… v zrcadle věčném tak po létech zkoumáš čas / jizvy a šrámy z ran snad jsou už ty tam / plamínky v očích patří vzpomínkám...
Text nejmenované kapely mě napadl, když se objevila zpráva o návratu Parambuchy. Po rovných dvaceti letech… Vyštrachal jsem ve svém archívu předchozí dvojčíslo s „datem“ vydání jaro/léto 1999 a když jsem listoval typicky graficky zpracovaným zinem té doby, samozřejmě mě přepadla vlna nostalgie. Několik článků jsem poněkolikáté přečetl a neubránil se úsměvu, protože Parambucha zine byl vždycky trochu jinak koncipovaný, nechyběl v něm humor, ale samozřejmě ani vážně vedené rozhovory, klasické recenze (v #4/5 jich bylo přes 100 a top 3 zahrnovalo „Senyaan“, „Virtu-Ritual“ a „Serpent Seed“), nějaké krátké zprávičky a Gargamelova zvuková mučírna, což byla poslechovka komentovaná v uvedeném čísle Big Bossem. Z rozhovorů stojí za zmínku hlavně ten s V.A.R., nikoliv pro výjimečnou kvalitu povídání, ale protože v letošním čísle se Vratislavický Alkoholický Rachot objevuje rovněž.
Ale popořadě… Grafika – ta se proti dvacet let starému numeru posunula k ještě větší jednoduchosti, ale mně se líbí víc než minule, kdy byly některé texty kvůli tmavým podkladům obtížně čitelné. Teď je všechno pěkně černé na bílém, optimální velikostí písma i hezkým typem fontu. Nechybí samozřejmě fotky a obrázky obalů alb u recenzí, v tomto směru sice old school jak zákon káže, ale za mě plus minus OK s drobnými výhradami. (úsměv)
Určitých změn doznal i obsah, hlavně přibyly nové rubriky, které doplnily standardní rozhovory a recenze. Minulost přežila Gargamelova zvuková mučírna, nově se objevila BigBossova Černá díra, kterou si dříve narození pamatují z Whiplashe. Tentokrát se Jura věnuje kapelním fanzinům (hluboká minulost), webovým stránkám kapel a sociálním sítím. V jeho slovech je velký kus pravdy; každá kapela by si je měla přečíst a minimálně se nad nimi zamyslet. Další novou rubrikou je Na baru, kam tentokrát usedl Dejvy (SECTESY) a stručně odpovídal na otázky týkající se spotřeby alkoholu na koncertech. Dvě stránky patří vinylům, vcelku pochopitelně těm, které vyšly v Brně, když o nich píše Paramba – ostatně celý zin je druhým největším městem ČR prostoupen. Gargemelovo mučení absolvovali Igor s Khaablus, nechybí profil kapely YBCA a klasické rozhovory s PAČESS, Ashokem nebo mladou partou ONA – což je svým způsobem jediný zástupce nastupujíc generace v zinu, zbytek patří starším a pokročilým. (úsměv) I další novinka patří veteránům, byť za ně mluví nejmladší člen – Rychlovka s… proběhla s kytaristou DEBUSTROL Onslaughterem. Rychlovka spočívá v krátkých otázkách a stejně krátkých odpovědích.
Většinu článků napsal Paramba, ale v zinu se objevily i osobnosti, které už se pisatelsky realizují dlouhé roky (nebo realizovaly, ale měly pauzu). Pěkný rozhovor s FLESHLESS připravil Petr Korál, Hanku Hajdovou vyzpovídala Martina Kurtinová (v rubrice Dáma na kolejích), Radek Bubeníček probral s Daffym dění v ROBOTIZED a v recenzentském oddělení se rozepsali Louďa (kdysi Payo) i Pavel Kubát (ex-ROOT). Recenze jsou ve fanzinech z mého pohledu diskutabilní záležitostí, respektive jsou diskutabilní ve fanzinech, které vycházejí jednou do roka, nebo ještě méně často, protože pak nejde o nějaký ucelený přehled nahrávek, ale o jakýsi výcuc daný preferencí toho, kdo alba podrobená kritickému pohledu vybírá. Chápu to v Pařátu, který za rok zmapuje 300 nahrávek, ale nechápu to v zinu, který vyjde jednou za rok… není tam žádná návaznost, jde jen o jakýsi výkřik ze tmy… Možná se mnou řada lidí nebude souhlasit, ale já vidím recenze primárně na webzinech, kde jsou aktuální. V Parambucha zine jsou recenze na jednu stranu limitovány sty slovy, což je určitě fajn, vypíchne se to hlavní a finito, na druhou stranu jsou u nich zbytečně velké obrázky titulních stran a graficky nešikovně zařazené známky ostatních členů recenzentského týmu – někdejší bodovací tabulka mi byla milejší. Druhou stranou téže mince je absence přísnějšího pohledu, valná většina hodnocených alb dostala chvalitebné hodnocení, několik dobré, jediné výborné, čtyřku a pětku ani jedno.
Ačkoliv není zin kdovíjak tučný, vešly se do něj i dva reporty, které napsal Deather. U něj je delší pisatelská absence nejmarkantnější, protože report z Unholy Tour se v podstatě nedá číst, jak kostrbatě je napsaný. Jen o málo lépe vyznívá druhý, z Bugrfestu. Opět si neodpustím rýpanec a prohlásím, že reporty tohoto druhu jsou ve fanzinech tohoto druhu k ničemu.
Naopak zajímavá je Československá 10°, deset stěžejních desek očima vybraných jedinců. Prvním je Dan Pavlík z TORTHARRY, který mezi své oblíbence zařadil TUBLATANKU, MELANCHOLY PESSIMISM, PRAŽSKÝ VÝBĚR, ARAKAIN, MASTER´S HAMMER, DEBUSTROL, SSOGE, ROOT, KRABATHOR a NANOVOR, a každý asi trefí devět z deseti alb, která u daných kapel vybral. Jako bonus přidal demo TÖRR „Witchhammer“ s tak do očí bijící nepřesností, že se mu budu příští rok v létě na Brutalu posmívat. (úsměv) Druhým hledačem tuzemských pokladů je Radek Bubeníček, který má o něco širší stylové rozpětí, ale v pěti kapelách (byť ne pokaždé albech) se s Danem shodl. Ostatně neuvést v jejich věku MASTER´S HAMMER, ROOT, KRABATHOR a ARAKAIN… To by nešlo. (úsměv) Jo, Radkovým bonusem je KRYPTOR a „Zvratky a krev“.
Z mého pohledu nejzajímavější rozhovory čpí sírou a mají je na svědomí Paramba coby tazatel a Tomáš Corn resp. MALLEPHYR coby odpovídající. Ten s Tomášem je moje jasná jednička, opačný pól patří pokecu s Dr. Fe (další novum, rubrika Co dnes dělají?), který je tak strohý, že bych jej vůbec neotiskl. Poslední novinkou je Jak bydlí hvězdy – o svém stavitelském umění i sousedském soužití vypráví Bruno.
Tak, na to, že Parambucha no.6 je poměrně útlý spisek, jsem toho napsal ažaž. Zkráceně jde o návrat do dob, kdy fanziny vypadaly jinak než dnes (kdy tedy ryze metalové nevychází takřka žádné), do dob, kdy se psalo stručněji, grafika neřešila do detailu, typografie zrovna tak – nikdo si neláme hlavu, že by názvy kapel měly být v celém čísle stejným stylem – buď komplet velkými, nebo komplet malými písmeny (samozřejmě když malými, tak s prvním velkým), že by fotky neměly být „nalepené“ na texty a že se někdy s místem plýtvá.
Celkově ale příjemné retro čtení, které se podle všeho trefilo do správné chvíle, protože limitovaný náklad 150 kusů je po měsíci a půl od vydání skoro rozebrán.
