Ani ne po 24 hodinách stojím na stejném místě, ale na jiném typu muziky. Po drtící jízdě plné potu a moshpitu v podání GRIDE se šlo v neděli za hudbou, která měla být o něco klidnějšího charakteru, ale zas tak jednoznačné to taky nebylo, protože i ten pot se dostavil.
Jako první večer odstartovala mladá tuzemská parta TRAHIR. Pokud měl někdo před akcí o téhle kapele povědomí, tak mu upřímně gratuluju. Já ne a tak první setkání s touhle skupinou proběhlo právě na pódiu, kde podle mě podobné kapely vyniknou nejlépe. Malé pódium na Sedmičce, ještě díky předsunutým bicím, uzamklo všechny čtyři kluky na pár metrech čtverečních a ti navzdory mé prvotní nedůvěře rozehráli „sabaťárnu“, která se nesla v duchu sedmdesátek. Samozřejmě nezaznělo nic, co by na člověka působilo jako něco dosud neslyšeného, kluci navíc působili docela nesmělým dojmem, ale i díky zvuku byl jejich set příjemným zpestřením na začátek.
To THE CORONA LANTERN patří mezi ostřílenější skupiny, ale poslední rok se po nich slehla zem. A tak byl tento jejich set jejich prvním vystoupením od loňského Czech Death Festu. THE CORONA LANTERN tvoří na svůj věk ostřílení muzikanti pohybující se v několika kapelách, přičemž asi tou nejznámější je deathmetalová DILLIGENCE, v které stojí za mikrofonem malá velká slečna – Dahlien. THE CORONA LANTERN se věnuje pomalejší atmosférické muzice na pomezí sludge doomu s čitelným zvukem a řevem Dahlien, která opět dokázala mezi neznalými rozproudit debaty, kde se to v tom malém těle bere… THE CORONA LANTERN odehrála půlhodinový set, což bylo při jisté monotónnosti jejich produkce výhra a tak se nestačil člověk ošívat a mít dojem, že bylo něčeho moc a začíná to být nuda.
Na rovinu říkám, že nejsem CASTLE znalec. Kapela se u nás dostala do povědomí, jestli se nepletu, dvěma koncerty, které v Praze za poslední roky odehrála a na něž šly výborné reference od poměrně důvěryhodných zdrojů. (úsměv) Že bych ze studiové podoby kapely šílel, tvrdit nemůžu, ale něco mi říkalo, že naživo by to mohlo být dobré. A bylo to přesně tak. Koncerty kapel na Sedmičce, které nejsou tak profláklé a hrají plus něco doom, bývají většinou trefou do černého a tak tomu bylo i v tomto případě. CASTLE tvoří hlavně basačka a zpěvačka Elizabeth Blackwell a kytarista a občasný řvoun Mat Davis. Za nimi držel sestavu bubeník, který dodával kapele velké grády a jeho energická hra a výraz v obličeji jasně dokazovaly, že jede na plno, a i přesto, že to byl poslední koncert na turné, že ho vystoupení hodně baví. Podobně na tom byla i hlavní dvojice a tak z Elizabeth začal za chvíli téct pot. Tahle démonická žena u stánku s merchandise vypadala tak nějak „normálně“, ale na pódiu to byla dračice, až z ní šel strach. Přes hodinu trvající set nabral od začátku vysoké obrátky, protože kapela jakou druhou a třetí věc nasadila jedny ze svých nejlepších skladeb z nové desky – „Wait For Dark“ a „Deal Thy Fate“, které byly proti studiové tvorbě ještě o něco tvrdší a hlavně vše působilo mnohem intenzivněji a rychlejším dojmem. Tím pádem mi vlastně jejich avizovaná škatulka heavy/doom ani moc pod nos nešla, protože koncert v podstatě celou dobu valil. I když ve finále kapelu sledovalo tak maximálně třicet lidí, jejich nadšené reakce vyvrcholily přídavkem a úsměvy na tvářích všech účastníků parádního koncertu. (Coornelus)
Minulou recenzi na koncert CASTLE jsem uzavíral zhodnocením „áčková kapela za déčkový prachy“. To bych mohl letos zopakovat a bylo by tím řečeno vlastně vše. Po dvouleté pauze se CASTLE vrátili, tentokrát na pražskou Sedmičku na úplný konec podzimního evropského turné k nové desce "Deal Thy Fate". Tradičně výborný zvuk na Sedmičce sliboval skvělou podívanou a možná i to přitáhlo na místo přes 40 fans. Tohle číslo se může zdát spíš legrační, ale jelikož CASTLE drží pevně v rukou Černého Petra jedné z nejvíc podceňovaných kapel doomové scény, první zastávku CASTLE u nás vidělo přibližně deset lidí, druhou v Modré Vopici něco přes dvacet, takže čtyřicet platících je vlastně úspěch. Ale zpátky na Sedmičku, koncert začal několika kusy z nové desky. Ústřední duo, hlavní čarodějku Liz Blackwell (zpěv, baskytara) a fousáče Mata Davise (kytara) na pódiu doplňovala, pokud se nepletu, live session mlátička na bicí. Ačkoliv aktuální počin Deal Thy Fate nemá takové hity, jako je "Hammer and the Cross" z předchozího alba, o to víc mi přijde kompaktnější, nezastavitelnější a zlejší. Zvuk nezklamal, opět výborná práce Pavla „Kuřete“ Hejče, a odpovídal intenzitou nové desce, která je plná řezavých riffů a nabušená k prasknutí.
Zhruba v polovině setu kapela zařadila zmiňovanou Hammer and the Cross a bylo vidět, že si je její výjimečné pozice dobře vědomá. Elizabeth při ní gestikulovala ještě o něco dramatičtěji než obvykle, ale nedalo jí příliš práce, aby jí publikum zobalo z ruky a při headbangingu si málem polámalo krky. Kapela se během koncertu soustředila na nový materiál, namátkou si vybavuji třeba "Can't Escape the Evi"l, "Wait For Dark" a "Deal Thy Fate", ale samozřejmě nenechala ležet ladem ani poklady z pavučinami potažené zaprášené truhly let minulých jako třeba "Corpse Candle", "Black Widow", "Flash of The Pentagram" nebo letitou hitovku "Evil Ways". Exaltovaný zpěv Liz na podkresu dunivé basy rozpárával Mat svým precizním riffováním a u bubeníka člověk nevěděl, jestli má dřív sledovat jeho hru nebo grimasy. Skvěle sehraná parta, ostatně není se co divit, jen pro představu, na 24 evropských zastávek, odehraných během necelého měsíce, navazuje po necelých dvou týdnech dalších 14 zastávek ve Státech a to se bavíme jen o podzimu.
Troufnu si říct, že kdyby měli CASTLE to štěstí vystoupit například na Brutalu, byli by schopní zbourat některou z menších stagí. Z mého pohledu mají potenciál zaujmout mimo doomařů nebo psychedeliků i mnohem širší rockové/metalové publikum. Místo 40 platících by potom na dveřích klubu mohla viset cedulka Sold Out.
(Bubu)
