Slovo legenda nebo kult se dnes používá v souvislosti s kdečím. ZEMĚŽLUČ si ale označení legendární zaslouží, stejně tak jsou některé její nahrávky právem považovány za kultovní. Nejen to, jak se na podobná označení dívá Šoty, zpívající basák, jsme probrali v rozhovoru, který se primárně točil kolem nové desky.
Ahoj Šoty, když někdo v souvislosti se ZEMĚŽLUČÍ vysloví slovo legenda nebo na adresu nějakého alba řekne, že je kultovní, jak to vnímáš? Já s tím souhlasím, protože kdo jiný by si označení legendární zasloužil víc než vy, kteří to táhnete od roku 1986!
Naše jediná zásluha – a nevím, zda je to vůbec něco jako zásluha – je to, že hrajeme opravdu od podzimu roku 1986. Takže veškerá označení, veškeré nálepky jako legenda nebo kultovní beru, ač se to hezky poslouchá, s rezervou. To, že to tak vnímáš, mne tedy samozřejmě těší, ale obraťme list, abych se nemusel – byť na dálku – červenat.
Máte venku novou nahrávku – máš i po těch letech a řadě vydaných nosičů slavnostní pocit, když poprvé vezmeš nové CD nebo LP do ruky? Počítám, že jsme podobná generace, a že tedy chováš k věcem řekněme úctu, že je pro tebe muzika zhmotněná do drážek vinylu nebo stříbrného disku něčím víc než digitální forma.
To jsi vystihl zcela přesně. Ano, když držím to „ono“ poprvé v rukou, tak mám ne přímo slavnostní, ale velmi těžko popsatelný pozitivní pocit, kde jistá dávka úcty určitě je.
Je to něco nepřenosného – za každou nahrávkou se skrývá spousta práce – nejen vlastní nahrávka, ale i to všechno kolem a kolem. Zkrátka, jako když něco děláš a pak to konečně zdárně doděláš – povede se ti to a máš radost z toho, že jsi to dokázal, ale zároveň i to, že to máš už za sebou. Pravdu máš i v tom, že když si pouštím muziku, tak většinou potřebuji mít v ruce obal. Patří to přeci k tomu udělat si ten čas, posadit se, zaposlouchat se a přitom ještě něco držet v rukou a zkoumat to... To bude bezpochyby až na výjimky generační záležitost.
Většina muzikantů říká, že aktuální album je tím nejlepším, co kdy vydali. Já si myslím, že „Kolik a komu?“ je skutečně nejlepším počinem ZEMĚŽLUČE. Jak to vidíš ty?
Jsem rád, že se ti nová deska líbí, ale já rozhodně nemohu říct, že je to to nejlepší, co jsme kdy udělali... Opravdu si to nemyslím.
Věc se má takto – každá deska má pro mne svou hodnotu. Každá zachycuje jistou etapu kapely. Asi bych nebyl schopen je seřadit dle oblíbenosti a nebo podle toho, jak se mi líbí. Stejné by to bylo i kdybych měl některou z našich desek označit za nejhorší… tak to prostě nemám a tak to není.
Od minulé řadovky jste změnili sestavu, což se stalo poněkolikáté. Jak moc vysilující je, když musíš stavět novou sestavu? Trvalo naposledy dlouho, než jsi našel spřízněné duše? Říkáte si na začátku „nové éry“, s jakými ambicemi do toho jdete, myslím, co se týká počtu koncertů, předpokládaného nahrávání, aby se po (krátkém) čase nestalo, že někdo přijde a řekne, že si to představoval jinak? Je složité se potkat s podobně naladěnými jedinci?
Na změny v sestavě jsem odpovídal nedávno, tak to jen ve stručnosti zrekapituluji. Měl jsem vždy ohromné štěstí, že když někdo končil, tak se záhy zjevil někdo jiný. Kdyby tomu tak nebylo, tak by ŽLUČ už dávno neexistovala. Takže vysilující to nebylo. Jen jednou se stalo, že jsem po odchodu Edy /kytara/ v roce 2005 zůstal sám s Titanikem /bicí/. Říká se, že sehnat kytaristu není problém, těch přeci je, na kytaru přeci hraje každý – no opak byl pravdou. Ne, že by nebyli zájemci, ale nikdo vhodný to zkrátka nebyl. Půl roku jsme zkoušeli ve dvou a pak se ten pravý konečně zjevil.
Ano, to bylo svým způsobem vysilující a asi bych to dnes už nedal. I když, kdo ví – zase jsme se s Titanikem hodně skamarádili – dříve jsme se znali jen tak od vidění.
Na počátku „nové éry“ nikomu nic neříkám. Vlastně ano, ale jen to, že nemám vůbec žádné ambice. Myslím, že ten, kdo se mnou do toho jde, mne zná a ví, co může asi tak čekat. Není to ani o počtu desek či koncertů ani o penězích. Potkat ty správné lidi je na tom všem to nejtěžší. Jak jsem již říkal, měl jsem vždy ohromné štěstí. Potkat toho pravého člověka – to je zázrak. A to platí všude, nejen v kapele. Na závěr si neodpustím jeden postřeh. Týká se konkrétní kapely, kterou samozřejmě nebudu jmenovat. Z původní sestavy zbyli dva členové. Nemohli absolutně nikoho k sobě sehnat a tak ten jejich lídr sáhl k tomuto řešení. Našel dva hráče, kterým platí pevnou sazbu za koncerty atd. Přitom o nich mluví jako o idiotech, kterých má plné zuby a kterými v podstatě pohrdá. Nejsem ani trochu svatý, ale tohle bych nezvládl. Souznění v bandu je základ, na kterém se pak dá stavět, ale to už se opakuji.
Jak se nová sestava promítla na vzniku nahrávky? Změnili jste nějak způsob skládání, zkoušení, nahrávání, nebo už máš za ty roky všechno nastavené, ujasněné?
Já osobně nemám nic ujasněné nebo vychytané. Vše se dělá stále stejně. Na tomto se změna v sestavě nijak zásadně neprojeví. Ano, někdy donese Barmy jen nástřel skladby, někdy skoro hotovou věc, pak se na to namontuje některý z již rozpracovaných textů, anebo vznikne text zcela nový. Tak to ale bylo v podstatě vždy a i ve studiu jsou pak stejné postupy, co a v jakém pořadí se nahrává…
Zastavil bych se u zvuku, který mi přijde o poznání lepší než v minulosti, třeba proti splitku s DAVOVOU PSYCHÓZOU. Dospěli jste do fáze, kdy vám na zvuku záleží víc než dříve, nebo je to studiem, nebo...?
Výsledný zvuk ze studia nechávám na svých spoluhráčích. Do jisté doby si hlídám pár věcí a pak to již zcela přenechávám jim. Co se mne týče, mohl být zvuk ještě značně syrovější, „takovej víc prasáckej“! Ale to by neprošlo, tak nakonec jsem spokojen s tím, jak to vyladili.
Na hardcore/punkové poměry je deska poměrně dlouhá. Padesát minut, sedmnáct písniček, někteří „zrychlení“ fanoušci můžou nabýt dojmu, že je toho moc. Přemýšleli jste tímto směrem, jako jestli nějaké skladby nechat stranou, například pro nějaké splitko, sedmipalec?
To je dobrý – fakt. Nejsi první, kdo se nad délkou desky pozastavil. Takže k věci. Zrychlení fanoušci si musí tento problém nějak vyřešit sami.
Původně jsme měli devatenáct hotových skladeb a jednu rozdělanou s tím, že ji ve studiu doklepnem. Během natáčení jsme ale zjistili, že se to vše absolutně nemůže na vinyl vejít. /CD jsme neřešili – to se původně nemělo ani dělat./ Nastal tedy problém, kdo musí jít z kola ven. Ani jedna skladba nebyla vata a bylo to opravdu těžké rozhodování. S ohledem na minutáž se muselo dělat i vyvážení obou stran. Vznikla tedy deska s šestnácti skladbami. /Na CD je sedmnáctá skladba jako takový skrytý bonus – není ani uvedena na obalu./ A ještě k té délce – patřím ke generaci, kdy LP mělo běžně kolem 40/45 minut. Deska není vůbec dlouhá – a všem, komu to tak přijde, vzkazuje náš bubeník Sam: pust si to na dvakrát! Jo a zbylé skladby se bezesporu někde objeví.
Z HC/punkového koloritu se vymyká původně folková písnička „Sag Mir Wo die Blumen Sind“, u nás známá jako „Řekni, kde ty kytky jsou“. Jak vás napadlo zařadit právě tuhle věc?
To je můj osobní ústřel. Považuji to za jednu z NEJ protiválečných písní, co jsem kdy slyšel. Honilo se mi to v hlavě už dlouho, a jelikož moji kolegové se nestavěli proti, tak se to zrealizovalo…
Řešili jste, jestli použít anglický text, češtinu, nebo německou verzi? Hrálo při rozhodování roli i to, že německá varianta Marlene Dietrichové u nás není tak profláklá jako česká, kterou nazpívala řada zpěvaček? Kdo je Mina, která píseň zpívá? Byla na pořadu dne i možnost, že bys to nazpíval ty?
Od začátku jsem měl jasno, že to bude v němčině, protože to pro mne má v němčině největší „pocitovou“ sílu, takže žádné rozhodování ohledně jazyka neprobíhalo. Tím pádem se neřešilo, ani zda je něco více či méně profláknuté.
Mina je naše kamarádka, je to žena od kámoše Šrouba, a když jsem ji oslovil, zda by to nezkusila, a ona tu možnost připustila, tak bylo rozhodnuto. To, že bych to zpíval já, bylo od začátku vyloučené, umím sice německy, ale neumím vůbec zpívat. A konečně moje vize byla taková, že to bude odzpívané ženským hlasem. Ještě jednou Mině děkuji – skvěle se toho zhostila a výsledek předčil mé očekávání.
To, že v kapele působíš 34 let, znamená, že už leccos pamatuješ, čímž jsme lehce zavadili o tvůj věk, který nemusíš konkretizovat, ale myslím, že padesátku už máš za sebou. Jak jsi na tom se zrakem? Touhle přihlouplou otázkou mířím k obalu CD. Je mi taky 50+ a oči už mám slabší, na dálku brýle, ale časopisy nebo noviny přečtu bez nich. Texty a úvahu v bookletu ne. Večer, kdy k poslechu hudby sedám nejčastěji, vůbec nic, ve dne s vypětím, spíš s lupou. Nepřijde ti to škoda, i s ohledem na to, že cédéčka si pořizují hlavně starší ročníky?
Nyní jsi ťal do živého... To je fakt průser jak mraky, to je v prdeli. Omlouvám se všem, kdo už na to narazili nebo ještě narazí. I veškeré recenze vznikají na základě CD a ne LP a všichni to zcela právem hodnotí jako minus a ono to taky minus je. Ach jo.
Ve druhé otázce se mne ptáš na pocity, když člověk drží finální produkt – hotový nosič v ruce. Ano, kochal jsem se vinylem a poté, když jsem jen tak pro formu otevřel CD, tak jsem málem omdlel. Pocity bezmoci a nasranosti nebudu popisovat. Kde se stala chyba – jen ve stručnosti. Dělal se vinyl a pak se začalo chystat i CD. V jisté fázi, kdy byly podklady pro vinyl již hotové, nastaly jisté technické problémy s podklady pro CD a grafik použil zmenšené od vinylu. Grafik není žádný začátečník a nikdo nečekal, že to dopadne až takto. Sám si sypu popel na hlavu, že jsem neměl ke kontrole náhledy v reálné velikosti. Co dodat – znovu se nic dělat nebude – asi by bylo vhodné umístit někde na internet všechny texty... takže ještě jednou všichni majitelé CD promiňte!
S obalem souvisí další otázka – na CD je v seznamu šestnáct skladeb, ale displej jich načítá sedmnáct, na internetu lze dohledat, že ta sedmnáctá tam opravdu je. Proč tohle řešení? Jde o jakýsi skrytý bonus, nebo „Jsme věčně nespokojený“ patřila původně jen na vinyl a nějakým „kouzlem“ se dostala i na CD?
Na to už jsem ti víceméně odpověděl. LP má skladeb sedmnáct a sedmnáctá skladba na CD je opravdu něco jako skrytý bonus.
Tvé texty jsou pořád stejně alarmující jako v minulosti. V podstatě každý ukazuje na něco, co by mělo každému vadit, něco, nad čím by se měl aspoň zamyslet. Myslíš, že se tak stane, že tvé texty na někoho zapůsobí natolik, aby se zastavil, přemýšlel, třeba i změnil nějaké své konání? Vnímáš úlohu textů tímhle způsobem?
Díky za poklonu. Ano, znám za těch 34 let pár lidí, co je mé texty nějak ovlivnily. Smysl textů, tedy některých, tak určitě chápu. Sám jsem byl v životě mnoha texty v různých věcech ovlivněn. Hudba je hudba a text je text. Pro mne je text vždy na prvním místě. Mohu slyšet výbornou hudbu, ale když je text o ničem nebo přímo blbej, tak je hotovo. To, že patřím ke generaci, kdy text v punku měl být angažovaný, mě poznamenalo natrvalo. Sám se snažím, aby byl alespoň o něčem – jak se mi to daří, už posoudí druzí…
Máš na albu nějaký text, který považuješ za nejdůležitější, na který bys chtěl upozornit, protože je o tom, co ti v současné době nejvíc vadí?
Asi by bylo hloupé vyjmenovat všechny. No ono to tak ani není, ale uvedu alespoň tři.
„Za mou bídu“ – nadáváme na to, jak se máme blbě a prstem ukazujeme všude kolem na viníky, ne my, ale oni za to můžou a ještě k tomu ti, co přicházejí a potřebují naši pomoc, ti za vše mohou nejvíc.
„Zase o krok dál“ – Zeman, Babiš, Okamura, Filip a ti všichni další – a hlavně všichni ti, kdo je zcela svobodně a dobrovolně volí – je to zlý sen, NE, to je realita!
„Slovo“ – slovo je základ, slovo je mezičlánek zhmotnění našich myšlenek – slovo může i zabít, a přesto dnes na druhou stranu slovo nic neznamená. Dávám ti své slovo, mé čestné slovo, má tento archaismus dnes nějakou váhu? Pro mne ano.
Proč jste (před)poslední skladbu nazvali (hebrejsky) „Emuna“? Dokud jsem si význam nevyhledal na netu, netušil jsem, co znamená.
Tak předně musím zdůraznit, že hebrejsky neumím, a i když mám k judaismu velmi kladný vztah, tak se zmíněným textem to nijak nesouvisí.
A nyní k tvé otázce. V textu popisuji můj osobní prožitek, který se udál před pěti lety. Ve chvíli, kdy jsem měl rozepsaný ten text, tak jsem v knize Ladislava Heryána Země bez obzoru, kterou jsem měl zrovna rozečtenou, narazil v kapitole Všechno nakonec dobře dopadne na toto slovo.
V hebrejštině neexistuje slovo víra, existuje pouze slovo důvěra... ponechme však nyní zcela stranou veškeré nuance ve významu těchto dvou slov. Psal jsem text opravdu v hodně zoufalém rozpoložení, ale stále jsem někde podvědomě cítil, že je vše, jak má být a že vše směřuje k něčemu lepšímu – dobrému. A najednou čtu zmíněnou kapitolu, která je přesně tím, co potřebuji v danou chvíli slyšet. Takže název pro skladbu znamená víra/důvěra a to cizí slovo použít mi přišlo tehdy jako dobrý nápad. Současně tak skladba dostala i konkrétní podobu refrénu... Asi jsem hodně od tvé otázky odbočil, ale šlo mi o to podstatné, co v tomto textu je: „S důvěrou v tebe Pane všechno dobře dopadne“.
Tomu bychom měli věřit, tomu bychom měli za všech okolností důvěřovat!
CD i LP vyšlo u Papagáje, u něhož jste vydali celou řadu nahrávek. Máte s tímhle labelem „doživotní“ smlouvu, jiné vydavatelství nehledáte?
Ne, žádnou smlouvu s Pawlem nemáme. Vysvětlení je zcela prosté – jsme kamarádi, troufnu si říct, že dobří kamarádi, a jelikož vím, že vše perfektně zajistí, tak není důvod něco měnit anebo o nějaké změně jen uvažovat.
Všiml jsem si, že jste ve spolupráci s PHR rozjeli digitální prodej hudby. Je to reakce na dnešní dobu, kdy se řada posluchačů orientuje jen na elektronickou formu a fyzické nosiče je nezajímají?
To jde mimo mne – Pawel mne v této věci oslovil a já to poté, co to mí spoluhráči, kteří nejsou až tak jako já z jiných století, odsouhlasili, tak jsem to požehnal. Ano, je to reakce na to, že se vše mění... ale v tomto případě snad proč ne…
Co zajímá do budoucna ZEMĚŽLUČ? S jakými plány jdete do roku 2020, zejména koncertními? Kolik štací jste schopni za rok objet s ohledem na jiné povinnosti?
Nevím; jak jsem již zmínil, žádné ambice nemám. Máme opět rozdělaných pár písniček, ale než se jich sejde víc, to zas bude trvat pěkně dlouho.
Nevím, kolik jsme schopni odehrát koncertů – snad tolik, aby nás to stále bavilo a člověk se pak na to těšil... co já vím, tak v průměru max. dva do měsíce. Mám dvouletou dceru – má povinnost je má radost a to je absolutní priorita, Sam má ročního synka, Barmy, velký světoběžník, je stále někde v dálce – takže nějaké zběsilé koncertování rozhodně nehrozí, i kdyby byl o nás sebevětší zájem!
Příští rok oslavíte 35 let na scéně… už víš jak?
Jo 35 let – to je fakt hustý. Když pán Bůh dá, tak to snad i nějak oslavíme – uvidíme, co bude za rok...
Každopádně ti děkuji za otázky.
