šlo. Fajn, vzal taxíka a my ho následujeme přes nelibou socialistickou zástavbu hlavního města až k cíli. Šipka je normální picérie (kterou ihned testujeme) a klub je v jejím sklepě. Sklepní útvar jak se patří. Propletenec několika místností, zákoutí, výklenků, sloupů. Nebudu to natahovat ? začátek 22:30 místního času (21:30 našeho), předskokani Agonic Faint (našlápnutý death metal), klub totálně napráskaný, zvuk dobrý jak hovado, pařba nebezpečná, krutá, dravá!!! Vynikající štace, spokojenost maximální!!! Noc jsme přežili u Svetoslava v bytě, který obývá se svou přítelkyní Zorou a oba dva jsou skvělí, vstřícní, přátelští, kouzelní, ale především báječní a bohatí.
10.06. Soluň ?steki sto viologiko? Řecko (návštěvnost 350)
Ráno zvládáme procházku po okolí. Cpeme se, co se do nás vejde (do nádrže taky, bo je tu celkem dosť lacno?) a jsme ready vyrazit do Řecka, kam se moc moc těšíme. Humorné bylo, že až do včerejška jsme neměli žádné info kam jet, ani žádné číslo na pořadatele. Teď už však klidně razíme po těch houpacích bulharských cestách k Řecku. Před hranicemi ještě absolvujeme zácpu mezi kamiony díky téměř neprůjezdným tunelům. Hranice opět projety hladce a do Soluni, či Thessaloniki, jak kdo chce? Už je to na dohled. Velké město jak cyp, takže jsme zakotvili v centru, vyslali sms o poloze a za půl hodiny se přivalili dva čerti na jednom mopedu, kteří nás zavedli kam jinam, než k místu koncertu, respektive areálu - vyhlížejícímu jako tržiště, překladiště, prostě shluk různých účelových domků, jímž dominuje jeden větší hangárek s barem a právě zde se akce koná. Celé toto místo působí autonomně a alternativně a ve skutečnosti jde o jakési univerzitní posluchárny nebo odpočívárny? Po velmi chutné večeři a vylepení plakátů na Obscene Extreme Fest vytahujeme naše distro, u kterého ten večer padne prodejní rekord. To už je koncert v plném proudu. Lidí je tu jako kobylek, žádné voskové figuríny, ale zdatní tanečníci. Na řadu jdeme jako čtvrtí ? poslední a hned od prvních taktů se na place rozjíždí pěkně husté pogo. Je to radost pozorovat, hraje se bezvadně. Vřava pod pódiem sílí a polevuje, někdy (při vyloženě tanečních kusech) je to fakt KOTEL!!!! A největší PEKLO začíná na jednom z přídavků, ano na Anal Cunt ? hit z rádia!!! Tohle brutální inferno hodně šlape na paty těm extrémním exhibicím našich sousedů v Polsku. Výsledek? - další úžasná akce turné je za námi.
11.06. Atény ?polytechnik area? Řecko (návštěvnost 350)
Po pozdní snídani na dvorku našich ubytovatelů se dekujeme a vydáváme na cestu, jelikož máme před sebou přes 500 km do řeckého města měst. Navíc jde o to, že jsme definitivně nadržení na moře a cestou plánujeme koupel. Místo jsme si vybrali příhodné ? kousek od Olympu. Po příjemném osvěžení a hodinové siestě pokračujeme v jízdě. K Aténám se blížíme za šera. Ke shledání s pořadateli došlo hodně komplikovaně. Stále nebyli sto pochopit, že hledat je po městě je nesmysl, ale oni trvali na svém a střídavě vysvětlovali, jak je to snadné najít. Samozřejmě jsme bloudili jak magoři, provolali majlant a nakonec stejně museli najít oni nás, po té, co jsem kategoricky a s upřímnou dávkou rozhořčení rozkázal, že se z daného místa nehneme dokud pro nás nedojedou a basta!!! Za čas se k nám řítí, stejně jako včera, dva týpci na jednom mopedu. ?Fajn, už jsou tady? říkáme si?. Moped nás míjí a mizí za rohem. Za chvíli zvoní mobil a z něho se hlas ptá, kde jsme, že nás nemohou najít. Opakakuji, že jsme pořád na stejném místě. Po chvilce se blíží stejný moped, BINGO! Kluci jsou ožralí, nebo zhulení, v každém případě je následujeme spletitým bludištěm ulic a uliček, křižovatek, podjezdů, svahů a zatáček (byla to od nich opravdu naivní domněnka, že bychom to našli sami). Karel nedává hustou, zdlouhavou a pomalou dopravní situaci. Třese se mu brada a něco si pro sebe kleje. Vjíždíme do nějakého gigantického oploceného areálu. Jsme u cíle a dovídáme se, že se nacházíme v areálu Polytechnické Univerzity. Z přilehlého kopce slyšíme burácení reproduktorů. Ano, minifest se koná venku. Vedle tří tvrdě big beatových band zde vystupují čtyři hip hopové a třetí z nich právě končí svůj přednes. Jdeme se podívat nahoru a shledáváme, že jsme na samém vrcholu tohoto areálu a jedním z nejvýše položených lokalit města vůbec. Pod rouškou noci pozorujeme osvětlenou metropoli. Akci uzavíráme my. Zpruzený Karel kárá Stezyho, že nemá ladičku, a že si kvůli němu před tolika lidmi připadá jako pako. Skalní hip hop fans opustili po posledním hip-hop souboru loď, takže s původních asi pětiset lidí tu zbylo tak 350?.. Celá scenérie vypadá takto: podium zde není - hraje se přímo na betonové ploše na vrcholku kopce, lidé postávají všude okolo, zvuk je otřesný, nemá to koule, ani lidi to nebere. Ti jen postávají, pozorují nás a odměňují aplausem převážně ze slušnosti. Škoda, protože se hrálo celkem fajn, ale zvuk dělá hodně a když to zvukař neumí, nebo má nevyhovující aparát dokáže potopit sebelepší výkon jakékoliv kapely. Po kopnutí pár plechovek do krků snášíme naše inštrumenty dolů do budovy univerzity a nad ránem jedeme spát do města na byt. Po půlhodině objíždění domovních bloků, v jednom z nichž máme bydlet, nakonec nacházíme skulinku mezi auty a na centimetry zasouváme našeho feferona.
12.06. Atény ? volno
Dnes má Egefalikoš Strovilismoš první volný den. Po probuzení, vymočení a snídani (cigára, škvarky, kafe a pivo) máme jasný cíl ? Akropolis. Vagelis a jeho přítelkyně Helena (majitelé bytu) nám dělají průvodce. Autobusem se dopravujeme pod vrchol této antické dominanty. Pěšky stoupáme až na místo. Robinovi a Karlovi se zdá 12 éček za vstupné přespříliš a zůstávají před branami, nad čímž kroutíme se Stezym hlavami, protože urazit !!!prakticky zadarmo!!! skoro půl třetího tisíce kilometru a pak škudlit 360 Kč nám přišlo přinejmenším podivné a Robin to ještě podtrhuje stupiditami, že jsou to jen šutry?. To už je na mně moc a musím se vzdálit. Těch podělaných 12 euráčů rozhodně stálo za to pustit, stát tváří v tvář této historické památce a projít si její bezprostřední okolí. Po procházce uličkou suvenýrů se vracíme na byt, abychom zahájili pivní party, které šéfuje Karel, který je před půlnoci tak v pasti, že už není schopen vyloudit souvislou větu česky, natož anglicky. Posunky nám vůkol sděluje, že už asi přebral a že se uvidíme ráno.
13.06. Kavala ?autodiaxirizomeno steki sta tei ? Řecko (návštěvnost 60)
Hned ráno se sbíráme a padáme zpět na Soluň a pak ještě dalších 200 km dále do Kavaly. Zastavujeme pod Olympem hledat na útesu ztracené Startky, žel už je někdo lízl, tak se plní smutku a bolu osvěžujeme v nehorázně slané vodě, sbíráme mušle, šutry, odpadky, písek? . Kavala je menší pobřežní město situováno na poměrně kolmých svazích. Stavíme na okraji města a pouštíme tradiční ?polohovou? sms do prostoru. Za pár chvil jsou u nás a vracíme se část cesty zpět do kopce na místo dění dnešní exhibice. Pro změnu jde o vysokoškolské koleje. Je to vychytané místo v nejvyšších ?patrech? města s ukázkovým výhledem na moře a celou Kavalu. Před hraním se jdeme posilnit do menzy. Hmmm, ty kotletky vypadají lákavě, sem s nimi. Kotletky jak cyp, pečené paprikové lusky potřené nějakou sračkou z rýže. Dobrovolně odevzdávám svou porci všežravci Stezymu a jdu se vysrat. Celá akce je poklidná. Zvuk je vydařený, vše šlape, ale dnes se došli podívat pouze ?posluchači?. I tak jsme spokojeni. Přesun na byt je utrpení pro motor. Motáme se po tom v kopcích položeném městě bočními uličkami nahoru-dolů, abychom se vyhnuli policii (nějaké to pivo se ztrestalo?). Najednou se před námi vytasí takový kopec, že ten v Sarajevu může sklopit uši a stáhnout ocas. Náš dědeček se ve třetině začíná dusit a musíme pozadu dolů. ?Kluci, ven a pěšky!? Ani tohle nepomáhá, je to fakt hovaďácký stoupák do nebes a náš fiakr to prostě nezvládá. Chtě nechtě, musíme jinudy. Absolvujeme decentní party a jeden po druhém odcházíme do říše snů.
14.06. volno ? přesun do Turecka
A je to tady - turecké hranice. Popletený celník po nás chce víza, posílá nás z kanclu do kanclu. Když mu nakonec mnou přivlečený dobře informovaný úředník dosvědčil, že víza nepotřebujeme, konečně zvedá šraňky. Ze všeho nejdříve se stáčíme k moři zakusit místní vlny? První kdo nás v Istanbulu zachvacuje je neodbytný prodavač hodinek, kterému dech končí až po dvaceti minutách usilovného vnucovaní tikavého zboží. Než k nám Ferdi a Baris dojeli, občíhli jsme mešitu, u které právě parkujeme. Před vstupem dovnitř Karel fasuje jakousi plentu a je vyzván k zahalení dolních končetin, neb je oděn iba v kraťasech, sestřižených proklatě vysoko u pasu. Před Robinem se sklání jeden ze synů Alláhových a líbá mu jeho urostlý froté gumkou stažený plnovous. Mezitím dorazili oba Turci. Po vzájemném ?očichání? s námi berou taxana a my je pronásledujeme. 15i milionový Istanbul, to je velké sousto. Velkoměsto v pravém slova smyslu. Mega doprava, mega lidí všude kolem, mega vzdálenosti, mega šrumec, cvrkot, hukot, síla!!! Praha, Paříž, Berlín, Amsterdam ? Ital, Španěl, Belgičan, Japonec, to vše v jednom smotku. Jedeme rovnou do centra zakalit. Forda necháváme na zvláštním obezděném parkovišti, kde auta stojí v řadách za sebou, tudíž možnost přímého opuštění parkingu mají zdánlivě jen ty v první řadě. Stavíme ke stěně a park majster po mně chce klíčky. Už je mi jasný princip fungování, ale xenofobně nesouhlasím a úzkou štěrbinou posouvám káru k zadní zdi, abych pánům nebránil při manévrech se zaparkovanými vozy. Ferdi mně ujišťuje, že tu klíče mohu nechat, ale já jsem z toho v tu chvíli tak konsternován, že si je nechávám a jdeme na pivo. Mezitím zaměstnanec parkplacu přeparkovává pár aut a fakt bravurními grify manévruje s precizností a rychlostí do takových skulin zpátečkou, kam by si leckdo netroufl ani popředu. Nicméně klíče od auta plného poházených peněz, dokladů, mobilů, nástrojů atd. s nedůvěrou svírám v dlani. Cosi jsme popili a v povznesené náladě se velmi živými a rušnými ulicemi vracíme pro auto a přesouváme do Borisova bytu. Ferdi hlásí, že klidně můžu řídit i pod vlivem a kdyby nás stavěli policajti, stačí volat ?I am tourist, I am tourist?? a vše bude ok. Tak jo, nasedáme a hurá do epicentra snad největšího evropského dopravního barbarství. To, co jsem prováděl tam, bych si u nás ani ve snu nedovolil. Kliky háky naskrz taxíky ucpanými křižovatkami, přejíždění na červenou (kdyby nás tak viděli sarajevští?), otáčení se v zákazech přímo před zraky strážců zákona, všichni všude na sebe troubí, no prostě maras, divoký východ, jízda smrti nočním Istanbulem ? megamonstrozním to městem.
15.06. Bursa ?resimli? Turecko (návštěvnost 50)
Dopoledne nakládáme sebe i Ferdiho, který s námi bude putovat coby tour manažer pro Turecko na všechny čtyři akce a ubíráme se k první turecké štaci do Ferdiho domoviny města Bursy. Z oken Barisova bytu jde vidět na mohutný most přes Bosporský průliv, který právě přejíždíme a tímto měníme Evropu za Asii. Cestu si později ještě krátíme naloděním na trajekt ve městě Eskihisar a kolem páté odpoledne už pobíháme po Burse a dokupujeme zásoby cigaret. Na tržnici se nám zabíhá Karel, Robin je obdarováván jedním zelinářem několika kusy rajčat a Stezy je kyselý. Někteří chodci a všichni trhovci na nás dlouze zírají. Nevím co na nás viděli, protože kromě toho, že: 1) jsme světlejší, než majorita místních 2) mám nad kolenem utrženou nohavici a tvářím se důležitě 3) jsme prakticky všichni navlečeni v kraťasech, nebo bermudách (což se zde z náboženských důvodů příliš nenosí) 4) Robinova chůze připomíná šimpanze nuceného chodit po zadních (nebo dolních??) 5) Stezyho chůze v mírném předklonu s rukama svěšenými podél těla vzbuzuje dojem ekonomické destability 6) na Karlovi hned každý pozná, že mu došly Startky 7) jsme se všichni pohádali s hřebenem, mýdlem a holícím strojkem ?.jsme úplně normální, citliví a civilizovaní lidé. Bar Resimli je v centru. Parkovat musíme pár ulic dále, jiná možnost není. Aparáty nosíme za pomoci tureckých kolegů z trochu větší vzdálenosti. Resimli je velmi stroze osvětlený, lépe řečeno tmavý kutloch v suterénu. Zvukař je ignorant. Dvě předkapely jsou slabý odvar, lidí došlo nepříliš hojné množství, ale říkáme si ?no a co, jsme v Turecku, vole!!! jdeme do toho na max!!!?. Poté co to spouštíme, obecenstvo jak když vyměníš. Srotil se tam kotel asi osmi nejodvážnějších, ale co ti tam dělali, to bylo maso. Pogo, válení se po sobě, skoky z podia, bordel!!! Anebo jinej případ. Průsek v lese na metr, širší ne, širší ne! Sráz jako střecha. Mlha, šero, skoro tma. Vím, nepřijdeš včas, v hotelu udělají poplach, půjdou tě hledat. Rozhod jsem se, sjedeš to šusem. Jen se vodpíchnu, jen se vodpíchnu a vidím, chlapče je zle, námraza jako mejdlo, letím! A najednou, najednou vám takový tichoučký ?cink, cink?. A hrome, vázání. Zkouším připlužit, kdepak, ani zdání. A najednou na pár metrů kůň se saněmi, to bylo to ?cink, cink?. Tak jo hoši, překvapili jste a my vám děkujeme za podporu!!!
16.06. Eskisehir ?gar bar? Turecko (návštěvnost 30)
Cesta do Eskisehiru vesměs vedena po ?vykuř čápa za letu? silnicích s rozteklým asfaltem, posypaným štěrkem, uběhla rychle. Bar Gar není ve skutečnosti bar, ale něco jako oddací síň v obecním úřadu. Škoda slov, nejhorší akce turné. Zvuk na piču, lidí málo, basa se zjebala, hajtka se zjebala. Syntax Error zahráli fajně, Black Omen ? blek metl za všechny drobné. Kdo se podíval na vokalistu, na rok a den zkameněl: holá hlava, rozkročený v těžkých botách přes půl podia, vražedný pohled a hlásek jak mezi dveře přivřený kocour, prostě zlo až za roh ;-))) Cestou k noclehu se legitimujeme policejní hlídce, která stejně z dokladů nebyla chytrá a chvilku trvalo, než ji Eren vysvětlil, že my jsme muzikanti, přicházíme z české země, my jsme muzikanti přicházíme k vám!
17.06. Ankara ?dummy bar? Turecko (návštěvnost 80)
Další metropole na seznamu turné. K vidění tu toho moc není. Akce opět v centru, parkování mezi velbloudy zase kus od klubu, Karel zase zdecimovaný z přemrštěného provozu a z nezúčastněných policistů postávajících kolem cest a netečně přihlížejících divadlu kolem sebe. Zatím co B.U.R.S.T., Syntax Error a Lost Infinity rozžhavují návštěvníky gigu, já a Stezy navštěvujeme nedalekou brutálně velkou čtyř věžatou mešitu, kde právě probíhá večerní modlitba, tak jen stojíme v koutu a očumujeme tu obdivuhodnou stavbu. Oproti včerejšku byl koncert velmi chutný po všech stránkách, takže se tam pak procházíme jak mistři světa, každý ježky pod pažemi, všichni od nás chtějí podpisy, grupn fota ? Přijela snad Metallica nebo Pandemia??? ;-)))
18.06. Istanbul ?bronx? Turecko (návštěvnost 130)
Před odjezdem z ankarského ubytování si půjčuji od kolemjdoucího hoška jeho plato s nějakým pečivem a prubuju to udržet na palici jako on ? nelze, tak mu to vracím a on s provoláváním své nabídky zboží pokračuje ulicí dále, stále se zmenšuje až je z něho úplně malinkatá tečka a i ta nakonec zcela mizí v nedohlednu. Stáčíme se zpět na Istanbul. A už jsme zase v tom včelíně. Hádejte kde je klub? Jo, pro změnu v centru. Auto musíme tentokrát nechat hodně daleko. Svoláváme pomocníky a jako šerpové v Himalájích prostupujeme spletí uliček a lidiček ke klubu Bronx, který je ukryt za nudlovitou ?open air? tržnicí s oděvy a vchod je ještě fikaněji zamaskován tak, že se musí projít jedním z butiků. Poslední příležitost nakoupit suvenýry, takže se rozlézáme do ulic. Co koncert??? Jedním slovem BOMBA!!! Jedna z nejlepších akcí turné podpořená Mehmetovou grind/crusťárnou Kingdom Doomed! a brutal emo corem Uck Grind. Živelný zvuk, divočina na tanečním parketu, frajeři v turbanech prohánějící se po sále na létajících kobercích, skvělá atmosféra!!! Po sbalení se a přeparkování samochodu se jdeme projít na pivo. Takhle živo na ulicích se jen tak nezažije. Ulice plné pubů, klubů, zubů, burů, huspud, ubchůdků. Všade něco hraje, lomosí, hučí, bzučí, drnčí, odevšad proudí zástupy lidí. Zabředneme do jednoho podniku s terasou, kde čeká Ferdi, aby se s námi rozloučil, jelikož potřebuje chytit noční bus do Bursy. Bratrsky se loučíme s tímto skvělým a schopným mladíkem a on se vzdaluje, zmenšuje, až je z něho úplně malinkatá tečka a i ta nakonec mizí v nedohlednu. Dopíjíme druhé vipo a šouráme se do noclehárny v Mehmetově istanbulské rezidenci (jednu má i v Ankaře, tam jsme mimochodem chrněli včera, heč!)
19.06. Šumen ?mladejski dom? Bulharsko (návštěvnost 200)
Klíče od bytu vracíme škvírou ve dveřích, protože Mehmet spal u své dívčiny a zaspal? Turek na hranicích byl tupoun. Neumněl sdělit co chce, takže jsem pro výstupní razítka lítal tam a zpět jak variot. Na bulharské straně se zaplatil nám již dříve známý dezinfekční a silniční poplatek a jelo se dál směrem na Burgas, podél pobřeží na Varnu a odtamtud po dálnici do Šumenu. Na místě jsme kolem osmnácté hodiny. Hoši nás vyzvedli na OMW a dovedli k domu mládeže. Tak hustá koncentrace ožralců se nevidí každý den. Co druhému se v ruce houpá bimbel se samonahoněnou Rakijí, lesknou se skleněné krví podlité oči, hromadí sliny v koutcích úst, line nezdravé klima z dutiny ústní a znějí peprné věty od tamtéž. Akce je v plném proudu již od dvou hodin. Dnes se zde má prezentovat celkem 14 seskupení. Jdeme to občíhnout nahoru do přerostlého sálu. Publikum je odvázané a kontaktní, podiovka prachmizerná a proto i zvuk prašivý. Ještě, že si vezeme své zesáky a bedny. Fanoušci se k nám hlásí, chtějí se kámošit, je to v klidu. Dole ve vestibulu se rozehříváme několika sety stolního tenisu. Blíží se naše hodina. Připravujeme věci v pozadí sálu. 13á kapela přetahuje. Akce musí končit o jedenácté. Jdu za pořadatelem zjistit co se děje? Fajn, poslední song a půjdeme na to. Lup, lup a koncový zesilovač mixu je dead. Zvukař to rovnou balí, všichni si všechno balí. Haló!!!, ještě jsme tu my!!! Na jevišti zůstaly jen bicí v katastrofálním stavu. No nazdar, co teď? To budeš přece na cucky. Vidím před sebou muldu a říkám si; buď a nebo. Jdu do dřepu, vletím do té muldy, trochu mně to nadneslo, já se ještě vodrazím, natáhnu, skočím a pink? Tak teda jen ty hrozivé bicí, jinak nic než převeliký sál, polomrtví fanoušci plní očekávání, my a naše aparáty s nástroji. Ale co, když už jsme tu, buďme chlapi. Hrdinně stavíme naši kytarovou a basou bednu se zesáky na strany podia té malé sportovní haly, já instaluji stojany s činely, šlapky a tak dále. No jo, ale kde jsou požadované prodlužovačky, kde je nějaké kombo na zpěv??? Pořadatel Dorian zmateně pobíhá a dlouho není schopný cokoliv zařídit. Opětovně se upomínám a upozorňuji, že čas letí. Jsou tři čtvrtě k jedenácté, Dorian se dostavuje s ubohým 30i wattovým kombíčkem. Robinovi se ježí vlasy, vousy, chlupy, řasy i obočí. Tohle nebude dobré. Začíná desetiminutová fraška, kdy modrofialovozelenorudý Robin ryčí do mikrofonu a slyší ho jen 5 šťastných obstupujících kombo, ze kterého se line všechno možné, jen ne to, co známe jako Robinův vokál!!! Je to hrůza, děs, ostuda, prohra, bankrot. Udělali jsme, co jsme mohli - asi jsme mohli málo. V jedenáct naběhli policajti a rozkázali akci - dle smlouvy - ukončit. Kupodivu jsme ani trochu nebyli proti. Jsme rozmrzelí very mač, protože to mohla být pekelná řež. To ještě netušíme, že negacím není konec.
Reklamní přestávka http://khaaranus.wz.cz pokračování pořadu za pět minut.
Jsme sbaleni, posedáváme venku u auta a čekáme na povel k odjezdu k místu nocležení. Už jsme tu jen my, Dorian a nějaký náhodný kolemjdoucí s flaškou vodky v ruce. Dorian volá kamarádovi, u kterého máme spát ? nezvedá mu to. ?Co je?, tak jedeme spát k tobě? navrhuji. Prý to nejde kvůli rodičům?. ?Tak co u nějakého jiného kámoše???? Taky ne. Dorian nabízí, ať jedeme spát do Varny (tam zítra hrajeme, je to asi 90 km od Šumenu) k nějakému jeho známému. Už vidím, jak v jednu v noci někoho hledáme ve Varně, takže to zamítáme. Dopadá to tak, že se Dorian dává do řeči s tím chlápkem s vodkou a domlouvá nám nocleh u něho. Nejsme z toho dvakrát veselí, ale souhlasíme. Nakládáme ho mezi nás a jedeme. Projíždíme městem, vyjíždíme ven z města do kopců, do lesů. Tak dost, to už je moc! Začíná nám cvakat u prdele. Vymlouvám se na nedostatek paliva a za jeho protestů se otáčíme zpět k městu. Cestou na pumpu kutíme, jak se ho zbavit. Nakonec se vymlouvám, že přišla smska z Varny, že máme hned přijet, protože ?zvukovka? musí být už zítra dopoledne, bo koncert začne dříve, bo je pondělí a další laciné bláboly?. Týpek to bere, loučí se, my falešně děkujeme za ochotu a vstřícnost a ujíždíme pryč. Doriana už vůbec nekontaktujeme, protože prostě selhal a šineme si to k Varně. Tam hodinu hledáme nějaké klidné místo a nakonec si ustláváme v malé vesničce za městem v lesíku u nějakého hotýlku, někdo v autě, někdo vedle auta. Večerka 4:20
20.06. Varna ?zona 51? Bulharsko (návštěvnost 50)
Kolem půl osmé se pomuchlaní, rozlámaní a pokřivení budíme a rovnáme do původních anatomických tvarů, za doprovodu plné verze ruské hymny linoucí se z prapůvodních tlampačů přilehlého kempu. Pohled na právě procitlého Karla není nic pro slabé žaludky. Chudák malý oteklý fialový. Jedno oko vypouklé, druhé ještě zalepené a vystrašeně mžourající. Robin a Stezy ještě leží ve voze v neuvěřitelných polohách a marně se snažící rozplést z chumlu vlastních údů a trupů. Sám se cítím poměrně sešle navíc z betonu otlačenými a pohmožděnými lícními svaly mám problémy s chodem vlastní chlebárny. Vyrážíme na snídani do nedalekého motorestu a pak rovnou k moři na pláž do Svatého Konstantinu - malé obce na opačném konci Varny, než se nacházíme právě v tuto chvíli. U Černého moře si válíme šunky až do odpoledne. Popíjíme, pokuřujeme, čvachtáme se (popřípadě jinak trávíme pobyt ve vodě?. ) a sluníme. Ovšem, když si při jednom návratu z vody Stezy nese ve vousech něčí (moje ;-) sperma, je to vyvrcholení našeho plážového sezení a pomalu se loučíme s tímto libým místem, abychom stihli něco pozřít a přiblížit se k Centrální Katedrále, kde se máme sejít s Veskem, nebo-li pořádajícím členem varnské performance. Klub Zona 51 je kousek odtud. Příjemné je, že můžeme zaparkovat na dva metry od vchodu do klubu. Je to sympatický drobnější prostor v podpřízemí s barem, rohovým podijkem, back stage výklenkem vedle, fotbálkem a dokonce i zamykatelným záchodem. Vítáme se s Georgim - spolupořadatelem a majitelem klubu v jedné osobě. Oba týpci oplývají ochotou, vstřícnosti a pohodářstvím. Do zahájení akce zbývá ještě několik hodin, takže tento čas využíváme na procházku po okolí, kde právě vrcholí presidentská kampaň. Začíná mně pálit rameno. Potkáváme pár lidiček z šumenské akce, přijíždějících spravit si chuť a obrázek o naši tvorbě. Za pomocí několika přítomných ochotníků snášíme dolů nástroje a další nářadí. Na scéně už burácí první a poslední předkapela jménem ??? svůj grind/noise core ve složení kytara/řev + bicí + sólo řev. Přebíráme štafetu a daří se nám jeden z těch lepších výstupů za podpory skvělého osazenstva. Zavíráme to nezbytným posledním dodatkem RADIO HIT. Tohle je evidentně grindová internacionála ? lidi šílí, líbaj´ se jak vo život navzájem. Tohle známe, zas tu máme, červen ten divnej měsíc, ať žije Varna!!! Po hraní mají kluci tendenci se rozpíjet, ale mi je trochu mizerně, rozlévá se horkost po těle, takže prudím, ať už jedeme do postele. Po nějakém čásku se mi je daří odnést a nacpat do auta a Georgi nás vede napříč městem do 17i patrové studentské koleje.
21.06. Bukurešť ?underworld? Rumunsko (návštěvnost 80)
Budíček 7:00. Je mi blbě, na té pláži u Varny jsem to přestřelil?. Cpu se prášky. Tak a vyrážíme směrem k ?nejobávanější? zemi turné, k Rumunsku. Mnoho lidí, se kterými jsme během trasy i dříve diskutovali, vyprávěli různé hrůzostrašné příběhy z cest po této části světa. Malovali čerty na zdi, varovali nás a zapřísahali. My jsme však bořiči předsudků a babských tlachů (jinak bychom tam snad ani akce shánět nemohli, že?). Kolem půl deváté jsme v gala a vydáváme se již podruhé směrem k ?prokletému? městu Šumen, které obloukem objíždíme a stáčíme se k hraničnímu Ruse. Bulharský celník něco kvákal, jestli pro něho máme Eura, ale nechal se odbýt vražedným pohledem pana Michala Cichého. Opouštíme bulharské území. Projíždíme okázalý portál monstrózního mostu přes Dunaj, jakožto i most samotný, mimochodem zpoplatněný částkou 6 Euro (oficiálně). První varování o čtyřhodinovém trčení na hranicích jde v niveč, stejně jako doporučení o vložení pětieurovky do pasportu pro hladké odbavení, prosté buzerací a zdržování. Řadíme se do prázdného pruhu pro členy EU. Celníci ani neotevírají naše pasy a téměř servilně ukazují směr, kde si máme jet zakoupit silniční doklad (6 ? ) a zaplatit tranzitní poplatek (18 ?). No vida; most, tranzit, silnice a hned jsme o 30 Euro lehčí i bez úplatků ;-) Další mýtus se rozplývá a opak se potvrzuje i později ? stav silnic. Podle všeho zde snad ani silnice být nemají, ale fakt je ten, že to není o nic horší, či lepší než u nás. Z našich zkušeností drží prvenství poměru defektních silničních úseků jednoznačně Bulharsko. Nepochybuji o tom, že v Rumunsku budou pravděpodobně lokality, kde to bude drhnout (silnice třetí třídy atd?), ale takových tankodromů známe nespočet jak u nás, na Slovensku, v Polsku a dokonce místy i v západních zemích, takže pověry o nesjízdnosti Rumunska zpochybňujeme!! Do Bukureště dorážíme ve dvě po poledni. Je to převážně moderní město jako kvanta dalších evropských, snad jen s částečně zastaralou infrastrukturou (pradávné tramvaje, autobusy, pouliční osvětlení, staré Dacie), jinak standard. Na jedné křižovatce k nám přibíhá nějaký ministrant. Po očíhnutí naši SPZky listuje ve svém bločku a následně nám šroubovanou češtinou předčítá prosbu o příspěvek na pána Boha. Je to zajímavá atrakce, ale pán Bůh z nás nebohatne. Zastavujeme v centru ve čtvrti megalomanských bank a jiných peněžních ústavů. Bere mně sraní a tak se vydávám na cestu za nějakým vhodným místem. Všude samé banky, pořád jen banky, stále ty prašivé banky, já chci maso!!! Cestou tvořím sms pro Tituse. Když se spokojený vracím, Titus tam ještě není, ale brzy se dostavuje. Sympatický vyzáblý člobrda s dlouhými téměř černými vlasy a brejličkami si sedá k nám do automobilu a jedeme se občerstvit. Při zpáteční cestě na parkoviště nás zastihuje poctivý letní liják, před kterým se ukrýváme v jednom ze vchodů ? vchodu do banky? Po hodině je po dešti a my pokračujeme oklikou k vozu. Titus nám na náměstí přednáší seminář o převratu v prosinci 1989, ukazuje kde se co dělo, co je tohle a co tamhle za budovu. Klub Underworld je vyjímečně opět v centru. 15 minut kroužíme okolo a kutíme, kde bude nejlépe zaparkovat. Nakonec to lámeme šikmo od klubu u blízké křižovatky. Jen co Robin vystrkuje nos z auta, už je u něj opálená žena a vplétá mu pentli do jeho dominantního dvaceticentimetrového plnovousu. Já do sebe strkám dávku tablet, neb je mi otřesně a nechci pohřbít koncert. Odpočívám. Underworld je stylový komplex místností v suterénu s poměrně chabým odvětráváním, jak se během hraní prokáže. Dnes tu s námi blbnou dvě kapely - Necrovile (death/gore) a Bolthard (death/thrash). Je zde kvalitní apec pro ozvučení s profesionální přístupem zvukařů. Je zde ale taky brutální horko, vlhko a dusno. Teče z nás než začínáme vůbec cokoliv dělat. Vše je zapojeno, nazvučeno, připraveno, jedeme!!! Infernální akce. Lidi se dusí, otáčejí oči v sloup, snaží se hýbat co to jde, ale jsou limitováni naprostým nedostatkem kyslíku v éteru, takže se spíše jen kývají a neohrabaně brejkují. Sami lapáme po dechu, pot teče proudem a štípe v očích. Je to však smaženice jak noha. I zde má své místo Radio Hit a opět s obrovskou odezvou publika. Jsme velmi mile z místních příznivců překvapeni. Jsou to mazáci s velkým přehledem o dění v grindové scéně a nejen o tom. Spíme u Titusova kolegy ne v domě, ale v malém hradě!
22.06. Brašov ?la sala studio 181 rectorat? Rumunsko (návštěvnost 220)
Podle původního plánu jsme měli v Bukurešti hrát dnes a včera v Konstantě, ale pár věcí nevyšlo, takže jsme se uchýlili k menší rošádě a dopadlo to tak, že dneska neuhlídáme ani tu kozu. No, takže Brašov. Titus jede s námi, protože i tuhle akci má pod patronátem za pomocí chlapíků z Leprosy Abscess. Cestou stavíme u pumpy protáhnout kosti. Jdu položit kabel. Nemůžu se dostat z hajzlu, který má kliku jen z venku. Opakovaně tluču na vrata jak blázen vždy, když slyším, že se někdo blíží ? nic. Po !!!40i!!! minutách mně vysvobozuje pumpař a předvádí fintu, jak se tento důmyslný dveřní mechanismus obsluhuje zevnitř. Koncert se koná v kulturním sále Transilvánské Univerzity. Celkem jsou tu 4 kapely. 3 ze včerejška + 1 navíc, konkrétně Leprosy Abscess (brašovský death/grind). Robin využívá každé minuty na sluníčku. Jak někde stavíme na chcanec, tankování nebo odpočinek, hned je na výsluní a točí se všemi částmi svého hybridního tělíčka ke sluníčku, aby byl krásně stejnoměrně ohnědlý. Paradoxně je z nás čtyř pořád největší ředitel vápenky. Ale abych se dostal k jádru věci. I tady velice postává a griluje se vedle na chodníku před univerzitou zaparkovaného, dokořán pootevíraného auta, protože puch uvnitř už je ze všech těch ponožek, podpažďuchů, prochcaných poházených trenek, okoralých nedojedených konzerv a jiných rozkládajících se surovin, hodně nebezpečný. Dává se do řeči (Robin, ne ten puch) s nějakým obejdou somrujícím po něm moje kuře, které Robin úspěšně brání, ale už není tak úspěšný v uhlídání mé bundy, ve které měl Stezy tabletky. Na to, že je středa se tu hemží docela hodně moc lidí. Obdobně jako včera jsme obdařeni back stage pasy s plnými jmény členů a uvedeným obhospodařovaným nástrojem. Milé to suvenýry tím více, že Robin se jmenuje Mirek Cholasta, Karel ? Dan Vajico, Stezy ? Robert Šimek a já kupodivu já. Tedy sestava z konce devadesátých let. V sále se sedí jako v kině, naštěstí je mezi první řadou a jevištěm dost místa pro tancechtivé návštěvníky. Co vám mám říkat? Nádherný koncert s ohromnou podporou a odezvou audience a dobrou prací zvukaře, i když jeho mašiny nebyly takříkajíc ?poslední móda?. Myslím, že zahrnout Rumunsko do tohoto turné byl výborný tah. Ubíráme se spát na koleje, tedy studentské?. Několika patrová hokejková stavba ve svahu, takže i když spíme v suterénních pokojích, jsme vlastně na povrchu. Chcípám, celou noc nespím, dýchám jak kardiak, zvracím. Fakt chuťovka, už abych byl zase někde na pláži?..
23.06. volno ? Drákula
Třetí a poslední den bez koncertu, který vyplňujeme výletem na Drákulův hrad, do vesnice Bran. Prší, prší, jen se leje. Vyloženě relax den. Po návratu z výletu trčíme na bytě v Brašově u týpka jménem Radu ze spolku Evisceration, který se o nás stará vysloveně mateřsky. Kecáme, čumíme na bednu, poleháváme. Ručičky moje, nožičky moje, jestli pak víte, co děláme? ? Válíme se!
24.06. Timišora ?inca? Rumunsko (návštěvnost 60)
Po cestě do Timišory vykládáme Tituse, který cestuje někam za svou holkou a pokračujeme dále. I zde, stejně jako na akci v Soluni, jsme do poslední chvíle neměli skoro žádné info a kontaktní číslo o akci a na pořadatele. Den či dva zpátky se timišorští anarchisté naštěstí ozvali. V klidu a míru přijíždíme do tohoto města na západním konci království. Dle instrukcí jsme téměř sami klub Inca našli a vzápětí sežrali chutnou zelňačku, která na nás čekala ještě teplá! Jsme tady jediné hvězdy večera ? žádná další kapela ? hrajeme sami ? ONE BAND SHOW - naše premiéra. Je tu příjemný chládek a zásoba piv ? líbí se nám zde. Koncert samotný je celkem normální klasika ? několik hýbajících se, několik poslouchajících se, několik tleskajících se + barman. Průser byl v tom, že jsem si během hry o kraj židličky naklepal pravé varle, které posléze nabralo nevídaných rozměrů.
25.06. Čakovec ?mladih? Chorvatsko (návštěvnost 90)
No prosím, máme tady poslední zastávku. Pro mě osobně den umučení Krista. Horečky se vrátily + opuchlé vajico navrch. Nekonečný přejezd (650 km) jen po klasických silnicích. Celý den slunko do ksichtu, skoro 13 hodin na cestách. Humus, utrpení, nechutný stav. Švihli jsme to přes Maďarsko. Na místo dorážíme kolem jedenácté večer. Kapely Angmar, Tearless a Melkor mají svá vystoupení už dávno za sebou. Jsme celkem dojebaní (já kompletně). Nejsem schopný pomalu ani chodit.Tak tak, že si na podiu nainstaluju činely a zbytek baterie. Při prvním songu vím, že to nebude dobré. Hraju jak ponocný, song od songu je to horší. Jsem drcen, snažím se co můžu, ale musím zkrátit playlist. Zahazuju paličky a mizím ven zadním vchodem. Jsem KO, chladím se vlažnou sprchou a jdu spát s pytlem vystlaným vatou.
ZÁVĚR
O půl osmé ráno v neděli 26. června 2005 jsme sbalení a připraveni na návrat domů. Maďarsko, Rakousko, Mikulov, Věstonice ? zastávka v hospodě. Pivo, Startky, žrádlo? . Co dodat k tomuto turné??? Určitě jedna z nejlepších, ne-li úplně nejlepší sestava koncertů, které jsme doposud absolvovali. Téměř všude se nám dostalo bezvadného a velmi živelného obecenstva, schopných pořadatelů a jejich spolupracovníků, spousty zážitků, příjemného výletu (8261 km) a poznání pěkných míst. Myslím, že promluvím za nás za všechny, když řeknu, že nemusí pršet, jen když kape. Jinými slovy, vřele doporučuji všem kapelám mající potenciál vyjíždět déle než na víkend (práce, rodina?), aby zakusili tyhle země starého kontinentu. Západ je západ a východ je východ. GO AND SEE!!! Za spolek CEREBRAL TURBULENCY se loučí Michal.
PS: spešl THANX patří našemu rudému bratru, který nás bez poruchy provezl tímto jihovýchodním okruhem
Uveřejněno se svolením Michala z Cerebral Turbulency
