Ahoj, před pár dny ti vyšla další kniha z hudebního světa. Po Knihách kovu jsi tentokrát opustil ryze metalové kolbiště a žánrově sis nekladl hranice – zpěvačky, kterým jsou Monumenty věnovány, se rekrutují ze všech hudebních žánrů. Na začátek asi ta nejobyčejnější otázka – jak tě napadlo zpracovat právě tohle téma?
Když jsem dopsal trojku Knihy kovu, cítil jsem se úplně vycucnutý. Celá trilogie byla nesmírně náročná. Občas jsem četl názor, že je škoda, že Kniha kovu neobsahuje můj osobní pohled, že o muzice nechávám mluvit ostatní. Myslím si, že do takové knihy můj vlastní názor nepatří. Řekl jsem si ale, že když lidé chtějí můj vlastní pohled, napíšu knihu, která je opravdu od srdce. Pak jsem si jednoho dne pustil Billie Holiday, o hodinu později se dal do psaní, aniž bych věděl, co vlastně dělám, a už to jelo…
Žánrový rozptyl zpěvaček je hodně široký a překvapivě dostaly velký prostor jazz, soul či blues. Z mého pohledu jsou některé nahrávky archaické a ač je zpívají velké hlasy, hudba mě nebaví, což platí i na novější interpretky právě soulu, blues apod. Ty jsi vnímán hlavně jako metalista, hraješ roky v metalových kapelách (až v poslední době jsi zabrousil i jinam) a pak kniha, v níž převládají úplně jiné styly. Jsi jako posluchač takový „univerzální voják“ a tak trochu i „retrofil“? (úsměv)
Na umění je nejhorší, že si tě lidi hned škatulkují, jakmile pak opustíš hranice, vnímají to divně. O mně si každý myslí, že jsem typický metalák. Samozřejmě se tomu nedivím – Metal Forever, Pařát, kapely, Knihy kovu… Jsem s metalovou scénou srostlý, ale popravdě je to jen kousek koláče z toho, co poslouchám. Dokonce bych i řekl, že menší kousek. Celý život mám nejblíže ke klasickému rocku – ke kapelám jako BLACK SABBATH, DEEP PURPLE, Jimi Hendrix EXPERIENCE, THE DOORS, THE BEATLES… V posledních letech také hodně jedu v jazzu, soulu, bluesu, líbí se mi filmová muzika, dokonce i nějaký pop (ne ten typicky slizký) si občas poslechnu. Pro mě bylo zlomem album „Back To Black“ od Amy Winehouse. Hrozně jsem se do něj zamiloval, ale vnitřně jsem si říkal, že jsem se asi zbláznil. Že fanoušek DEATH a BLACK SABBATH přece nemůže poslouchat Amy Winehouse! Jenomže pak jsem pochopil, jak jsem hloupý. Že muzika opravdu nemůže mít hranice a že je neskutečná škoda se ochuzovat o některé poklady jen kvůli tomu, že nespadají do „vaší škatule“. Žánry od té doby vůbec neřeším. Včera jsem poslouchal Kate Bush a následně BATHORY. Proč by ne… Jinak retrofil – to jsi trefil. Mám nejradši starší muziku – kvůli atmosféře, zvuku… Dnešní sterilní produkce mi často nic neříká. A jestli je něco archaické… to je jen subjektivní názor, který ti samozřejmě neberu. (úsměv)
Z vybraných zpěvaček jsi jen lehce zavadil o nějaké, které zpívají ostřeji, na vyložený drsný vokál se nedostalo. Přitom některé dámy umí pořádně přitlačit na pilu a mnohdy jde o pozoruhodné výkony. Tyhle formy zpěvu ti neimponují?
Tak mám tam PLASMATICS, WARLOCK, Janis Joplin… To jsou hodně drsné hlasy. (smích) Pokud mluvíš o growlu, tak ta dnešní „arch enemy vlna“ mě moc nebere. Ženský hlas je nádherný, tak proč ho hnát do tak nepřirozených poloh?
Některé hlasy mi nepřijdou extra výjimečné – dá se říci, že v některých případech hrála muzika stejnou roli jako zpěv, nebo dokonce muzika byla hlavním důvodem zařazení do seznamu? Ono se to teoreticky nabízí, podtitul knihy zní Pětapadesát esenciálních alb s ženským zpěvem...
Určitě. Celou dobu mluvím o zpěvačkách, ale kniha je o albech s ženským zpěvem, to je samozřejmě rozdíl. Třeba Liv Kristine mě úplně nebere, ale „Velvet Darkness They Fear“ je absolutní žánrová klasika, kterou jsem v rámci gothic metalu zařadit musel. Stejně tak například Tarja, kterou si nepustím, co je rok dlouhý, ale „Oceanborn“ je milník.
Je jasné, že by nej… pětapadesát alb s ženským zpěvem každý poskládal jinak. Jak jsi postupoval ty? Měl jsi ve výběru víc nahrávek a pak škrtal, nebo jsi prostě u padesáté páté desky, o níž jsi měl sepsáno, řekl stop?
Nejdříve jsem napsal tři kapitoly – Billie Holiday, Amy Winehouse a Pat Benatar – pak jsem si ale sedl a začal pracovat na seznamu, kterému jsem se věnoval zhruba dva týdny. Ve finále jsem měl zhruba 80 nahrávek, které jsem chtěl zařadit, takže jsem musel škrtat. Když už byla kniha hotová, objevila se třeba Kate Bush a „Lionheart“, což je tak nádherné album, že by tam být mělo, jenomže kdybych k tomu přistupoval takhle, Monumenty by nikdy nevyšly…
Jak dlouho ti sepsání trvalo? Když se nad formou zamyslím, jde v podstatě o recenze, a nevím jak ty, ale mě sepsání jedné trvá většinou déle než hodinu, často třeba tři, protože se s tím babrám, dokud nejsem spokojený… Jde ti to rychleji? Stihl jsi třeba více nahrávek za jeden den? Počítám, že ti při psaní vždycky hrála popisovaná muzika...
Myslel jsem si, že to bude jednohubka, ale nakonec mi to dalo docela zabrat, protože dost času zabrala následná editace. Musel jsem tomu dát formu, aby na sebe jednotlivé kapitoly alespoň trošku navazovaly, stejně tak jsem si znovu ověřoval jednotlivé informace, protože bych nerad vypouštěl nějaké kachny. Jinak jsem psal každý den jednu kapitolu – vždy jsem si album pustil, nasál do sebe jeho atmosféru a šel psát. Takže se dá říct, že jsem na Monumentech pracoval dva až tři měsíce.
Kdybych měl vybírat já, otevřel bych skříňky s cédéčky, kazetami a vinyly a vybíral bych ze své sbírky. Dělal jsi to taky tak? Máš všechna alba z knihy na fyzických nosičích? Vzpomeneš si ještě, kterou nahrávku sis pořídil jako první?
Nahrávky s ženským zpěvem sbírám celý život, takže mám doma slušnou sbírku. A pořád objevuji něco nového, což byl právě i důvod k sepsání této knihy – chtěl jsem dát lidem, kteří jsou stejně postižení jako já, tipy na to, co by jim nemělo uniknout. Tento záměr se daří, protože mi pořád někdo píše, že objevil třeba Lanu Del Rey nebo PLASMATICS. Zároveň naopak dostávám zpětné tipy, díky kterým objevuji další poklady. A kterou nahrávku jako první? Z těch zmíněných v knize bych řekl asi THE GATHERING a jejich geniální „Mandylion“.
Z tuzemských zpěvaček došlo na tři – Věra Mazánkovou, Báru Basikovou (logicky!) a Zuzanu Lípovou (Jelínkovou). U zahraničních se tě na důvody ptát nebudu, ale u domácích… Věra Mazánková asi bude pro většinu čtenářů knihy i těchto řádků „nepopsaný list“, Bára Basiková je zase vnímána spíše jako mainstreamová zpěvačka (přitom nejlepší alba jsou ta ne tak profláklá) a Zuzanu nejspíš znají jen metalisti…
Bára Basiková je pro mě bezkonkurenčně nejlepší česká zpěvačka. Je pravda, že si pochroumala pověst některými projekty z 90. let, ale co předvádí se STROMBOLI, je neskutečné. Zuzanu a Věru jsem zařadil kvůli jednotlivým zmíněným nahrávkám. Ve hře bylo ještě „Relic Dances“ od SILENTŮ, ale nakonec jsem dal přednost jiným…
Nenapadlo tě s odstupem, že by nebylo marné věnovat celou knihu jen českým, případně československým zpěvačkám? Těch hlasů s velkým H by se i u nás našlo dost a dost… Klidně pošlu tipy. (úsměv)
Určitě mě to napadlo, přemýšlel jsem nad tím dost vážně, ale nakonec jsem usoudil, že seznam 55 nahrávek, o kterých bych mohl s klidem na duši prohlásit, že jsou natolik geniální, že si zaslouží prostor v takové knize, dát dohromady nejspíš nedokážu. Samozřejmě bych mohl psát i o albech, ke kterým nemám skoro žádný vztah, ale lhal bych sám sobě. To není cílem Monumentů.
Myslíš (věříš), že čtenáři tvé knihy, kteří mají své hudební preference, po přečtení tvé knihy objeví nějakou novou „lásku“? Že si třeba metalista najde cestu k Amy Winehouse nebo Lady Gaga? Nebo naopak, čtenář holdující jazzu si poslechne Chelsea Wolfe? Máš v tomhle směru nějaké zajímavé ohlasy?
Věřím, dokonce už se to tak děje. Nedávno mi třeba psal jeden doomař, že se díky mně dostal k Laně Del Rey… Mimochodem Amy a Lady Gaga – znám mnoho rockových a metalových fanoušků, kteří je mají moc rádi, ale nechtějí to veřejně přiznat. Je to jejich guilty pleasure. Třeba dovedu některé ortodoxní „metaláky“ k zamyšlení, zda není škoda něco odsuzovat jen proto, že to není „metal“.
Kniha vyšla u nakladatelství Nová forma, což je asi ideální platforma pro knihy, které by větší nakladatelé nejspíš nevydali, protože u nich není větší tržní potenciál. Zkoušel jsi vydavatele hledat, nebo jsi šel rovnou do modelu Nové formy? V jakém nákladu kniha vyšla?
Rovnou jsem šel do Nové formy, protože jsem věděl, že multižánrová kniha to bude mít těžké… Osobně jsem si domů v první fázi přivezl 150 knih, ale o prodej se po vlastní linii stará také nakladatel a v brzké době vyjde i e-kniha. Jsem nohama na zemi, věřím, že se ve finále dostaneme třeba na 250 prodaných knih. To by bylo číslo, se kterým bych byl spokojený. Monumenty jsou koníček, není to něco, co by mě mělo uživit. Mimochodem knihu si zájemci mohou objednat přímo u mě na mailu kniha.monumenty@gmail.com nebo třeba v plzeňském Music Records.
Podle tiráže sis udělal i sazbu – jak složité to je? Ona je kniha celkově takový rodinně-přátelský projekt – korektury udělala tvoje manželka Petra, grafiku obalu Radek Popel, se kterým hraješ v kapele…
Běžně sázím třeba zpravodaje, takže s tím mám zkušenosti. Petra mi dělá redakci a korekturu od první knihy a Radek mi také pomáhá dlouhodobě, za což oběma od srdce děkuji!
Na obálce se objevila Johanna Sadonis – proč zrovna tahle dáma? Autorem fotky je zahraniční fotograf – ptal ses jej, jestli ji můžeš použít? (úsměv)
O fotku jsem poprosil samotnou Johannu a následně jsem informoval i autora, který je respektovaným koncertním fotografem. Chtěl jsem, aby titulka práskla do očí, což se dle mého děje. Ze všech mých knih je to má nejoblíbenější obálka. Mimochodem Johanna, dnes zpěvačka skvělých LUCIFER, je v knize zastoupena kapelou THE OATH.
Monumenty jsou tvým čtvrtým hudebním spisovatelským počinem, pátý je na cestě (kniha k patnácti letům DARK ANGELS), a protože Monumenty mají vedle názvu jedničku, dá se čekat pokračování… Už máš jasno, o čem budou Monumenty II?
Mám – dvojka bude mít podtitul Pětapadesát esenciálních rockových živáků. Mám ji rozepsanou, ale kdy vyjde, to zatím nedokážu říct, čeká mě teď totiž prioritnější projekt, a to biografie jedné tuzemské metalové celebrity. S MetalGatem tímto navážeme na Knihu kovu a moc se těším, až se kolečka naplno roztočí.
Facebook
http://www.vaclavvotruba.cz/
