Nejbližší koncerty
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
  • 08. 04. 2024Pestilence se vrací do Ostravy! Tentokrát je doprovodí Ca...
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Takřka po 30 letech se reedice na CD dočkalo album \"Mobilis in mobili\" hranické metalové skupiny TARANTULA.

Kdysi velmi populární metalová skupina TARANTULA už sice dlouhé roky není aktivní, to však nezabránilo jednomu z jejích zakládajicích členů, jímž je konkrétně kytarista Michal "Kevé" Langer, k oprášení debutového alba kapely "Mobilis in mobili" z roku 1990. Materiál, který tehdy vyšel pouze v malém nákladu na magnetofonové kazetě, tak díky němu dostal po mnoha letech i podobu CD nosiče. Konkrétní informace k této reedici a spoustu dalších věcí se dočtete v následujícím rozhovoru, do něhož se vyjma Michala, který měl hlavní slovo, zapojil i další někdejší člen skupiny, baskytarista Dušan "Dodo" Zeman.

Pánové, na úvod rozhovoru bych se vrátil do doby před více než 30 lety, kdy kapela TARANTULA vznikla. Jestli se nepletu, tak její základ jste vytvořili společně s bratry Balkovými, kytaristou Standou a bubeníkem Pavlem, s nimiž jste už hráli v předchozích letech. Co vás vlastně přimělo k tomu, vydat se v druhé polovině osmdesátých let, kdy tvrdá muzika nebyla u vládnoucích komunistů zrovna dvakrát populární, cestou řízného metalu?

Kevé: Co bylo – nebylo u vládnoucích komunistů populární, to nás nezajímalo. Pozor! Ale spousta, téhle muzice nepřejících osob, byla i jinde, nejen v uvedené podmnožině občanů. Škodili i jiní. Byli v různých komisích, výborech, střediscích, buňkách, i v různých spolcích. Zkrátka, s politickým přesvědčením to podle mě ne vždy souviselo. Rádoby nejpovolanějším kulturním pracovníkem byl často nějaký blb, snaživec nebo kolaborant. A doba se mění, ale některé věci platí v obměnách pořád.

Dodo: Tou cestou jsme se vydali, protože to bylo hluboko v nás. Byli jsme společně naladěni na to, abychom vyluzovali a „hrnuli“ před sebou zkreslené kytarové riffy, odkojení na Nazareth ("Heart of the dog"), Deep Purple, pak Judas Priest ("British Steel"), Van Halen, až po Metalliku ("Master of Puppets", "...and Justice for All"). Metallica byla pro nás společně šok, který to všechno uvedl do pohybu tím směrem...

Svůj hudební styl jste tehdy označovali termínem „marsh metal“, což bylo jistě zajímavé a netradiční, ve zmínkách o skupině však bylo často uváděno spojení power, thrash a heavy metal. Sám za sebe bych řekl, že vás definovaly kvalitní melodie, hutný spodek a výrazný zpěv. Můžete k tomuto říci svůj vlastní názor? 

Kevé: „Marsh metal“, no jo. Dělali jsme si prdel z hudebních škatulek. Tenkrát hrál Arakain „thrash“, Törr „black“ a Vitacit možná „speed“. No a „heavy“ už bylo omšelé. Milovali jsme Judas Priest a oni mají mocnou píseň „Hell Bent for Leather“. A my jako správní latiníci jsme na konci slyšeli (rozuměli) „Hel bent fo levá“. Jako „levá“ (noha) – když pochoduješ (mladá generace dnes neví, co je to pochodovat na vojně). Tahle píseň byla pro nás taková pochodová neboli maršík, od slova mašírovat, v němčině marschieren. Navíc v kombinaci se slovem metal se tam taky ukrývala značka našich oblíbených zesilovačů. Takže to je taková moravsko-německo-anglická patlanina – marsh metal. Že „marsh“ znamená asi „bahno“, to nám bylo fuk. 

Dodo: Co nás definovalo v té době, to jsi asi vystihl dobře. Jen bych dodal ještě osobitost a vlastní cesta, neohlíželi jsme se vpravo ani vlevo, nebyli jsme žádní tupci, nechlastali jsme, nejlepší bubeník u nás. Výborně se mi s Pavlem hrálo, basa mi rezonovala s jeho škopkama, nemusel jsem na to ani moc sahat (za chvástání se omlouvám). Samozřejmě jsme měli i nějaké slabiny, ale na to ses až tak neptal. Mě speciálně fascinoval život na pódiu a hudební škatulky jsem neřešil. Za místo na pódiu bych tenkrát položil život. 

Kevé:  Jo, to je fakt. Holky tenkrát chodily na TARANTULU myslím jen kvůli Dodošovi (vždycky stály jenom pod ním a dívaly se na něj s takovým zvláštním výrazem). Na mě se nedívala ani jedna (a já jsem se na to musel dívat...)!

Jako vaše vůbec první nahrávka ještě před debutem je často zmiňováno demo „Železná jízda“. Vím, že lidi se po téhle věci docela shání, ale osobně jsem nenarazil na nikoho, kdo by ji měl. Můžete k ní uvést něco bližšího, jestli opravdu existuje, jaké na ní případně byly skladby a zda je někde dostupná?

Kevé: To je jako s tou jitrnicí, jakou svět neviděl, že? Ale ano, existuje, je to šest písní na témata z české historie, poslední Přemyslovci, husitství, nebo ze „Starých pověstí českých“. Koluje pár kopií nahrávek ze zkušebny (s příšerným zvukem), tři z těch šesti věcí byly nahrány poté i studiově. Všechny je možno si vyhledat a poslechnout na mých stránkách www.mobilisinmobili.sk (ať už celé, nebo jen fragmenty). Dál to tu pitvat nebudu, už jsem to udělal na stránkách serveru Metalopolis. Mimochodem, odbočím, „Železná jízda“ – to je například ta osobitost TARANTULY. Když jsme s tím začínali, tak si někteří „pseudohudební kritici“ a „odborníci na slovo vzatí“ klepali na čelo a říkali: „Hele, to sou blbci, voni hrají Jiráska...“

Dodo: ...., no a pak Lučané prohráli na Turském poli, vyvalila se Železná jízda a dorazili to Boží bojovníci..... 

Kevé: ....samozřejmě - s podporou eskadry kytar na křídlech, kulometné palby bicích nástrojů na centru, basového šípu v dívčích srdcích a zpěváka s nejsilnějším hlasem na východ od Rýna. Mimochodem, Jiráska mám rád. Dokázal jsem přečíst dokonce díl a půl čtyřdílného románu  „U nás“.(!)

Songy z tohoto dema se v pozdějších dobách na žádném řadovém nosiči už neobjevily. Vzhledem k jejich potenciálu, nemyslíte si, že je to trochu škoda? Pamatuju si, že jsem si tenkrát z rozhlasového Větrníku nahrál píseň „Ktož sú boží bojovníci“, což pro mě byla pecka jako hrom, stejně tak, jako třeba vál „Přemysl Otakar II.“, na který jste tehdy dokonce natočili i videoklip.

Kevé:  Videoklip „Přemysl Otakar II.“ je na Youtube  i na stránkách www.mobilisinmobili.sk. Ta píseň je speciální. Je to totální smršť riffů, je dost rychlá a má velmi chytlavý refrén. Dodneška nevím, kde se to v nás vzalo. Zkoušel jsem po třiceti letech složit „Otakar římská dva“ – ale bez šance. Čáslaváky možná potěší, že ten základní riff vznikl unplugged v roce 1987, v tehdy vojenském baráku, na náměstí v Čáslavi.
Když jsme vzpomněli ty „rádobyodborníky z komisí a porot“ - starostlivě nás třeba upozorňovali na Rockfestu, že Bójové byli Keltové, kteří u nás žili v době dávno před slovanským osídlením (pozn. - řekněme cca 1300 let před bitvou na Moravském poli.) V „Otakarovi“ se totiž zpívá v mezihře „ ....Bójové v boj!“ A já jsem jim řekl: „Běžte s tím do prdele!“ No řekni mi - není to krásné sousloví??? A Čechy po nich mají latinský název (Boemia). Prostě potřebovali ukázat, že taky něco ví. Ale normální lidi „Otakara“ milovali. A ten Rockfest na sklonku roku 1988 jsme vyhráli.  

Dodo: Dodám ještě, že se pracuje na mírném zvukovém obrození a digitalizaci „Železné jízdy“. Duchovními otci jsou Luboš Martinec ze serveru Metalopolis a Václav „Wendel“ Dreiseitl (ex - kytarista TARANTULY z období alba „Chemomarsh“ a zvukový mág). Termín budoucího vzkříšení mi ale není znám..., a jak to dopadne, to se neodvažuji ani pomyslet.

Kevé: Bude to mít spíše jen „historickou“ hodnotu. 

Následně už přichází na řadu materiál nazvaný „Mobilis in mobili“, což je v podstatě hlavní důvod, kvůli kterému jsme se na tomto rozhovoru spolu domluvili. Jak vlastně vznikl v tvé hlavně nápad napsat v podstatě koncepční dílo na motivy románů francouzského spisovatele Julese Verna? Přece jenom vaše předchozí tvorba čerpala náměty především z českých dějin.

Kevé: Hele, já nemůžu psát o babách. Nejsem 4%, ale prostě to není můj obor k psaní textů. Nemůžu psát ani o destrukci, o krvi, nemám rád „kult hnusu“. Abych něco mohl stvořit (bavíme se teď o textech), musí to být něco, co jsem nějak silně prožil. Mohl bych psát tedy o fotbale, o rybolovu (pytlačení), tady Dodo o motorkách a tak. A tak to měli i ostatní v kapele. Tak, jak jsem prožil Staré pověsti českéa poslední Přemyslovce a husitství, tak i verneovky. Jsou právě plné touhy po svobodě, vlastní cestě, pracovitosti, chytrosti. Miluju ten šrafovaný svět! A každý muzikant, pokud má něco kloudného stvořit, musí prožít napřed nějaký šok, něco, co s ním zacloumá. Tedy – pokud není řemeslník na objednávku. A to nikdo z nás nebyl. Samozřejmě, musím přiznat, i ta ženská tam občas musí být. I když, dnes je v módě se přiznávat k jinému zaměření.... 

I hudební stránka je z větší části tvým dílem, dále se pak na ní podíleli i zmiňovaní bratři Balkové. Z mého pohledu jsou oproti dřívějšku skladby o něco tvrdší, k čemuž myslím přispívá i říznější zpěv Viktora Kuly.

Kevé: I když se hrdě hlásím ke svému autorství, tak ale zase říkám, že hudebně se na tom podíleli samozřejmě všichni kluci. Jedna věc je „autorství“, druhá věc je „hudební stránka“. To zaprvé. A zadruhé - myslím, že věci na „MIM“ nejsou tvrdší, jen jsme je vytvořili už s nějakými zkušenostmi, možná pod větším vlivem Metalliky, ale hlavně taky s rytmicky dokonalým Viktorem (i když k celkové dokonalosti samozřejmě všichni máme daleko). Hele, teď řeknu něco, co jsem ještě neřekl. Při skládání nám fungovalo kouzlo dvojic. Obvykle každá píseň má svého jednoho duchovního otce, ale i ten často potřebuje někoho, kdo by jej občas usměrnil nebo pomohl. Když je to moc lidí naráz, může z toho být zmatek. Nám to fungovalo ve dvojicích. Ať už jsme to byli my s Pavlem, nebo Pavlík se Stanem, a nebo tady my dva s Dodošem (v éře „Železné jízdy“ např. „Mlezivourův pohřeb“ nebo „Markéta“). No, a když někdo z nás utrpěl opravdu hodně těžký šok, tak třeba dokázal složit něco úplně sám (např. Stano intro na demu „Železná jízda“, nebo cajdák „Bez dluhů“).

Dodo: Myslím, že „MIM“ není tvrdší než „Železná jízda“. Ale možná není „MIM“ tak rychlé, tedy až na výjimky. A ty riffy tak lépe vylezou, mají více prostoru a zní hutněji. Taky jsme dělali všechno pro to, aby to dobře znělo. Ve zkušebně jsme hráli i v naprosté tmě, aby jsme nemohli po sobě čumět a spoléhat jeden na druhého, aby jsme neviděli na hmatník. A když to někdo zdrbal, jelo se znovu... Viktor si dával někdy i závaží na bránici, aby se naučil dýchat a „neskřekal“.

Jak dlouho vám trvala příprava celého materiálu a bylo například rozpracováno více skladeb, než se jich později objevilo na albu?

Kevé: To už nevím. Pamatuji si jen, jak jsem ležel v posteli a potil texty. S tužkou a sešitem v ruce. V životě jsem vysypal rychle jen dva texty („Kunhutin pláč“ a „Nautilus“). Jinak to byly těžké porody.

Jak třeba vzpomínáte na nahrávání, které proběhlo v Ostravě – Mariánských Horách? Přece jen to byly, co se studiové práce týče, pro metal pionýrské doby a jak spousta jiných muzikantů potvrzuje, málokdo si uměl u nahrávacího pultu s jejich muzikou poradit.

Dodo: Jo byl to rok 1990. U mixu se snažil Ivan Červenka, ovšem nebyl by to Staník, aby se taky nepodílel. I jako zvukový inženýr. Měli jsme představu o šlapáku, base, o zvuku kytar i o zpěvu. Neměli jsme představu o sborech a hlavně asi ne o činelech a hajtce. Ty plechy nám pak na výsledné nahrávce po nějaké době začaly vadit. Naštěstí se to nakonec po letech dost napravilo. Ale k tomu se asi ještě dostaneme.

Kevé: Po třech dnech ve studiu (chrápali jsme tam na zemi na spacácích) jsme smrděli jak capi. I zželelo se paní Krajíčkové (paní domácí) oněch smraďochů a normálně nás postupně pustila do vlastní koupelny (studio bylo v přízemí jejich domu v Mariánských Horách), abychom ze sebe mohli smýt tu muzikantskou špínu. A taky tenkrát začala „Válka v zálivu“. Tyto věci si pamatuji nejvíc.

Michale, ty sám jsi ale v následujícím roce skupinu opustil. Co tě k tomuto kroku vedlo? Vždyť na „MIM“ jsi byl většinový skladatel, takže tento krok musel mnohé skalní fanoušky překvapit.

Kevé: Lezli jsme si už na nervy, hlavně se Staníkem - není se co divit, dyť jsme spolu prožili nejen v nejrůznějších školských zařízeních, u sportu, na rybách, na Struhlovsku, v garážích a zkušebnách snad sto let! Ale o to víc ho mám zase dneska rád. A že jsem „většinový“ skladatel, to skoro nikdo nevěděl. Neměl jsem to napsané na dveřích. Možná jsem to věděl nakonec jen já... Jo, a ještě tam můžeš napsat, že jsem taky většinově sexuálně orientovaný...

Kam následně vedly tvoje kroky, co se týče hudební scény?

Kevé: Do propadliště dějin. Z „šoubyznysu“ jsem rád vypadl, můj hudební život byl už jen takový srandovní. Už jsem to popsal na Metalopolis. Takže jen heslovitě: Trio Araya, krátké hostování ve skupině Apači, kde jsem se potkal s Frantou Řehákem (Nový Jičín), Rob Halford Špricen (voc. Tonda Vymětalík, CD „Pravá česká marijánka“ - 1996), pak jsem dvacet let preludoval na gauči doma unplugged, po nějakou dobu hrál doma ve sklepě s Martinem Sommerem (drums, bratr Allen Sommer, pozdní TARANTULA) a dalšími. Martin „Zomr“ je neskutečně pohodový kluk, kdysi měl s jeho bratrem kapelu Semtex. Ale to by bylo na dýl.

Takže myslím, že minulost jsme probrali opravdu podrobně a teď už je čas udělat obrovský skok o takřka 30  let dopředu, do žhavé současnosti. Co bylo hlavním spouštěčem toho, že ses po takové době rozhodnul oprášit materiál z „MIM“ a po mnoha letech splatit fanouškům jakýsi pomyslný dluh jeho vydáním na CD?

Kevé: Sakra, nemůžu ti tady všechno vykecat. Ano, byl to spouštěč a pořádný. Ale kromě toho a všech důvodů, které jsem již popsal na webu Metalopolis, nebo na mých stránkách, to byla taky samozřejmě muzikantská ješitnost, touha se ukázat, být slavný, zase se „dívat, jestli se dívají“. Tedy - balit ženské nebo peníze už nepotřebuji (takže to tam už nemám). Jako že jsem blbej, že tohle říkám? Nejsem blbej, více méně podobně to má každý muzikant. A pokud někdo říká, že ne, tak buď kecá, nebo je to Mirek Dušín (já jsem spíše takový Jarka Metelka). 
Ještě dodám, že vydání CD je pevně svázáno s mým zmiňnovaným webem, takže to ber jako jeden celek.

Michale, předpokládám, že o svém záměru jsi informoval i své bývalé spoluhráče. Zajímalo by mě, jak se oni stavěli k tomuto projektu?

Kevé: No, zjistil jsem, po těch letech, že si už netroufám jim říct (jako kdysi): „Kurva, dělej, všeho nechej a přijď! Čeká se na tebe.“ Omlouvám se za sprostá slova, ale jinak to vyjádřit nejde. Tak to jsem si už fakt nedovolil vůči nikomu. Přitom, já osobně, si připadám furt stejný.

Dodo:  Jo, vždyť jsme s Kevém pořád v kontaktu. Byl jsem samozřejmě pro. Měl jsem hlavní starost o to, aby se nazapomělo na těch stránkách na kluky z osady Kamenec, to byli naši první fanoušci (pozn.  - jsou uvedeni na webu v kapitole „Lidé kolem“). A taky jsem se účastnil zvukové nápravy „MIM“, to mi hodně leželo na srdci.

Určitě nebylo jednoduché dát dohromady všechny podklady k tomu, aby následně nosič vyšel. Můžeš aspoň rámcově uvést, jak dlouho jsi na tom pracoval a zda ti byl někdo další nápomocen?

Kevé: Už jsem to tady řekl. CD je svázáno se stránkami a klipem „Nautilus“. Pokud něco silně prožiješ, není problém něco ze sebe vysypat. A já jsem tenkrát to období kolem „MIM“ hodně prožil. Dělat stránky o něčem takovém je sranda. Tedy pokud nemáš problém sesmolit holou větu. Dělal jsem to asi půl roku (samozřejmě né furt). S cédéčkem mi pomohl již zmíněný Wendel (Bomb Jack Studio, hudební a zvukový inženýr, producent, stavitel a budovatel, božský kytarista). Pak dlouho nic............  Pak Mirek Bělík (kytarista, inovátor kytarových hardvérů a materiálů, milovník stříbra (Ag) v kytarovém zvuku, tvůrce klipu „Nautilus“, renesanční člověk). A samozřejmě, všichni kluci z kapely nebo jejího okolí nějak přispěli nebo pomohli. A taky grafik Jura Pavelka, který se nakonec významně podepsal na konečném vyznění obalu CD.

Byla zvuková podoba alba nějakým způsobem upravovaná nebo se jedná striktně o původní záznam z devadesátého roku?

Dodo: Tehdejší záznam se dochoval na původním magnetickém pásu. Ale jen finální „master“, takže jsme nemohli zasahovat do jednotlivých stop. Zvukově měl sice svoje kouzlo, ale byly tam děsivé, příšerné plechy (hajtka, činely), už jsme se o tom bavili. Nebyla to vina bubeníka, ale spíše neschopnost to tenkrát správně sejmout. No a teď Wendel pravil: „Polidštíme to!“ A jak pravil – tak učinil. Nevěřil jsem zprvu žádným moderním softvérům, se kterými na to šel, ale pak jsme všichni hleděli. Tato úprava si pak ještě vynutila další úpravičku (úpravu zvuku malého bubnu), kterou musel dělat ručně a strávil s tím spoustu času (poslední zbytky pozdního mládí, jak říká Kevé). Výsledkem je tedy původní nahrávka, podle mě, s poslouchatelným (dobrým) zvukem. 

Neuvažoval jsi o tom, že když už takovou věc děláš, doplnil bys základní songy o nějaký další bonusový materiál?

Kevé: Ne, chtěl jsem, aby „MIM“ vyšlo co nejvíce v podobě, jak mělo vyjít v roce 1990. A taky žádný „bonus“ ani nebyl a není k dispozici. Naše sebekritika by to k „MIM“ ani nepustila. Bonus, bonus. Můj švagr říká, když najde exkrement po psovi na dvoře, že to je „bonus“. Já osobně nemám rád „bonusy“.

CD vychází i s původně plánovaným obalem, jímž je malba od Františka Řeháka. 

Dodo: Nevím, proč nevyšla ta kazeta s původně navrženým obalem. Dnes je módní slovo „spekulovat“ (hlavně ve fotbale). Tak já „spekuluji“, že to bylo kvůli Kabátu, který se tenkrát taky objevil na scéně. No a vydavatel se rozhodl pro něj a „MIM“ (potažmo TARANTULU) poslal ke dnu. A taky Aleš Welner Opletal přišel s konspirační teorií, že to zařídil jeden mafián. 

Kevé: A tu zazvonil zvonec a pohádkám je konec. Prvotním autorem obalu je Franta Řehák (nyní skupina Demos). Je taky prvotním tvůrcem písně „Vzdálená“ (Kreyson), což se moc neví. Výborný muzikant, kytarista a malíř z Nového Jičína, všestranný umělec, živí se tetováním celebrit z oblasti sportu a pop music. Měl jsem kdysi tu čest s ním chvilku hrát a skládat.
Co ještě říct k obalu? Titulní stranu udělal Franta jako obraz (olej), to pak po stopadesáti letech upravil softvérově Mirek Bělík. Ty oči na obalu by mohly patřit jedné ženě, ze které jsem kdysi utrpěl šok. Ale Franta oči moc malovat neumí. Srandovní je zadní strana. Zašli jsme normálně v Hranicích k „foťákovi“ (provozoval to tenkrát Okresní podnik služeb), no a tam nás nějaký páprda vyfotil. Pavel toho tam měl už plné zuby, tak to tam dal najevo. Vnitřek obalu vznikl až v roce 2018 a má umocnit verneovskou tématiku. Mimochodem levá strana (po rozevření obalu) ilustruje sloku z písně „Mobilis in mobili", pravá její refrén.
Říkáš, že mám něco říct ke svým stránkám? Takže: stránky www.mobilisinmobili.sk. Proč „sk.“? Protože skoro všichni jsme napůl Slováci, nebo jsme se jimi v průběhu života stali (já). Na stránkách se dá dozvědět spousta věcí o kapele, o vlastním albu, o zajímavostech spojených se vznikem jednotlivých písní, jsou tam texty „MIM“, zmínka o nástrojích, které jsme použili, jsou tam audio přílohy se vším podstatným z „Železné jízdy“, video přílohy s klipy „Nautilus“, „Victoria“, „Přemysl Otakar II.“, je tam dokonce anglická verze „MIM“, spousta fotek, dá se tam získat CD „MIM“. A hlavně si tam všechny skladby z tohoto alba může každý přímo pustit a poslouchat.

Desku doprovází i videoklip k písni „Nautilus“, v němž fanoušci můžou spatřit vyjma tebe samého i všechny další členy skupiny z období „MIM“. Jak složité bylo dostat ostatní kluky před kameru, aby tento klip mohl vzniknout?

Kevé: Bylo to složité a přišli jsme z toho s Mirkem Bělíkem o nervy (resp. o poslední zbytky). Myslel jsem, že je pozabíjím. Musel jsem je tak trochu ukecávat, jako nějakou babu, aby přišli. Tedy kromě Staníka, ten to nakonec zachránil. Je to tedy vlastně i jeho dílo. Nakonec jsme se při natáčení tak chlámali, že se nemohl trefit ve svém závěrečném sóle ani do poloviny tónů.

Dodo:  Vrátil jsem se v klipu o 28 let zpět a ten den se mi zdálo, že mi nějak rychleji dorůstají vlasy!

Myslím si a určitě nebudu sám, že celá akce „Mobilis in mobili 1990 – 2018“ je obrovský kus práce. Jaké vlastně jsou tvoje ambice s tímto projektem, a dá se říct, co pro tebe bude dostatečným úspěchem k tomu, aby sis tak nějak sám pro sebe mohl říct, že všechna ta dřina stála opravdu za to?

Kevé: „Zcela nezištně prohlašuji, že jsem skromný a čestný, nekouřím a nepiju a nechodím za babama a že nepotřebuji žádné svoje úspěchy“. Potěší nás ale, když si tu muziku rádi poslechnou lidi, kteří nám tenkrát fandili a „Mobilis in mobili“ se k nim nakonec nedostalo, nebo jen na těch hnusných kazetách od Monitoru. To je všechno, co od toho čekám. A za ještě větší úspěch budeme považovat, když si to poslechnou lidi, kteří to ani neznali a tahle muzika se k nim dostane teprve nyní. A řeknou: „líbí se mi to, dobře jsem se u toho hudebně pobavil.“

A čím se dnes hudebně pobavíte v dnešní době vy, máte nějaké oblíbené kapely nebo hudbu? Posloucháte třeba i sami sebe?

Dodo: Bavili jsme se o tom s Kevém. Měli jsme období, třeba i několik let, kdy jsem se neposlouchali. A když jsme se po čase slyšeli, tak jsme si řekli (když pomineme ty známé nedostatky) - to není vůbec špatné, ba dokonce - vždyť je to dost dobré! S tím by se mělo něco udělat!
Nemám vyhraněný styl ani kapelu, ale líbí se mi hudba nezaneřáděná přebytky soudobé nahrávací technologie, živá hudba s živými muzikanty. Naposledy jsem se docela odvázal s australskými Airbourne.

Kevé: Ve svém věku teprve teď, možná pozdě, jsem dorostl k muzice Fermata, Modrý Efekt, Collegium Musicum. A div se světe, já, zpátečník, jsem dokonce objevil (nebo zčásti ta kapela objevila mě) současnou brněnskou kapelu Edain, která mě hodně potěšila. Svým novým albem „Rephrased“. Když jsme doma strčili cédéčko do přehrávače, ani jsme nedovařili oběd. Říkám si - ty vole, to je maso, živé bicí, přemýšlivé kytary, i špetka Fedorka Freša tam je. Že se tam nezpívá? No a co, možná jen dobře. Ale pozor! Není to pro lid, je to pro posluchače (od slova poslouchat).

Je třeba relativně možné, že se TARANTULA objeví po mnoha letech s programem „MIM“ i na podiu? O bratrech Balkových asi většina lidí ví, že fungují ve skupině TRAKTOR, ale co třeba vy, nebo Viktor, jaká je vaše aktuální muzikantská současnost?

Dodo: Na pódiu bych se objevil rád, ale ne za každou cenu, muselo by to mít smysl. Jinak, muzikou žiju každý den. A konzultujeme s Kevém nové nápady.

Kevé: Myslím, že na pódiu se TARANTULA neobjeví ani relativně, ani absolutně, ani náhodou (určitě ne v sestavě z „MIM“). Viktor zpívá jen na pohřbech (ne, dělám si srandu, právě jsme spolu před pár dny začali tvořit dvě nové písně). Tím ale nechci říct, že slibujeme, že uděláme něco bombastického. Budeme prostě dělat srdcem. Jestli to kdy vůbec doděláme a nějak odprezentujeme, toť ve hvězdách. Jak mi napsal jeden velký fanda metalu a „MIM“ zvaný „Roky“: „...tohle jsou pohodový starosti. Ty opravdový bývají bolestivější“. A má pravdu.

Pánové, já myslím, že jsme toho probrali opravdu hodně, takže na závěr už bych vám chtěl jednak poděkovat za váš čas, který jste věnovali mně a našim čtenářům a zároveň popřát i hodně zdaru do další (nejen) hudební práce!

Kevé, Dodo:  My ti taky děkujeme, stejně jako čtenářům, pokud se dokázali prokousat až do konce tohoto rozhovoru a přejeme jim hodně dobré muziky a hudebních zážitků!

RECENZE

Web


Zveřejněno: 23. 06. 2019
Přečteno:
5078 x
Autor: Mikael | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

19. 07. 2021 18:29 napsal/a Petr Simkanič
Tarantula
Je to dlouho, když jsem hrál s DODEM a FURÁREM v kopřivnické dechovce. Pak jsme se viděli na takovém krásném hraní Stops, Bi Metal, Tarantula v Pustějově.. A je mi smutno že už nehrajete. Možná vše ukáže čas, než... Já po takové době chci s klukama také nahrát CD s novými písněmi. Uvidíme jestli se to podaří. Přeji mnoho úspěchů a hrejte. Ve středu jsme měli zkoušku a to byl odvaz... Tak čau a držte se Petr