ALCEST je kapela, která má v dnešním muzikou přeplněném světě pevnou pozici. Krom vlastního stylu jim k tomu dopomohly skvělé desky, a i když se v jednom případě zdálo, že se nad skupinou začíná ona aura výjimečnosti vypařovat, hned následujícím albem bylo toto zaváhání napraveno a jelo se dál. Řeč je tady pochopitelně o nevýrazné desce „Shelter“, kde to ALCEST „ujelo“ a její post rocková porce hudby tehdy nezafungovala. Na kapelu takového formátu, jakou už tou dobou ALCEST byli, to byla jednoznačně nuda, bez špetky kouzelného světa, který se této francouzské skupině dařilo do té doby vytvořit.
Tři roky stará „Kodama“ vrátila svět ALCEST do normálu a nabídla příznivcům této kapely odpustek, který evidentně většina přijala a ještě navrch za něj poděkovala. Patřím mezi ně, i když jedním dechem dodávám, že přísahám na dvě starší desky, a to „Écailles de lune“ (2010) a hlavně na „Les voyages de l'âme“ (2012), která mě tenkrát emociálně odrovnala. Už jen díky těmto skvostům má u mě duo Neige a Winterhalter své místo a jejich kroky se zájmem sleduju. Nejen proto mě zaujal fakt, že si ALCEST polepšili a přestoupili od velmi šikovných, leč relativně malých Prophecy Productions, k mamutím Nuclear Blast. Jaké při tomto přestupu musela kapela podniknout kroky a jestli mělo vydavatelství na výsledný efekt novinky „Spiritual Instinct“ nějaký vliv, těžko soudit. Z pohledu konzumenta se jeví nové album jako trefa do černého.
Na „Spiritual Instinct“ nacházím totiž vše, čím mě skupina před deseti lety tak okouzlila. Hned první „Les jardins de minuit“ je krásnou skladbou. Nechybí typické shoegaze postupy, ale co kvituju, je i silné zastoupení blackmetalových postupů a sypaček, byť jsou v podání ALCEST klasicky zasněně romantické, než aby plnily funkci agresivních výplachů. Ona snová a éterická nálada hudební produkce ALCEST je jejich trade markem, který díky tak charakteristickým kytarám a vokálům si s žádnou jinou kapelou nelze splést.
Novinku zdobí výborný sound, který podtrhává atmosféru desky. Úplně skvěle funguje zvuk v kombinaci s nástroji v hitovce „Sapphire“, ale tahle skladba by obstála i v garážovém provedení, protože je jednoduše vydařená. Což s radostí můžu prohlásit o většině materiálu. Menší přešlapování na místě cítím pouze ke konci hrací doby, kdy mě úplně nepřesvědčila předposlední „Le miroir“, která působí až moc soft. Není to ale nic, co by „Spiritual Instinct“ sráželo dolů. Závěr desky totiž už zase jede ve správných kolejích a titulní věc je vydařenou tečkou.
Když nad tím tak přemýšlím, je poslední řadovka ALCEST parádní záležitost. Platí na ni ale povzdech, který jde aplikovat na další stovky kapel. Kdyby „Spiritual Instinct“ vyšla před deseti nebo osmi lety, měla by u mě punc oné výjimečnosti, jakou pro mě mají výše zmiňované desky. Je to tak trochu začarovaný kruh. Pocitově by chtěl člověk od ALCEST to, co právě tady předvádějí, přičemž vlastně už před prvním puštěním ví, že to v jeho očích nemůže překonat doby minulé.
Abych to nějakým normálním způsobem uzavřel. Novinka ALCEST je velmi vydařená a ti, kteří si v jakémkoliv období tuhle kapelu oblíbili, musí být se „Spiritual Instinct“ spokojeni, byť nedostanou nic, co by dosud neslyšeli.
Seznam skladeb:
- Les jardins de minuit
- Protection
- Sapphire
- L'île des morts
- Le miroir
- Spiritual Instinct
Čas: 41:02
Sestava:
- Neige – kytara, basa, klávesy, zpěv
- Winterhalter – bicí
