Zpátky do devadesátek. Tak znělo heslo dne. DOG EAT DOG se už po xté vrátili do Čech, aby staromilcům vylepšili náladu. Společně jsme se tak pomyslně vrátili do let, které se už nikdy nevrátí a pravidelně je vzýváme (v mém případě až nebezpečně často). Tento koncert byl speciální tím, že se vzpomínalo na přelomové album „All Boro Kings“, které slaví letos neuvěřitelných 25 let od vydání.
Dalším důvodem, proč vyrazit, byl oznámený support v podobě finských WALTARI. Tyto hravé Finy jsem hltal ještě víc než DOG EAT DOG a to proto, že těch skvělých desek mají na kontě víc. A tak kombinace těchto kapel, které pro mě v telecích letech byly naprosto klíčové, mi velela zavítat do MeetFactory.
První předkapelu v podobě SLIMBOY cíleně vynechávám, jedna ukázka na YouTube zněla fakt zle, a přicházím těsně před WALTARI. Ti jako předskokani měli pochopitelně kratší set, do kterého stihli zahrnout devět věcí, které bych tak nějak rozdělil na půl. Je jasné, že při tak velkém množství desek mají z čeho vybírat, takže tady byla jedna velká neznámá, jak tento večer tito svérázové pojmou. Po úvodním disko fláku „Walkin' In The Neon“ se hrálo na nejaktuálnější notu. Zazněla tak klipovka „Postrock“ z připravovaného alba, na kterém bude i další přehraná věc, jejíž název jsem nepochytil. Obloukem do devadesátek a 22 let nazpět nás zanesla techno hravá „Far Away“ z alba „Space Avenue“, a jaké by to bylo pořádky, kdyby chyběly songy jako „So Fine!“ a „Atmosfear“. Největším překvapením pro mě bylo zařazení skladby „Deeper Into the Mud“ ze skvělé deathmetalové sympfonie „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C“, která nepřekvapila jen mě, ale i dost lidí v okolí, kteří slyšeli murmur kytaristy…, ale i tyhle hrátky k WALTARI vždy patřily. Dobře naladěný Kärtsy Hatakka, který stále víc vypadá, jako že si odskočil z travesti show, hecoval publikum, ale i přes slušný ohlas bylo evidentní, že většina lidí přišla na hlavní hvězdy večera, které už netrpělivě čekaly v zákulisí.
DOG EAT DOG jsou sympaťáci a když se zjevil na scéně jako vždy dobře naladěný John Connor (a to i přes nohu v sádře), bylo jasné, že jim dnes budou lidi zobat z ruky, což se hned s prvním výkopem v podobě pecky „If These Are Good Times“ stalo. Není divu, tahle věc je pro tvorbu kapely naprosto signifikantní. Jejich v dané době originální mix hardcore, punku, funky, rapu a ska prostě fungoval na jedničku. Právě dechy v podobě saxofonu dodávaly vždy kapele jiný ráz, stejně tak jako schopnost umě propojit je s hardcore muzikou a oslovit svým stylem publikum napříč různými scénami. Logicky se přehrávala celá deska „All Boro Kings“, kde se víceméně dodržovalo pořadí skladeb, ale bylo jasné, že dva megahity „No Fronts“ a „Who´s The King?“ hned tak zkraje za sebou jako jsou na desce nezazní, což se v případě „No Fronts“ potvrdilo.
Překvapila víceméně velká životaschopnost materiálu i po těch šílených letech, na druhou stranu určité skladby z dnešního pohledu trpí určitou naivitou, ale to vše bylo poplatné době a do té se DOG EAT DOG tenkrát trefili. Párty, jak neustále zmiňoval frontman John, probíhala opravdu vesele. A to hlavně v druhé polovině setu, kdy už odezněla celá „All Boro Kings“. Přesto kapela měla co nabídnout. Celé evropské turné jede s kapelou jako hostující člen český saxofonista Pavel, což není u DOG EAT DOG nic nového. Dost koncertů s nimi totiž odehrála i další tuzemská zástupkyně Dáda z JET8, která si tento večer zahrála ve věci „No Fronts“. A tím výčet hostů nekončil. S kapelou se na pódiu prostřídala celé řada muzikantů, jejich jmenný seznam nelze dát dohromady (od tourmanagera, po řidiče, kytarista SLIMBOY až ke Kärtsymu). Kärtsy si navíc s kapelou vystřihl dva poměrně překvapivé covery. Tím prvním byl song „Just Another Victim“ z legendárního soundtracku „Judgment Night“ (1993) od HELMET, kteří zde spojili síly s rapovými HOUSE OF PAIN. Druhé překvápko byla hitovka od PORTISHEAD „Wandering Star“, která do celého konceptu koncertu pro svůj klid moc nezapadala. Body za odvahu si u mě kapela za tento tah přesto vysloužila, už jen třeba kvůli překvapivě kvalitnímu vokálu a potom hlavně za vzpomínku na tuhle úžasnou desku, která patří do zlatého hudebního fondu.
Jak vidno, výletu do pravěku nelituju, a jak bylo vidět a cítit, podobně to mělo pár stovek dalších lidí, kteří v podstatě zaplnili celý smíchovský klub MeetFactory.
