Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
FORGOTTEN SILENCE - Vemork Konstrukt

Rakouští PHAL:ANGST hrají zajímavou ambientně industriální muziku. Nejvíc prostoru dostala baskytaristka Dvojtečka, jíž sekundovali Ph (zpěv, metalofon), Al (kytara) a Angst (elektronika, samply). Tento rozhovor je ochutnávkou z Buryzone zine číslo 23.

Ahoj, tak na začátek by mě klasicky zajímala historie PHAL:ANGST, z jakého důvodu tohle těleso vzniklo, kdy, jak, proč…?

Ph: Dříve existovaly dva projekty: PHAL (Philipp a Alfred) a PROJEKT ANGST (Dion sólo). V roce 2006 jsme se pro jeden koncert dali dohromady a byla to tak velká zábava, že jsme si řekli, že v tom budeme spolu dál pokračovat. O půl roku později se k nám přidal basista Kevin, takže jsme se stali pořádnou kapelou. V 2015 přišla nová basistka.

Proč jste si zvolili své pseudonymy (Ph, Al, : a Angst)? Proč nevystupujete pod svými civilními jmény?

Ph: Nechci, aby moje jméno bylo všude vidět. Pseudonymy jsou taky víc cool, vlastní jména jsou jenom pro nudné kapely. (úsměv)

Dvojtečka: Když bylo jasné, že u projektu zůstanu, tak mě trochu rušilo, že v tom jménu nejsem, protože to je vlastně sestaveno ze jmen členů. A potom jsem si všimla, že ta dvojtečka je volná, a tak jsem si jí vzala. Pasuje to jak prdel na hrnec, protože ta dvojtečka je element basového klíče a kvůli tomu taky element mého Bassenger-loga.

Angst: Tím, že se ta kapela vyvinula ze dvou projektů, bylo pro mě jasné, že PROJEKT ANGST zůstane ve jménu. Proto pro mě má smysl i z umělecké perspektivy vystupovat jako Angst.

Tvoříte hodně zajímavou a podle mě originální hudbu. Jaké jsou vaše vlivy? Některé kapely máte uvedené na stránkách, ale myslím, že hudebně jste přece jen kousek jinde a sví…

Dvojtečka: BURIED AT SEA, EARTH, ISIS, UFOMAMMUT, MOGWAI, atmosférický industrial, gothic, post punk, GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR, SUNNO))), psychedelic (PINK FLOYD v sedmdesátých letech, DOORS, THE MOLES, …). Mám taky ráda Dvořáka, Smetanu a Janáčka – tam je taky hodně atmosféry a nejde jen o melodie.

Ph: Kytarové kapely jako MOGWAI, JESU, NEUROSIS, ISIS atd. Industrial/elektronic kapely jako COIL, NEUBAUTEN, NURSE WITH WOUND, KRAFTWERK. Soundtrackové věci jako GOBLIN nebo John Carpenter. A u mě je to i hip-hop.

Al: GOBLIN, Angelo Badalamenti / David Lynch, EARTH, NEUROSIS, MOGWAI, Ennio Morricone, BOHREN & DER CLUB OF GORE, Fabio Frizzi, Leonard Cohen, DEAD CAN DANCE, PORTISHEAD, MAZZY STAR, Soap & Skin, …

Angst: COIL, CURRENT 93, THROBBING GRISTLE, TERROR AGAINST TERROR, FRONT 242, LUSTMORD a spousta jiných.

V loňském roce jste vydali album “Phase IV“, které se mi strašně moc líbí! Hodně dlouho mě nějaká nahrávka nedostala tak jako toto 2LP. Jak dlouho jste ji připravovali a jste s výsledkem spokojení?

Ph: Především mix a mastering trvaly celkem dlouho, ale výsledek se nám moc líbí.

Al: Psaní skladeb a dělání aranží nám zabralo asi tři roky, natáčení/mix/mastering a příprava vydání skoro rok. Bylo to pro nás dost namáhavé, protože tuhle kapelu vlastně máme vedle práce a rodiny. Ale dělali jsme to rádi, líbilo se nám to a jsme s výsledkem moc spokojení.

Navíc ta jednoduše (až minimalisticky) zvolená grafika gatefoldu působí mrazivě. Odkud jsou ty ponuré fotografie zasněžené krajiny?

Angst: Základ je panoramatická fotka z Maroka, k tomu trochu fotomanipulace a pár změn, aby ta atmosféra byla intenzivnější… a bylo to.

Ač je to rozevírající se obal a vinyly o vyšší gramáži, na koncertě v Rožnově jste desky prodávali za 300-400 Kč, což je celkem nízká cena. A proč to rozpětí?

Al: S touhle kapelou a s těma deskama stejně nic nevyděláme, naopak do ní investujeme prachy, co vyděláváme v práci, takže to už je vlastně celkem jedno, jestli je prodáme za víc nebo méně. Pay-as-you-wish je sympatický koncept.

Dvojtečka: Když někdo tu naši hudbu má rád a dorazí i na koncert a chce tu desku mít… no tak ať ji má za to, co může a chce zaplatit a co je fér.

Jste snad první kapela, u které jsem slyšel používat xylofon. A musím říct, že zejména v úvodní skladbě “On The Run“ to zní fakt parádně.

Ph: Vlastně to je metallophon. Je to zajímavé ze dvou důvodů: je to analogický instrument vs. elektronické beaty a vysoké frekvence, a líbezný zvuk vs. bručivá basa a zlé kytarové riffy.

Občas ve skladbách používáte nasamplované mluvené slovo. O co jde, odkud jste vybírali? V albu nejsou uvedeny texty. Takže jaká poselství se ukrývají ve vašich skladbách?

Ph: Samply a texty nevyprávějí specifické poselství nebo povídku. Musí pasovat k zvuku a pocitu skladby a mají transportovat základní cit nebo emoci. Samply a vokály jsou spíš dodatečné instrumenty.

Dvojtečka:  U “resignstepdownfuckoff“, což je náš nový singl, máme samply od Michaela Köhlmeiera. Ten je v Rakousku velmi známým autorem a antifašistou. A napsal nám, že se mu ten song moc líbí.

Vaše songy jsou dost dlouhé, kolem deseti minut. Přesně tak vám to vyhovuje? Pomalá, ponurá muzika plná atmosféry?

Al: Jasně. Všechno děláme, jak to chceme, bez předem daného konceptu, bez záměru, ale podle citu. Tím, že tato hudba je stejně komerciálně nepoužitelná, můžeme ji dělat bez jakéhokoliv kompromisu. Ale máme dva celkem krátké a chytlavé remixy, takže doufáme, že tím přijdeme DJům a redaktorům rozhlasu vstříc.

Angst: To všechno by klidně mohlo být ještě delší…

Na albu jsou k zaslechnutí i ony dva remixy. Co nám k nim řeknete? Proč jste je na desku zařadili?

Ph: No jo, na remixovém albu k “Black Country“ to byly vlastně skoro všechno umělci, kteří jsou kámoši nebo lidi, které známe. A z toho vznikl nápad udělat z toho celé remixové album, což je vlastně dost hojné. Tentokrát jsme toho nechali, protože jsme to už jednou takhle udělali. A tak jsme pozvali dva známé umělce, kteří nás inspirovali, což zafungovalo skvěle.

Al: No a ten jeden udělal Will Brooks, který hraje u DÄLEK, temná ambientní hip-hopová formace, která se nám už vždycky líbila, a která nás moc inspirovala. Druhý remix je od Justina Broadricka, který hraje v JESU, GODFLESH a TECHNO ANIMAL a úplně v začátcích i NAPALM DEATH. No tak inspiraci od NAPALM DEATH u nás asi nenajdeš, ale JESU, GODFLESH a TECHNO ANIMAL jsou jistě důležité kapely pro PHAL:ANGST. No, prostě je to skvělé, když takoví vlivní umělci, naši hudební hrdinové, zremixují naše songy.

Koncerty máte podpořené videoprojekcí, která dokáže diváky vtáhnout a hudba je daleko víc pohltí. Jde vám přesně o toto? Nevyskytují se občas v některých klubech kvůli tomu technické problémy?

Dvojtečka: Zatím jsme vždycky všechno vyřešili napřed nebo na místě. Vždycky máme aparát s sebou.

Ph: Když hrajeme, tak se toho na pódiu moc neděje, proto ty vizuály. Má to být audiovizuální zážitek.

Máte i několik zajímavých videoklipů. Kdo vám je dělá? Jsou jednoduché, přitom občas donutí i k zamyšlení…

Al: Principielně každý z nás může udělat videa pro YouTube či vizuály pro koncerty, ale musí s tím být všichni spokojení. Je to časově těžké udělat to na 100 % společně a dohromady jako kolektiv. Video pro “On the Run“ z aktuálního alba jsem udělal já, Ph udělal video k “Despair II (Will Brooks Remix)“.

Dvojtečka: Já jsem udělala video pro “Despair II (Justin Broadrick remix)“ a “Despair II (original)“. Nejnovější video pro nový singl “resignstepdownfuckoff“ jsem taky spáchala já. (úsměv) Je fakt, že na ta videa nemáme rozpočet, ale mně se líbí ten DIY-punkový koncept, který můžu i vizuálně nabídnout. Pracuju s tím, co mám, co mám s sebou, co mám doma, s dynamikou, střihem a filtry. Některá starší videa jsou od kámošek.

Teď pár otázek na Dvojtečku… Mluvíš česky a i tvé příjmení na to odkazuje. Takže jak ses ocitla v rakouské kapele?

Dvojtečka: Rodiče byli Češi a emigrovali v roce 1968. Bydleli v Praze s mým sedmiletým bratrem, když se najednou objevily tanky v ulicích. Tak sebrali hrnec guláše, sbalili kufry a pár srágor, sedli do škodovky a zdrhli přes hranici do Rakouska. Vlastně původně chtěli do Austrálie, protože se báli, že bude atomová válka, ale nevyšlo to s vízem. Atomová válka nebyla a v Rakousku dostali azyl. V roce 1971 jsem se narodila já. Když jsem byla malá, dostali jsme rakouské občanství a jsem za to moc vděčná. Kontakt s rodinou v Čechách jsme museli držet jen minimální – a stejně kvůli naší emigraci měli problémy. Toho mi je strašně líto.

Takže jsem Rakušanka, dcera uprchlíků, co dostali rakouské občanství. A těch emigrantů je především ve Vídni z celého světa hodně, a funguje to dobře, dokud lidi nemagořej s nacionalismem. Mluvím lépe německy než česky, chodila jsem na německé a rakouské školy a vystudovala jsem ve Vídni. Celkově mi Vídeň moc vyhovuje. Protože je to krásné město, kam jde hodně lidí, když mají dojem, že třeba na rakouský venkov nebo do Polska nebo do Německa nepatří. A ti často dělají skvělé akce a věci. Já jsem taky žila na rakouském venkově, ale po maturitě jsem se sbalila do Vídně, protože na ten venkov jsem nepatřila – měla jsem jinou historii a moje rodina tam již nežila 200 let, nikdy to nebyl můj domov. Na moje rodiče tam byli lidé moc hodní, i když měli český přízvuk a byli trochu jiní než domorodci. Žili tam rádi až do smrti a jsou tam pochovaní.

A z tohoto důvodu pro moje kapely vůbec nebylo relevantní, že mám české kořeny. Českých jmen je v Rakousku a ve Vídni hodně už od dob monarchie. A spíš to je vtipné či bonus, že se s Čechama domluvím.

PHAL:ANGST hledali někoho, kdo hraje na pětistrunnou basu, a zeptali se mě, jestli to chci zkusit. Zkusila jsem to, no a sympatie byla vzájemná, tak to bylo.

Al: Rozloučili jsme se se starým basákem Kevinem, protože to už časově prostě nestíhal. Teď je profesorem na univerzitě a má dcerušku, takže teď můžeme říct, že to konec konců pro všechny dobře dopadlo. Potom jsme řešili, jestli máme hledat nového basáka/novou basistku nebo basu naprogramovat a zůstat jako trio. Tím, že hraju na analogový strunný nástroj, jsem důrazně trval na opravdové base. Takže jsem se poptával známých a hledal na internetu. Měli jsme tři zkoušky ve zkušebně a shodli jsme se na Dvojtečce. Tu jsem našel na internetu pod jejím sólovým projektem THE BASSENGER. Až potom jsme zjistili, že už hrála v kapele jednoho kolegy, a že jsme se ve Vídni už několikrát potkali.

Nedávno vyšel nový zin Telepatie, kde byla sonda pod názvem “Ženy v tuzemském hardcore“. Tak toho zneužiju a položím ti otázky z těch rozhovorů… předem se omlouvám, ber to jako doplněk té ankety… Jak dlouho se pohybuješ na scéně, jak ses k účinkování v HC kapele dostala, jaké jsi měla předchozí hudební zkušenosti?

Dvojtečka: Záleží na tom, jak definuješ scénu… Vídeňská scéna je velmi pestrá a diverzní, neexistuje “ta jedna scéna“, kde se všichni znají. Je to spíš jako kruhy, co se překrývají, a proto bych řekla, že jsem v několika scénách. Je tam i několik generací, od 16-75 let. A furt poznávám lidi ze scény, kterou jsem neznala – a úplně nové scény. A často se divím, že třeba kámoš A nezná kámoše B. Ani bych neřekla, že to je HC scéna – to je jenom jeden z těch kruhů a tam bych se nezařadila, protože agresivní, rychlá hudba mě osobně tak moc nezajímá. A vůbec, definice toho, co je “hardcore“ je těžká… elektronika jako Alec Empire nebo old school s kytarou jako DEAD KENNEDYS? Nebo power noise, harsh noise, EBM, EDM, techno? Nebo něco úplně jiného? PHAL:ANGST bych definitivně nedala do škatulky HC.

Když se mě zeptáš, kdy jsem se začala zajímat o věci, co nejsou mainstream, tak bych řekla, že před 30 lety. Když se mě zeptáš, od kdy jsem v té scéně, kde jsou PHAL:ANGST, řeknu ti od té doby, co tam hraju.

Mezi tím jsem zpívala a cappella, brnkala s kámošema na kytaru a zpívala v obejváku a na louce, zpívala a skládala alternativní rock s kapelou ve zkušebně, dělala synthpop, dělala akce pro gothy, hrála postmetal s TERRA TOMA, začala experimentovat s basou a efektama, začala džemovat a dělat kolaborace… a prostě se to vyvinulo. A roste to dál.

Čím tě oslovila alternativní-DIY muzika, scéna, komunita? Považuješ tohle prostředí za inspirativní, vnímáš přesah žánru k dalším aktivitám nebo je pro tebe hlavní samotná muzika a energie, která z ní jde? Respektive energie, kterou při jejím provozování vydáš?

Dvojtečka: Když jdeš po ulici a náhodou klepneš knoflíkem o plot a má to krásný zvuk, tak to můžeš ignorovat. Ale taky se můžeš zastavit a zkusit to zreprodukovat, můžeš začít na ten plot s tím knoflíkem hrát, můžeš to natočit a udělat z toho písničku. Normální lidé se na tebe budou koukat, protože normální lidé by to nedělali, „no to přece nejde, co tomu budou říkat lidi“ a to je hrůza, to je smrt a deprese. Ale když se někdo opodál zastaví a vezme do ruky třeba klíč, usměje se na tebe, ty mu a dáš pokyn jako „ok, dej se do toho“ a ten potom začne na tom plotě tím klíčem škrábat, tak to je poezie, pozitivní energie a vůbec to je fantastické.

A jde vlastně o to, jak chceš žít. Jestli to pustíš do svého života, i když normální lidé čumí. A z toho se vyvine třeba politický aktivismus, zájem o hudbu, kolektivy, co si spolu vybojují a zrenovují prázdný dům, kulturní akce, kde nejde o prachy a o to, kdo je nejkrásnější a nejlepší, antikapitalismus, antifašismus, veganství, feminismus, literatura, aktivismus, ochrana životního prostředí, antirasismus, přátelství, volnost pro lesbickou klubovnu, gayový sportovní klub, vzájemná podpora, solidarita třeba s transsexuálními osobami, kooperace mezi kapelama atd.

A to je u každé osoby jiné, ale motor je stejný. A každý si vezme, co chce a co jde.

Jeden aspekt je zajímavý: mám dojem, že rakouská antifa scéna je někdy trochu naivní, když jde o to, co bylo. Třeba u vás, za železnou oponou… vědí, že to “bylo zlé“, ale jak zlé, tomu někdy nerozumějí. Prostě si tu nevolnost, ten strach, tu depresi a represi nemůžou představit.

Na druhou stranu mám zase někdy dojem, že někteří lidé z české a slovenské scény jsou někdy trochu nedbalí, když jde o některé symboly a kapely, co je používají – třeba lehkomyslně. To máme taky v Rakousku, ale Rakušáci byli na straně Německa a spáchali s nima holocaust atd. Když v Rakousku někdo flirtuje s tou fašistickou estetikou, tak to je buď pitomá provokace, nebo pokyn fašistickým fanouškům. Oboje neakceptuju!

Česká scéna tuto “vinu nezapomenout a bojovat, aby se to nevrátilo“ možná nemá tak intenzivní jako rakouská. Jasně, Čechy moc trpěly pod nacistama, možná ti umučili dědu nebo ti zahynula prateta, když musela dělat nucenou práci, ale v rakouské antifa scéně máš taky lidi, co měli dědečka, co třeba páchal válečné zločiny a do smrti se za to nestyděl a obhajoval Hitlera. A kvůli tomu se s dědou moc hádali atd. A teď máme velmi… zajímavou… vládu.

Prostě je vidět, že vnímání historie je odlišné. A prostě vidím, že i když železná opona zmizela, některé opony zůstaly nebo vznikly. A proto jsem moc ráda, že můžu být mostem mezi kulturami a je skvělé, že náš projekt má taky fanoušky v Čechách.

Jakou roli v kapele zastáváš? Jsi ta, která skládá sama hudbu, píše texty, zasahuje do tvůrčího procesu? Nebo se od těchhle záležitostí držíš stranou? Jsi se svou pozicí spokojená, nebo bys radši byla aktivnější / pasivnější?

Dvojtečka: Když se mě kluci v roce 2015 zeptali, jestli chci s nima hrát, tak mi hned řekli, co ode mne chtějí a nechtějí, a to bylo dobře. Fakt je, že kapela už existovala 10 let, když jsem se připojila, a bylo to už dobře sehrané, vlastní styl už nehledali, měli ho. Už měli tři alba. Měli už metody jak tuto – velmi svébytnou – hudbu dělat. Hledali osobu, co se do toho procesu vpraví. Nešlo o moje pohlaví, ale o to, jestli to, co na pětistrunnou basu hraju, k tomu pasuje. Říkáme si navzájem „hej, ten beat se tam moc nehodí“, „ten sampl se mi nelíbí“, „zkus tam to a to“, prostě to děláme společně. Proces skládání je takový, že Angst udělá synthovou kostru, co často zní jako synthwave. Al k tomu najde postrockový kontrapunkt. Já to s basou spojím, často mi hoši něco navrhnou nebo já něco navrhnu jim. Potom Ph k tomu přidá metallophon, vokály atd. A pak na tom pracujeme dál, až se nám to líbí. A to klidně může trvat několik měsíců, když odpadnou zkoušky, protože jsou děti nemocné, je peklo v práci atd.

Takže se dá říct, že to spolu pleteme jako vánočku, a tím, že se všichni poddáme hotovému songu, nejde o klasický rock´n´roll. Nemáme kytaristu, který skáče po pódiu – Al sedí. Nemáme zpěváka, co popuzuje diváky, aby tleskali. A není tam ani basist(k)a, co vrtí zadkem, když dělá slapové sólo. Jsem spojka, fundament, potvora ve sklepě – elektronické beaty jsou sterilní a precizní, já do toho dám břicho a prdel, groove, decentní variace repetitivních elementů. Je mi tam skvěle a nic mi neschází. Ale jsem taky ráda, že mám boční projekty, kde můžu hrát jiné styly.

Jak se cítíš jako jediná žena v kapele ve společnosti samých chlapů? Máš nějaké výhody, nebo naopak musíš leccos vytrpět? Co ti nejvíc na klucích vadí a co naopak oceňuješ? (úsměv)

Dvojtečka: Normálně hraju jenom s chlapama, takže to není nic zvláštního. CAROSELLIS je vlastně výjimka, protože tam je ještě Eva. U PHAL:ANGST jsem vděčná za to, že oni tahají ty nejtěžší věci, ale sere mě, že to moje tělo už nedá. No, tak halt nesu ty lehčí věci. Ze začátku to bylo pro mě trochu divné – ne kvůli pohlaví, ale kvůli tomu, že se už tak dlouho znali, a že jsem byla poprvé “the new guy“, ale to se dalo.

Když jdeš na pódium, řešíš co si vzít na sebe? Máte v kapele nějaké pravidlo, podle kterého se oblékáte, nebo se snažíš být v oblékání sama sebou? Máš na koncert jiné oblečení, než nosíš v civilu?

Dvojtečka: Nejsem typ, co se moc líčí. A nepotřebuju krásné šatičky a botičky, co mě obtěžují, škrtí, se muchlaj atd. Radši mám praktické a pohodlné věci, ráda lezu roštím a sedím na zemi. U PHAL:ANGST jde o hudbu a vizuály, normálně hrajeme v temnu a outfit je funkční, protože taháme aparát, natahujeme kabely, lezeme při tom někdy po zemi, a spíme ve squatu nebo v nějakým bytě na matracích nebo na gauči.

V práci nosím rifle a hoody nebo triko, někdy i sukně, když je horko. Když jsem v civilu nebo s kapelou, tak mám ráda takové trochu roztrhané věci, co už mám dlouho a co jsou do práce moc pankáčský/alternativní.

Hraješ i v dalších kapelách THE BASSENGER, THE UNKNOWN LOVERS a CAROSELLIS. Můžeš nám je představit? O co se jedná?

Dvojtečka: THE BASSENGER už mám 11 let, je to experimentální hraní si s čtyřstrunnou basou a velkým pedálem s looperem. Normálně hraju sólo, ale taky dělám kolaborace (např. s DABIT VOCEM AUSTRIA) a improvizace na fesťácích, např. s basákem g# (aka Kragrowargkomn) na Hradbách Samoty. Je to trochu goth, trochu zpívání a skládání, trochu blbnutí, drone, doom, experimental, poezie… co mě napadne.

V CAROSELLIS jsem začala hrát v létě 2018 a to je zase něco úplně jiného. Tam hraju spíš post punk. Ve Vídni vznikla první pankáčská kapela CHUZPE v roce 1977, měla super texty a vyvinula takový ironický, vtipný a dadaistický postpunk, a já jsem jejich velký fanoušek. No a ten, co si to vymyslel – Robert Wolf, tomu je teď 66 let, se mě zeptal: „Hej, nechceš hrát v mojí kapele?“ No a já jsem skoro omdlela, ten týpek je legenda… a v CHUZPE měli skvělého basistu, co se zabil… No, CAROSELLIS je jiná parta, tam jsou tři penzisti-pankáči, co ještě nechtějí jít spát a skvělý bubeník Gilbert Medwed, co je o chlup mladší než já. Zažíváme spolu hodně srandy, mají mě tam moc rádi, a prostě to je old school post punk s krautrockem. A Hardy je skvělý. Je mu 71, prostě staroušek, ale má hlas a prezenci, že se poděláš, trochu CAPTAIN BEEFHEART, ale je to prostě originál. Je to vůbec první generace punku z Vídně… no paráda… tu kapelu založili v roce 1983…

S Robertem jsme rozjeli boční projekt The Bassenger vs. The Good Force. Byl to můj nápad udělat feministický agit-punk-pop song pro demonstrace a na tancování. Text, zpěv a koncept jsou moje, hudbu a produkci dělal Robert. Video jsem dělala já. No, a možná z toho bude víc…

Při zkoušce CAROSELLIS mi jednou Gilbert řekl, že bude nějaký jam v Areně, tak jsem zastříhala ušima… no a vzal mě sebou. A ten jam je více méně kolektiv, co se čas od času sejde a improvizuje a asi tak jednou za rok se udělá koncert. No zase něco jiného… zase hraní, zase super inspirace… trochu jazzu, trochu postrocku, hodně perkusních nástrojů, sludge, drone, … to jsou THE UNKNOWN LOVERS.

Ale PHAL:ANGST je můj nejdůležitější projekt.

Co ostatní členové? Hrají taky někde jinde?

Ph: SALOONIES (Cow-Punk).

Al:  Mám singer-songwriter sólo projekt BEAUTY LIES a mou starou stoner-sludge kapelu CYRUSS, kterou jsem právě transformoval do noise-rockové kapely DESOLAT. Ale PHAL:ANGST je definitivně nejdůležitější projekt.

Pocházíte z Vídně. Můžete doporučit nějaké zajímavé kapely, co stojí za poslechnutí? Byl jsem tam jenom jednou před hodně lety (na chvíli na EKH), jak to tam teď funguje?

Ph: Jsou tady celkem dobré scény, děje se toho hodně. Kapely: DIM PROSPECTS, MEKONGG, víc mě momentálně nenapadne.

Al: Moje momentálně nejoblíbenější lokální kapely jsou SOAP & SKIN, MEKONGG, PETRA & DER WOLF, VOODOO JÜRGENS, THE BOILER.

Dvojtečka: KREISKY, ANSTALT, LAUT FRAGEN, … Každý den se děje několik skvělých koncertů na místech jako Rhiz, Kramladen, Venster99, Fluc, …

Jaké máte plány do budoucna? Už máte nějaký materiál na novou desku?

Dvojtečka: Máme nový singl “resignstepdownfuckoff“ pro CD-R kompilaci proti vládě “Ihr werdet euch noch wundern“. Tu organizoval Mops, což je kámoš z EKH a taky kytarista. Video k tomu songu jsem dělala já. A jinak pracujeme na novém materiálu.

Al: Děláme nové songy, hrajeme koncerty jak nám to časově, sociálně a kreativně vyjde, chceme nahrát novou desku, dělat videa, nahrávky a znovu…

Tak to by, myslím, mohlo stačit. Díky za váš čas a závěr nechám na vás…

Siamo tutti antifascisti.

RECENZE

Web

Facebook

 


Zveřejněno: 16. 06. 2019
Přečteno:
3908 x
Autor: Bury | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář