Thrash Nightmare, to je jihočeská událost podzimu. A letos s nejexotičtějším line-upem. Pořadatelům se totiž podařilo stáhnout z turné dvě asijské party, ABIGAIL z Japonska a DRACONIS INFERNUM ze Singapuru, které se po Evropě potulují s Italy VIOLENTOR. Žánrově to sice není jenom thrash, ale je to všechno old school, takže do prostředí vyznavačů starých pořádků zapadnou i kapely pohrávající si s černým kovem. A nejen ty, takoví VULTURE a vlastně i IRON ANGEL taky nejsou ryzí thrash. Ale popořadě… (Johan)
Shodou okolností jsem den před festivalem vydražil na Aukru "Pleasure To Kill" od KREATOR. Proč to zmiňuji? Protože ADVERSOR z Itálie dost připomínají osmdesátkovou tvorbu německého velikána. Zpěvákovy hrdelní polohy a gesta "okoukaná" od Petrozzy mě v mém názoru jen utvrzovaly. Nicméně, co každého muselo praštit přes čumák, byl basák, který si celý set ukradl pro sebe. Monstrum (hrající prsty) v basech úplně utopilo kytaristy, ale já měl (možná) oproti ostatním lidem v publiku menší výhodu. Loni při recenzování alb mi prošla rukama jejich zatím poslední deska "The End Of Mankind", a tak jejich tvorbu důvěrně znám. Pro někoho byly skladby možná dost rozsekaně komplikované. Já si v rámci možností užil téměř každý zářez. Ten večer jedno z těch lepších vystoupení. (Kubina)
Dorazili jsme tak akorát, abychom (řidič Standa, jeho milá dcera Šárka, její milý, můj milý věrný kumpán David a já) stihli začátek. Ten obstarala italská partička ADVERSOR, která patří k mladé thrashové krvi (vznik 2015) a která mě nedokázala přesvědčit o své výjimečnosti. Poměrně rozháraná muzika – chvíli rychleji, chvíli pomaleji, přechody takové krkolomné – mě v podstatě ničím nezaujala, a co víc, ona se skoro nedala poslouchat. Ne, že by ADVERSOR byli tak špatní, špatný byl zvukař. Na Thrash Nightmare jsme v minulosti většinou zvuk chválili, letos to v řadě případů byla mizérie. Jako první to odsrali Italové, z jejichž produkce totálně čněla baskytara (pravda, bravurně zahraná) a kytary byly úplně utopené. Nevěřícné pohledy řady fanoušků na balkón směrem ke zvukaři zůstaly celý set bez odezvy a koncert tím hodně utrpěl. Atmosféra zatím taky hodně vlažná, možná se na tom trochu podepsal brzký start akce (17.00), ale spíš průměrnost kapely a podprůměrný zvuk. (Johan)
Černokněžníci DRACONIS INFERNUM to zvukově odnesli podobně jako ADVERSOR. Kytary se ztrácely, baskytara řvala. Škoda, protože black metal vizuálně působivé kapely (kytaristé v kutnách, všichni s warpainty) nepůsobil špatným dojmem, bylo to takové typicky pravěké, do blacku se tu a tam zamíchalo i nějaké deathmetalové koření, ale výjimečnost kapely spočívala hlavně v tom, odkud přicestovala. A taky v tom, že když se pánové odlíčili, vypadali jako žáci základní školy. (úsměv) U Asiatů je to běžné, že vypadají na mnohem méně, než kolik jim opravdu je, ale v případě chlapečka v brýlích by byl na místě doprovod rodičů. (úsměv) (Johan)
Jistě zajímavým exotickým zpestřením byli DRACONIS INFERNUM ze Singapuru. Postavy v kápích, zpěvák připomínající raněnou pandu, blast beaty, šustící kytary. Z těchto indícií každý poznal, že jde o čistě blackmetalovou kapelu. Tento tvrděkový subžánr mám v jídelníčku mezi přílohami. Samotný působí jako zelí bez vepřového a knedlíku, haha. Nicméně sál se zaplnil. Já část setu trávil pokecem s přáteli. Přiznám se, že mi některé dvacetiminutové pauzy mezi jednotlivými sety někdy ani nestačily a to se oproti loňsku netvořily fronty na pivo. (Kubina)
Třetí bandou byla jihočeská modla LAHAR. Nevím, jestli bylo nějaké špatné postavení hvězd, ale tentokrát byla odezva od fanoušků vlažnější, ač mi nepřišlo, že by se nějak změnilo nasazení. Otevíračka "Dva Hroby", "Řecko" a "Fekete Peter" z téměř kultovního opusu "Umění strachu", "Jít cestou slepou", novější "Lebka a hnáty" nebo "Když nemůžeš, přidej", zavíračka "Neviditelná fronta". Zlomek toho, co mi utkvělo v paměti. Nedá se tedy říci, že by osvědčené písničky přestaly fungovat, jen je možná návštěvníci slyšeli už mnohokrát. (Kubina)
LAHAR jsou s Thrash Nightmare pevně spjatí, nechyběli ani jednou a pokaždé se při jejich vystoupeních děly věci. Skokani, circle pit, divočina, bordel, jak říkával Banán. Ten letošní byl nejspíš nejmenší, a kromě toho, že lidi už LAHAR viděli mnohokrát, mohl hrát opět roli zvuk. Polovina setu byla v tomto směru bídná, opět vytažená baskytara a utopené kytary. Nechápu proč. Jestli byl jiný zvukař než v předchozích letech? Nebo nějaký technický problém? Nevím. Nicméně od půlky už to bylo víceméně OK, lidi se probrali z jakési letargie a na nějaké ty skoky a tanečky došlo. Růža navíc zorganizoval wall of death, takže i na srážku dvou táborů došlo – a výsledkem byla pěkně zlitá podlaha, protože někteří jedinci se do vřavy vydali s pivem v ruce. (Johan)
Kdo znal tvorbu VULTURE, mohl tušit, že ho čeká opravdu kvalitní dávka speed metalu. Živá produkce překonala všechna možná očekávání. Svižné bicí, tak akorát na házení hlavou. Temno-romantické riffy, navozující atmosféru starých italských hororů, naháněly husí kůži. Vokalistovo vlkodaví vytí sedělo v hudbě jako prdel na hrnec. Orgasmické melodie a sóla maniaky pod pódiem úplně zelektrizovaly. Veškerá podstata old school metalu v jednom koncertním setu. U Němců se mi líbí, že jde o poměrně novou kapelu, která toho může ještě hodně do budoucna nabídnout. Všichni jsme v tu chvíli chtěli být jejich pravověrnými fanoušky. V Písku pravděpodobně nikdy lepší banda nevystoupila, proto následující účinkující čekal nelehký úkol – laťka byla nasazená příliš vysoko. (Kubina)
VULTURE… a najednou to šlo. Zvuk byl rázem skvělý, kapela zrovna tak. Pro mě jednoznačně největší překvapení akce, byť k thrash metalu neměla zrovna blízko. Speed, místy heavy. Ale naprosto bravurně zahraný, zábavný, ideální na koncertní provedení. Lidi se konečně taky odvázali a sál rázem pulzoval, ač se hrála relativně melodická muzika, do které pasovaly i občasné zpěvákovy ječáky. Vzpomněl jsem si na nebohého Coorneluse, který se kvůli kolenu, jež si nechal pro pětikorunu vrtat, nemohl zúčastnit – měl by ze zpěvákova výkonu určitě radost. (smích) Jedinou slabší chvilku si kapela vybrala na konci, kdy se zpěvák odporoučel a zbylý kvartet odehrál song z repertoáru LUZIFER, což je vedlejší projekt VULTURE v duchu přiblblého hard rocku. (Johan)
Druhou italskou akvizicí byl VIOLENTOR. Po německé extra parádě to ale mělo trio velmi těžké. Většina fanoušků se šla po propařeném předchozím koncertu občerstvit, takže zpočátku byl sál poloprázdný. Postupně se sice fanoušci dostavili, ale přijetí se VIOLENTOR dostalo spíše vlažného. Sem tam se sice objevil nějaký lezec na pódium ale jinak lidi spíše koukali a zatleskali… žádná divočina. Přitom produkce VIOLENTOR byla na Thrash Nightmare jako dělaná – ryzí thrash v syrové podobě, i s jednou kytarou zvukově dobré, nasazení rovněž OK. Možná lidi šetřili síly na předpokládané vrcholy, jež měly následovat, možná je sedm kapel moc, možná všichni stárnou… (Johan)
Black metal je kouzelná ingredience, když se s ní umí pracovat. Ideálně jím mají svojí tvorbu okořeněnou ABIGAIL. Jedné z prvních japonských kapel hrajících extrémní metal se "The Most Evil Band in Japan" nepřezdívá pro nic za nic. Pouliční špinavě načernalý thrash/speed z východoasijskou divokostí drtil krční obratle. Těžko se něco popisuje, když je člověk v totální euforii. Bubenický útok jak nálet pilotů kamikaze. Zpěvák frázující štěkotem psa nakaženého vzteklinou. Dunící basa, která rozdmýchává nejčernější bahno, z něhož lezou kytarové vybrnkávačky a zběsilá sóla. Díky náladě a barvě použitých tónů se dalo v některých partech mluvit o black´n´rollu. Boží! Kdyby v tu chvíli začalo vycházet rudé slunce, nebylo by to překvapení. (Kubina)
ABIGAIL konečně rozpoutali očekávané peklo. Ale chvilku to s tím peklem nevypadalo dobře, zvuk byl v úvodu doslova tragický. Tentokrát naštěstí zvukař zareagoval okamžitě a rázem to bylo po této stránce skvělé, stejně jako produkce japonského trojlístku. Lidi začali dovádět, plný sál si užíval každý tón japonských veteránů. Nicméně věk nebyl na protagonistech vůbec znát, s elánem odehráli výživný set, který se musel líbit fanouškům všeho metalového s patinou osmdesátých let. (Johan)
Hlavní hvězdou večera měli být němečtí veteráni IRON ANGEL. Historie téhle party sahá do roku 1983, kdy u toho byl zpěvák Dirk, který jediný přežil všechny kapelní peripetie, hlavně tedy přerušování činnosti a návraty. Ten poslední se odehrál v roce 2015, postupně se kolem předáka zformovala nová sestava a loni vyšla comebacková deska „Hellbound“. Nevím, kolik skladeb z ní zaznělo, ale pokud nějaké, tak se nesly v duchu původní tvorby z osmdesátých let. Opět spíše speed metal, k thrashi si pánové jen sem tam cukli, ale i tak to bylo zábavné, přičemž veselí obstarával hlavně zpěvák. Ten vypadal poměrně sešle a vyčerpaně, když se poprvé objevil na pódiu, nicméně vokálně to bylo v naprostém pořádku. I jeho posedávání na základně bicích nepůsobilo nepatřičně, bylo to celé hlavně o zábavě a tu IRON ANGEL obstarali na jedničku. Možná by mi stačil kratší set; zatímco předchozí kapely hrály optimálních čtyřicet minut, IRON ANGEL to natáhli přes hodinu a tak nebylo možné se lehce neopakovat… (Johan)
Letošní Thrash Nightmare se ve finále zase povedla. Věci, které se z mého pohledu nevydařily, jsou zmíně výše, na závěr tedy dosud nezmíněné klady. V první řadě velmi slušná návštěva cca tří set padesáti fanoušků nejen z Česka, ale i Německa, Rakouska, Slovenska, Polska a Maďarska. V druhé tradiční přátelská atmosféra. Ve třetí několik výborných setů kapel, které u nás nejsou k vidění. Ve čtvrté dodržování programu, který nenabral ani minutu skluzu. Když to vezmu ze všech stran, opět šlo o dramaturgicky ojedinělou akci, na které se potkávají vyznavači tradičních forem metalu a potkávají se na ní rádi. (Johan)
Fotky: Skalík, Syky
Berryho videa
ADVERSOR
DRACONIS INFERNUM
LAHAR
VULTURE
VIOLENTOR
ABIGAIL
IRON ANGEL
