Poměrně dlouho jsme se na stránkách Fobie nepodívali na tištěné čtivo. Dlouholetí zinoví tahouni se z různých důvodů odmlčeli; letos se mi do ruky dostaly akorát Noise Mastery a Buryzone. Na prvně jmenované už jsem kdysi recenze psal a vidím je pořád stejně, zato Buryzone se probral z letargie po třech letech, tak se na něj podívám kritickým pohledem, abych Burymu osvětlil, co dělá dobře a co ne (úsměv).
Kdo nemá o Buryzone ánung, tak nechť si představí útlou brožovanou knihu formátu A5 z edice Magnet, a kdo není pamětník (a tudíž mu tato „proslulá“ edice nic neříká), tak ať si představí třeba návod na obsluhu televize (smích). Prostě spíše sešit, ale s hřbetem. Černobílou grafiku signalizuje titulní strana (proti předchozím kresleným určitě ústup ze slávy, protože dva svářeči žádnou velkou parádu nenadělají), uvnitř je to dvousloupková klasika z tiskárny, černé písmo na bílém podkladu (což vždy kvituju, protože opačně by se to večer při relativně malém fontu blbě četlo), sem tam fotka. Důležitější než vizáž je ale určitě obsah.
Předností Buryzone je stylové rozpětí. Bury je hudební všežravec, takže se v ničem neomezuje a vesele si píše o hardcoru, metalu i grindu, občas dokonce i o něčem mírně odlišném. Gró, zhruba třetinu obsahu, tvoří rozhovory; tentokrát jich je sedm a chybí mezi nimi nějaká echt špína, HC/crust, prostě bordel. Mezi ten neřadím ani grindery KANDAR, ani hardcore/punkery BACKFLIPING DOG. Z tuzemska dostali prostor ještě dvě severomoravské deathmetalové sebranky – DEAD CARNAGE a SOUL MASSACRE – a pak zajímavé těleso DRUTTY. Zahraničí reprezentují polští grindeři PSYCHONEUROSIS a jedna čtvrtina jinak ostravské party THE BAND LINE. Ačkoliv by člověk čekal, že právě od cizinců se dozví něco extra, je tomu spíš naopak. Hlavně Angličan v řadách THE BAND LINE odpovídá na otázky stroze, zbytek kapely v podstatě taky a výsledkem je nemastné neslané povídání, přitom otázky vybízely k podrobným odpovědím. Myslím, že si kapela místo v zinu nezaslouží. O fous lepší jsou Poláci, mnohem lepší všechny naše party. Vždycky říkáme, že i na obyčejné otázky se dá odpovědět skvěle a může vzniknout parádní rozhovor, a naopak, i na skvělé dotazy může kapela odpovědět mizerně a snaha tazatele vyjde naprázdno. Tady se naštěstí sešly kvalitní otázky i odpovědi, a i když třeba deathmetalisté dostali velkorysý prostor i v Pařátu (a tím pádem jsem o nich hodně věděl), přečetl jsem si rozhovory s chutí. Totéž i KANDAR, BACKFLIPING DOG či DRUTTY, pokaždé vzniklo zajímavé povídání.
Hodně mě bavilo i jakési téma čísla, i když takto označené stránky nazvané „Brusla, hokejka a čočka kamery“ nejsou. Že má Bury rád hokej, dokumentoval už v minulosti nejen na titulce čísla 20, ale i v obsáhlém rozhovoru, který s ním spáchal před časem Coornelus. Tentokrát se fanoušek Vítkovic pustil do filmů či TV inscenací a seriálů, v nichž hrají hlavní roli hokejky a puk. Encyklopedická robota není jen o tom udělat seznam, ale zároveň jde o sice krátké, ale pořád recenze. Hokej mám taky rád, řadu snímků jsem viděl, ale takový přehled jako Bury, který napsal valnou většinu hodnocení, a Včelovid (BeeSee – úsměv), který přispěl méně, ale vtipněji, rozhodně nemám. Článek je rozdělený na dva oddíly – zahraničí a Česko(slovensko) – a trochu zamrzí, že se u nás o hokeji, který je nesmírně populární a po každé výhře na MS je najednou fanouškem rychlé hry každý Čech a Moravan, nenatočilo víc zajímavých bijáků a situaci zachraňují (v tom se s Burym víceméně shodujeme) Mistři, Lajna a dětský Malý velký hokejista.
Vrcholem čísla je pro mě tour report CARNAL DIAFRAGMA z roku 2017, kdy korzovali hlavně Běloruskem. Sice si můžete říkat, že už jste podobných popisů výletů směrem na východ četli spoustu (když se vám do rukou dostaly Trhaviny, Hluboké orby, Hlasatele, Kazimíry…), ale já se u cestopisu bavil královsky. Kino popsal třináct stran a dokázal je zaplnit nejen prožitky, ale hlavně skvostným čtivým slohem plným výborných vtípků. Smekám.
Následují recenze na časopisy, knihy a hudební nosiče. Všichni tři autoři (kromě Buryho BeeSee a Bidzi) se k psaní recenzí umí postavit, takže jejich kritiky jsou věcné, srozumitelné, čtivé a nechybí ani ty negativní, což je určitě ku prospěchu věci – přece není možné, že by všechny nahrávky, které se klukům dostaly do rukou, v nich vyvolaly jen nadšení.
Posledních šest stran patří komixu, tentokrát o tom, jak MALIGNANT TUMOUR k parukám přišli. Obecně mě komixy v zinech nikdy příliš nebavily a ani tentokrát jej nepovažuju za nic extrovního.
Celkově mě ale Buryzone číslo 22 baví, jen mě mrzí, že po tříleté odmlce je zin tak útlý a taky to, že výběr respondentů pro rozhovory mi nepřijde zrovna atraktivní, chybí nějaká pecka. Tudíž doufám, že za rok se Bury a spol. rozmáchnou víc, rozhovory nebudou páchat jen s lokálními partami (nemyslím z lokálů, ale ze severní Moravy, které tentokrát převažují) a že přijdou i s něčím dalším navíc.
