Loni u nás vyšla řada DIY fanzinů a o většině z nich jsme se rozepsali formou recenze. Nejspíš posledním, který se nám dostal do rukou, je Ohníček. Konkrétně 11. číslo anarchopunkového zinu z Českého Těšína, za nímž stojí tamní aktivista Albánec, který se pohybuje na scéně dlouhé roky i coby muzikant, pořadatel koncertů nebo organizuje rozdávání jídla bezdomovcům. To jsem si dohledal na netu, kde jinak o Ohníčku příliš informací není, jen to, že číslo 8 vyšlo v roce 2007. V úvodníku jedenáctky pak Albánec uvádí, že číslo vyšlo po čtyřleté pauze, takže rozestupy asi budou kolem čtyř pěti let.
A co pěkného nám Albánec během těch čtyř let nachystal? Chce se mi napsat nic. Ale to by nebylo úplně fér, byť úroveň Ohníčku je jedním slovem katastrofální. V podstatě nechápu, k čemu takový zin je.
Když to vezmu popořadě, tak první, co člověk vidí, je vzhled a grafika, a oboje je jako z blázince. Ohníček nemá žádný řád ani styl, jen chaos a zmatek. Neřeší se fonty, velikost písma, zarovnání, prostě se neřeší nic. Chápu, že jde o systém vystřihni a nalep, ale i to se dá udělat s fortelem a nějakým řádem. Tady je jediným řádem „neřád“. A to nemluvím o pravopisu, protože se o něm mluvit nedá – víc chyb jsem v životě v tištěném médiu neviděl. A to nemluvím o typografických zásadách – o těch totiž vydavatel v životě neslyšel.
Když člověk přežije první šok, dostaví se druhý – valná většina časáku je sestavena z článků vypůjčených odjinud – z jiných undergroundových zinů (dešifroval jsem třeba Kazimír), ale i z lokálních novin, možná i z nějakých knížek, prostě co se Albáncovi dostalo do ruky a nějakým způsobem ho zaujalo, to použil. Jde o anarchistické i historické články, sem tam i cosi jiného, z valné většiny pro mě zcela nezajímavého. Řadu stránek pak obsadily letáky z různých akcí, klidně z roku 1991, letáky avizující vydání nějakého zinu nebo hudebního nosiče (rovněž dávno neaktuální).
Pojďme k tomu, co v zinu hledám zejména, k hudebním článkům, v případě Ohníčku rozhovorům, což je ostatně jediný druh autorských článků v zinu. A dá se o nich říci to, co říkáme často – že záleží na obou stranách, tazateli i odpovídajících, aby rozhovor dopadl dobře, a že i na obyčejné otázky lze odpovědět tak, aby byl rozhovor výborný. A v tomto směru to většinou dopadlo dobře, sem tam i výborně, sem tam ale taky všelijak, za což ale nemůže Albánec, ale respondenti.
Když to vezmu popořadě, tak HIBAKUSHA je výborné čtení díky kapele, která není skoupá na slovo – Marzena a místy Blanka a Havel odpovídají pěkně květnatě. K zahození není ani rozhovor s vietnamským muzikantem, jež tvoří sám pod praporem RAIZES – v rozhovoru pak kromě muziky dojde i na společenské poměry. Následující rozhovor se trochu vymyká, je totiž s horolezcem – sice je „ukradený“ odjinud, ale zajímavý. Stejně tak pokec s Burym, který je na diskutování ideálním partnerem; škoda, že není rozhovor delší. Zato RESISTANT CULTURE to vzali zkrátka, stejně tak POLIKARPA Y SUS VICIOSAS z Kolumbie.
Recenze ani reporty žádné, jiné hudební články taky nikde, zato je tu spousta uloupených článků o válečných veteránech, o druhé světové válce, legionářích, fašounech, ale i nějaká zamyšlení, nebo chcete-li sloupky na různá témata, leč tahle „literatura“ mě nezaujala prakticky vůbec. Historické články si můžu přečíst jinde, na společenské poměry a okolní dění mám ve svých letech své názory a ty se většinou s těmi prezentovanými v Ohníčku míjejí.
Srovnávat tady není s kým, Ohníček je jednoznačně nejslabší tištěný (lépe řečeno xeroxovaný) počin, jaký jsem u nás v posledních letech držel v ruce. Chápu pohnutky vydavatele, dělá si to po svém, asi se i najde pár sympatizantů, ale já považuji vydávání plátku (nebo jak nazvat přeložené stránky formátu A3 „svázané“ kusem plastového „drátku“) za kálení do vlastního hnízda – když už si Albánec hraje na uvědomělého, mohl by začít tím, že by šetřil naše lesy a neplýtval papírem na něco tak mizerného.
