V půlce srpna, přesněji 15. – 17. 8. se v Moravském Krumlově konal čtvrtý ročník festivalu Rock Heart. Samotné místo konání je zasazeno do zahrad místního zámku. Jak sami organizátoři píší v propagačních materiálech, jde o festival nabitý legendami tuzemské i zahraniční rock/metalové scény. Nebudu vyjmenovávat účinkující, kteří na akci vystupovali, protože má cesta na jižní Moravu měla jediný cíl a tím byl král horor metalu KING DIAMOND.
Patnáct minut po třiadvacáté hodině opona padá a s ní i má třetí brada. Zámecké kulisy posledních tour vzaly za své a pohled na pódium tentokrát nabídnul prostředí nemocniční. Ostatně sám Král se v rozhovorech o novém příběhu zmiňoval, že v něm chystá zohlednit svá zdravotní martyria, kterými si v letech nedávných prošel. Takže jsme s jistou dávkou pravděpodobnosti měli možnost spatřit scénu, která netrpělivě očekávanou novinku bude prezentovat.
Pojďme zpět na pódium. V jeho středu na nemocničním lůžku leží postava s make-upem (kdo to může asi být (úsměv)). Doznívá intro, postava se zvedá a přichází ostatní účinkující. Kytarista Andy LaRocque, Kingovo nerozlučné dvojče, který je se zpěvákem od úplných počátků, dále druhý kytarista Mike Wead, toho si Král přetáhl z odpočívajících MERCYFUL FATE a kterého hodnotím jako frontmanův absolutní mistrovský kousek. Ať už jde o dvě alba MF, na kterých Mike spolupracoval (hlavně „Dead Again“ je špica), nebo poslední tři řadovky KING DIAMOND. Bubeník Matt Thompson je dalším esem a po Mikky Deem ten nejlepší, kterého kapelník kdy měl. Ostatně bostonská Berklee College Of Music jistě nezaplavuje svět muzikantským průměrem. Nejnovější tváří v kapele je basák Pontus Egberg (THE POODLES, LION'S SHARE, ZAN CLAN). Určitě nesmím opomenout zpěvákovu manželku Lívii Zitu, která Kinga podporuje ve výškách a na jinak strašidelnou scénu vnáší jistou dávku půvabu. O vizuální stránku a divadelní výstupy se stará herečka Jody Cachia. Celý soubor šlape jak dobře namazaný stroj a působí neuvěřitelně sehraně.
Playlist doznal osvěžujících změn. Jistě, bez „Sleepless Nights“, „A Mansion In Darkness“, „Halloween“, „Welcome Home"… by se nám domů asi nechtělo, ale King tentokrát zařadil i opravdu překvapivé kousky. Došlo například na stařičkou „The Lake“ z debutu „Fatal Portrait“, „Burn“ z „The Eye“, „Voodoo“ a úplnou novinku „Masquerade Of Madness".
Koncert neuvěřitelně odsýpal, žádné zbytečné proslovy, maximálně představení skladby, či související intro. Král sám je v životní formě, zpíval nahoru dolů, chrčel, sípal a k tomu všemu stíhal být prostě všude. Je obdivuhodné, co ten člověk (či ďábel) ve svých třiašedesáti letech dokáže.
Zní poslední poslední tóny, paličky i trsátka letí do freneticky bouřícího davu, muzikanti unavení, leč evidentně spokojení a málokomu se chce věřit, že už je opravdu konec.
To je taky jediná malá výtka, kterou směrem ke Králi směřuji – těch zhruba osmdesát minut na mě bylo málo, ale upřímně musím říct, ten čas prchal tak hrozně rychle, že i tři hodiny by byly málo. (úsměv) Jediné správné slovo, co nejlépe vystihne mé pocity při odchodu z areálu, je okouzlení. Tento koncert řadím mezi ty absolutně top, co jsem kdy viděl. Zapomeňte na velkohubé MANOWAR, král byl, je a bude vždy jen jeden – KING DIAMOND!!!
