Zapomeňme na „Milorg“, je tu „Lifehunger“!
Většina fanoušků VREID přísahá, že pohrobci WINDIR (aktuálně jsou v sestavě všichni ex-WINDIR členové, samozřejmě kromě zesnulého Valfara) nahráli své opus magnum v roce 2009, kdy s „Milorg“ slavili velký úspěch. I mě při vyslovení jejich jména napadne právě tahle válečná nahrávka, hned na to dojmy z koncertů na Brutalu, kde mě VREID vždycky bavili. Samozřejmě jsem registroval i další alba; Norové jsou pracovití a s novými počiny přicházejí v dvou až tříletých odstupech. Tentokrát to trvalo roky tři a vyplatilo se počkat, „Lifehunger“ je po všech směrech dotažený produkt, na kterém mi v podstatě nic zásadního nepřekáží a většinu položek poslouchám s obrovskou chutí.
I intro „Flowers & Blood“, jež by asi názvem pasovalo spíš k nějakým doomařům či „gotíkům“, a hudebně vlastně taky. Čisté kytarové tóny, příjemná melodie… úvod by mohl být na jakémkoliv metalovém i nemetalovém albu. Ale poté je tu věc překvapivá ještě víc, bzučící kytara, která jakoby vypadla zkraje devadesátých let, i tempo je hodně rychlé, ale nenápadně a pozvolna se VREID podle očekávání posunou k černotou čpícímu rock´n´rollu. Často se u nich používá zařazení black´n´roll, ale radši se tomu bráním, protože v tomto duchu se objevují jen nějaké pasáže. Radši se držím všeobjímajícího black metalu, ani slovo melodický nechci používat, i když melodiemi pánové nešetří – jenže když se řekne melodický black, většinou to má každý spojený s klávesami a veselými popěvky. Ty u VREID chybí, zato nechybí pasáže takřka rockového ražení a to hned v (řekl bych) signifikantní „One Hundred Years“. O této skladbě se Hváll vyjadřuje s nadšením, považuje ji za jednu z nejlepších, jakou kdy složil, všechno v ní podle něj do sebe perfektně zapadlo… Souhlasím, místy je to vichřice, místy pohodová jízda plná mrazivých melodií, Sture do toho řve svým typickým srozumitelným skřehotákem, kytary kvílí – a najednou je tu zamíření do progresivních sfér v podobě posmutnělé vsuvky, do níž pěkně pasuje čistý zastřený vokál. A to ještě není všechno, dojde i na vyloženě oddychový part, ne nepodobný intru. Proti spletité kompozici je následující titulka o poznání sevřenější, zdánlivě přímočará, ale ani v ní si VREID neodpustili krok stranou, skoro k doom metalu, kytarové sólo pak „uniká“ až k heavy metalu; jinak je to ale jízda plná svěžích nápadů.
Věta o svěžích nápadech by šla uvést na adresu kterékoliv skladby, ale jednu výjimku bych udělal – „Hello Darkness“ se vymyká. Ne, že nedisponovala zajímavými nápady, naopak, ona ale hlavně nabízí úplně jiný příběh než zbytek materiálu. Celá se nese na rockové vlně, prim v ní hrají klávesy jak vystřižené ze sedmdesátých let a zneklidňující rytmika, o zpěv se postaral Aðalbjörn Addi Tryggvason ze SÓLSTAFIR a jeho projev se k psychedelické muzice hodí ideálně. Když svým zoufalým hlasem zdraví temnotu („Hello darkness, we meet again, hello darkness, this is the end“), skoro mi naskakuje husí kůže jako při poslechu nejsilnějších písní islandské kapely.
Marně hledám slabší místa, další dvě skladby jsou rovněž plné parádiček, opět se objevují náznaky heavy metalu, muzika má řád, místy skoro vojenský (úsměv), ale pořád mi to nepřijde na úkor spádu a vlastně i radosti, ač jsou texty plné zla, temnoty a dalších typických žánrových propriet. Z alba na mě tryská pohodová atmosféra, tu a tam lehce zastřená kusem špinavé černoty, ale žádná deprese ani zmar. Nejpříměji to VREID rozbalili v předposledním „Sokratovi“, snad jen dojezd v podobě šestiminutové instrumentálky je takový zvláštní, trochu rozvleklý, první polovina by snesla poloviční stopáž, a druhá vlastně taky. (úsměv) Ten mlhavý závoj je tady prostě příliš dlouhý, a když to kapela rozbalí, přijde mi to pozdě… Možná kdyby nechyběly vokály, vnímal bych „Heimatt“ jinak.
Celkově jsem ale nadmíru spokojený, ba co víc, nadšený, poslech „Lifehunger“ si užívám a raduju se ze všech těch kroků bokem, kterých VREID letos uskutečnili nejvíc ve své historii. Když k výše uvedenému přičtu velmi dobrý čitelný sound a parádní obal, mám před sebou jedno z nejlepších alb letošního roku.
Takže… zapomeňme na „Milorg“, je tu „Lifehunger“!
Seznam skladeb:
- Flowers & Blood
- One Hundred Years
- Lifehunger
- The Dead White
- Hello Darkness
- Black Rites in the Black Nights
- Sokrates Must Die
- Heimatt
Čas: 38:40
Sestava:
- Hváll – bass, keys
- Steingrim – drums
- Sture Dingsøyr – vocals, guitars
- Strom – guitars
Host:
- Aðalbjörn Addi Tryggvason (SÓLSTAFIR) – vocals (5)
