Rok 2019 pro mě koncertně odstartoval o třetím lednovém víkendu. Na kvartet kapel bych pravda delší než desetiminutovou pěší cestu neabsolvoval, ale protože akce byla doma, vyrazili jsme komplet DéPéHá. Pořadatel si určitě přál větší účast publika, ale ve finále to myslím nebylo tak špatné. Při našem příchodu to sice vypadalo celkem bledě, ale lidi postupně přibývali a nějakých čtyřicet, možná i o něco víc zvědavců si na kapely, které ve Strakonicích až tak často nehrají (možná ještě nikdy nehrály), cestu našlo.
Většina těch, kteří byli v klubu poprvé, musela prostředí chválit, ostatně pochvalná slova se ke mně i dostala, jak že to tady máme krásný prostorný klub. Já zase chválím pořadatele, že přesně na čas ve 20.00 se začalo hrát. Jako první se na prostorném pódiu srovnala šestice KULLT SKLLA. Ta funguje asi tři roky a tvoří ji „nemladí“ chlapci z HC/punkových kapel plus metaloví fanoušci, aspoň tak vnímám sestavu já. Ze všeho, co se kolem kapely děje, soudím, že to kluci berou s velkým nadhledem a že jedinou ambicí je se trochu vyblbnout. Vybrali si k tomu žánr příznačně nazvaný skllossover, což je crossover, neboli mišmaš. Možná by se dal použít i termín metalcore, ale nikoliv ve smyslu moderním a vokálně uječeném, ale v tom, že se míchá metal s hardcore a punkem; místy ale produkce vyznívá až bigbítově. Plusem strakonického koncertu byl jednoznačně zvuk, který byl skvělý a všechny nástroje byly ideálně slyšet, druhým kladem pak řekněme jednoduchost muziky, u které bylo možné pěkně vsedě podupávat nožkou a nic moc neřešit. Z jiného než zábavného úhlu pohledu to nešlo vnímat… protože jednoduché odrhovačky jsou svým způsobem bizár a o vokálech bych raději pomlčel. Na to, že má kapela dva sólové a třetího zpěváka s kytarou, jsou zpěvy v podstatě pekelné – kromě kytaristy není dvěma dalším vokalistům skoro nic rozumět, o nějakých výrazech nebo charismatech se nedá mluvit vůbec. Čtyřicet minut bylo podle mě moc, stačila by půlhodina.
Dvojku si vylosovali VIHAR, což je další marný boj. Nemyslím hudebně, ale aktivitami. V průměru pět koncertů ročně a poslední nahrávka z roku 2010… Samozřejmě chápu, že čas letí, pánové nemládnou (teď myslím dva „otce zakladatele“ Miloše a Petra) a mají jiné životní priority. Na druhou stranu jsou VIHAR jednou z mála kapel, jež u nás kombinují doom a death metal, míchají hrdelní řev s čistými zpěvy a produkují v podstatě svěží srozumitelnou muziku. Strakonické vystoupení bylo důkazem, kapele to pěkně šlapalo, když si tedy odmyslím jednu popletenou skladbu. (úsměv) Jinak se střídala střední tempa se svižnějším, zpomalilo k doom metalu, basák to řezal hodně zostra (a sem tam se přidal i hlasivkami), kytary sázely příjemné melodie a zajímavé motivy, bicmen hrál pestře, Miloš přidal i čistý zpěv (ne úplně jistý) a pamětnicí starých časů si připomněli kapelu, se kterou zanechal výrazný otisk v devadesátých letech – AGE OF STORM. To se ale psaly roky 1997 a 1999, kdy kapele vyšly obě nahrávky. Dvacet let… sakra, to to letí… Každopádně VIHAR mě za celý večer bavili nejvíc, i když o nějakém extra zážitku se rovněž mluvit nedá.
IN THE ABYSS mě zatím míjeli, přitom existují skoro dvacet let. Asi se taky nikam neženou, podle informací na webu mají za sebou spoustu personálních i stylových změn a absolvují zhruba deset koncertů ročně. Jediná nahrávka je z roku 2013… Nevím, zda z ní hráli, nebo představili novější materiál, ale jejich zřejmě Švédskem inspirovaný melodický death metal s prvky dalších metalových subžánrů mě jednoduše nebavil. Na začátku to zčásti bylo špatným zvukem, ze kterého čněly natriggerované kopáky a to takovým způsobem, že jsem to dlouho takhle protivně neslyšel. Druhým hřebem do rakve pak byly puštěné rádoby symfonické party, které zvuk akorát zamotaly, což tedy dělali i kytaristé. V podstatě jsem se neměl čeho chytit, Dé a Pé se dokonce odebrali z klubu ven, že prý tohle ne. Ale kamarádka po koncertu říkala, jak ji IN THE ABYSS bavili a že byli nejlepší, takže jsme jako vždycky u subjektivních dojmů. Ty moje se v závěru o trochu zlepšily, protože se povedlo jakž takž porovnat zvuk a zaujala i skladba, v níž zahostovala zpěvačka NOCTURNAL PESTILENCE.
Právě pražská kapela byla posledním bodem programu. NOCTURNAL PESTILENCE vnímám jako velice pracovitou kapelu, která za necelých deset let stihla vydat tři řadová alba. V ještě větším rozletu ji brání neobsazená pozice bubeníka, což ve studiu naposled vyřešila hostujícím Sheafraidhem, na koncertech někdy zaskakuje session drummer, někdy musí být bicí puštěné z playbacku. Ve Strakonicích živý bubeník chyběl, na rampu pro bicí ale kapela šikovně umístila roll upy, takže vizuálně to nebyla žádná katastrofa. Na vyvýšené místo občas zamířil basák, sem tam i zpěvačka, ale možná by nebylo od věci, kdyby nahoře dostaly prostor klávesy. Smíšený kvartet (zpěvačka + klávesistka; kytarista + basák) se od začátku existence věnuje melodickému black metalu, který taky předvedl na Křemelce. Nutno uznat, že to mají celkem zmáknuté, že jim to hraje, zpěvačka Alena je ideální postavou v čele kapely a hlavně výraznou vokalistkou, kdy dokáže rychle střídat skřehot s čistými vysokými polohami. Objektivně v pohodě, včetně zvuku bicích, který byl o poznání lepší než u předchozí kapely, subjektivně mě tahle poloha black metalu nebaví a čisté zpěvy i klávesové melodie otravují.
Večírek lze hodnotit z několika stran – ta hlavní, týkající se kapel a jejich produkce, není z mého pohledu nikterak interesantní, protože jsme viděli průměrné až podprůměrné spolky, bez ohledu na to, že to NOCTURNAL PESTILENCE a VIHAR hrálo celkem slušně. Jejich produkce je svým způsobem archaická, nepřekvapivá, první těží z výrazné zpěvandule, druzí ze srozumitelné solidně podané muziky, ale nenabízejí nic, co by nebylo stokrát ohrané. Druhý pohled je, že jsme to měli doma, nemuseli metal ve Strakonicích pořádat, aby se nějaký konal, a toto bude platit i nadále, protože během února a března se na Křemelce metal či grind objeví ještě několikrát. Díky za to.
