Nezbývá, než Dolkovi a spol. poblahopřát a těšit se na další album… Tak jsem uzavřel recenzi na předchozí majstrštyk KAMPFAR „Profan“, od jehož vydání uplynulo něco přes tři roky. Asi ideální rozestup mezi dvěma řadovkami, mezi nimiž vyšel akorát kazetový box s prvními pěti alby. Před vydáním „Ofidians manifest“ vypustili Norové dva singly, jenž naznačily potenciál nového počinu, který vyšel v roce, kdy kapela slaví čtvrtstoletí existence.
Na KAMPFAR lze nahlížet různými úhly pohledu, některé budou asi založené na tom, že jsou příliš jednoduší a jdou publiku naproti s otevřenou dlaní, ale těm není tvorba norských veteránů určena. Je určena těm, kteří mají rádi přehlednou metalovou muziku, která se nese na vlnách melodického pagan black metalu, disponuje syrovými i epickými pasážemi a sem tam dokáže překvapit něčím neobvyklým. A tohle všechno se daří i na novince, která má těch neobvyklostí poměrně dost.
Ale nemuselo dojít ani na obvyklé, ani na neobvyklé hudební postupy. V roce 2017 se KAMPFAR zasekli a kvůli zdravotním a dalším okolnostem to vypadalo s jejich existencí všelijak. Dolk se ale po roční pauze, během které kapela nebyla aktivní, dal dohromady a výsledkem je nové album, které přináší muziku, kterou mám nejraději, kterou chci poslouchat a která mi dělá radost.
Příprava a nahrávání materiálu probíhalo v druhé polovině roku 2018 na různých místech a studiích, v lesích, které měly v létě zelenou barvu, na podzim žlutou a v zimě je přikryl bílý sníh – to se píše v propagačním letáku a taky to, že všechny tyhle barvy měly vliv na výsledek. A dá se tomu věřit, i když zimy a chladu je na albu asi nejvíce.
Rozjezd obstarává méně nápadná skladba „Syndefall“, která jde na ruku tradicionalistům; po intru s řevy nějakých zoufalců začíná Dolk „přednášet“, kapela nasadí typicky kampfarovské riffy i melodie a rozjede vcelku pestrý mix old school black metalu (některé pasáže smrdí starobou opravdu hodně) a potemnělého pagan metalu, to vše s proměnlivými vokálními polohami. Není to špatný začátek, o tom žádná, ale velké věci se dějí až od dvojky „Ophidian“. Klipovka disponuje velmi silnou atmosférou, skvělými melodiemi a ďábelskými vokály, u kterých se předák hodně vyřádil, ať už freneticky ječel, nebo „kázal“ pečlivě artikulovaným srozumitelným hlasem. Nářeznické pasáže se střídají s volnějšími, lehká disharmonie funguje coby koření a umca umca black metal, který obecně moc nemusím, tu v malých dávkách taky funguje. Vrchol přichází s čistým vokálem v bathoryovském úseku na začátku třetí třetiny songu, kdy se k Dolkovi přidávají nenápadné operní hlasy. Velice působivé, stejně jako minimalistický dojezd…
Ještě větší ránu mezi uši zasazuje třetí „Dominans“, ponurá naléhavá kompozice s výrazným vkladem hostující zpěvačky Agnete Kjølsrud (jinak rocková skupina DJERV), která v domovské kapele (na rozdíl od projevu ve skladbě „Get Jinxed“ ke hře League of Legends, kde zní jako Gwen Stefani – úsměv) ukazuje, že disponuje silným ostrým hlasem – v KAMPFAR ještě hrany nabrousila a s Dolkem jim to ladí náramně; i když nejen vokály dělají z „Dominans“ vrchol alba – objevují se retro zvuky i nějaké pazvuky, opět jen velice střídmě, hlavní penzum práce odvádí kvílivé kytary, jimž zdatně sekunduje funkční rytmika. Místy mi přijde, že v téhle věci ze sebe Dolk a spol. chtěli dostat všechna negativa, která je během poslední doby potkala, až z toho naskakuje husí kůže (velký palec nahoru Agnete za závěrečnou rozervanou pasáž). Asi je jasné, že po dvou řekněme náročnějších písních musí přijít nějaké odlehčení, což „Natt“ splňuje ideálně, svižná sypačka fičí jako vítr v norských lesích a Dolk zrovna tak kvílí, i když se neostýchá pět i čistým hlasem. Tyhle proměny mě na KAMPFAR taky vždycky bavily, frontman dokáže přecházet sem tam nenásilně, stejně tak ale i kapela, která do téhle vichřice klidně zařadí klavírní pasáž.
Následují dvě přes šest minut dlouhé písně, jejichž popisem bych zaplnil další dlouhý odstavec, takže to vezmu obecně – jsou taky plné zajímavých momentů a baví mě stejně jako předchozí opusy. KAMPFAR se nikam neženou, raději budují atmosféru a daří se jim to skvěle, opět s použitím všelikých prostředků včetně již zmiňovaného piana. Poslední „Det Sorte“ načíná akustická kytara a s ničím se nespěchá, velkorysá stopáž přesahující osm minut nechává dostatek prostoru na evokaci podzimní nálady i na další Dolkovu exhibici, po níž následuje hymnická muzika, neustále měnící tempo i rytmy. Chvílemi ohlodané na kost, chvílemi košatější, doplněné melodiemi, a když už se zdá, že song spěje k závěru a klavír obstará outro, dojde k restartu, v němž vokálně pomáhá další hostující zpěvačka, Marianne Maria Moen. Posmutnělý dojezd má uhrančivou sílu a vážnohudební motivy korunují další skvělý počin KAMPFAR, kteří nepodcenili ani další záležitosti, jako je zvuk nebo grafika.
Seznam skladeb:
- Syndefall
- Ophidian
- Dominans
- Natt
- Eremitt
- Skamløs!
- Det Sorte
Čas: 40:37
Sestava:
- Ole – guitar and keys
- Jon – bass
- Dolk – vocals
- Ask Ty – drums and vocals
