Pražské autonomní sociální centrum Klinika je přesný název místa, v němž se v pátek konala akce, na kterou se vyplatilo, bráno z pohledu fanouška hudby, vyrazit. Na jednom místě se odehrál koncert tří kapel, které mám rád a z nichž dvě letos natočily dle mého osobního žebříčku top desky roku a těžko na tom někdo něco do konce roku změní – natolik mi přijdou jejich nahrávky skvělé.
Vyrazit tak na akci, kde se sešli DROM a OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP, se mi jevilo jako povinnost. O to větší radost mi udělala informace, že třetí do party budou KANNOUT. Rozpaky tak vzbuzoval jen prostor samotné Kliniky, o které toho ale vím dohromady kulový... takže klasické předsudky. Jako bodygarda jsem si vzal na pomoc stejně postiženého spořádaného spoluobčana Bhuta, s kterým nalézáme parádní parkovací prostor (aspoň doufám, pokuta mi ještě nedorazila), a vyrážíme do areálu bývalé plicní kliniky. Jelikož už jednu zkušenost s podobným doupětem mám (Cibulka), nemůže mě Klinika rozhodit. Vhazujeme do sklenice dobrovolné vstupné, kupujeme si vodu a pivo také za dobrovolnou sumu a jdeme si prohlédnout koncertní prostor, který je velikostí tak akorát a čpí potem o trochu víc, než mám seřízený jeden ze svých smyslů.
Chvíli po osmé začínají jako první KANNOUT. Koncertní místnost z logiky punku nemá žádné pódium, ale to mi vůbec nevadí, protože vysokou zpěvačku Gabrielu jen tak přehlédnout nejde. Ta společně se svými třemi kumpány tvoří v rámci tuzemského teritoria osobitou porci atmosférického post rocku s přesahem k hardcoru, a to hlavně díky použitým myšlenkám v textech. Určitě jsem nečekal, že místní řízek za zvukařským pultíkem vyloudí kdo ví jaký zvuk, ale musím před ním smeknout, protože tenhle chlápek věděl, co dělá, a pro všechny tři kapely platilo, že sound byl výborný. Což u KANNOUT a jejich čistější produkce, kdy si basák s bubeníkem pestře pohrávají s rytmikou a nad nimi atmosféricky vyplouvá kytara, bylo výborné zjištění. Kapela přehrála věci ze svých digitálních nahrávek, ale představila i nové skladby, které na svoji studiovou podobu čekají – a nutno dodat, že zněly slibně.
OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP jsou kapelou, kterou mám za poslední rok dva poměrně velmi najetou. Jejich LP mi okupuje gramec, koncertů jsem navštívil také dost… a pořád mě to s nimi baví. Trochu jsem si pohrával s myšlenkou, jestli je nutné vidět kapelu po třech měsících znova, abychom si snad nezevšedněli, ale tahle partička, která dělá vždy věci jinak – svérázně a zajímavě – mě zase převezla. Tentokrát svůj set obohatila hostujícím klávesistou, který dodal toliko v paměti zažitým skladbám další rozměr. Jako oživení to fungovalo vděčně, v tomhle směru mi utkvěla hlavně podzimní art rocková „III. The Mire: Death on the Forest Floor“, která se ve finále zvrhla v pěkně divokou jízdu. Na poměry kapely byl přehrán z logických důvodů kratší set, který tentokrát ignoroval jindy tak vzdušnější část setu, kterou reprezentuje letní tématika. Nějaké povzdechy mohly jít stranou, protože to vše kompenzovala závěrečná část vystoupení, kdy zazněl psychedelický trip „IV. The Festival: The Taste of Blood from Human Sacrifice“ a blackmetalová sypačka na závěr, též proložená zvuky kláves. Nemůžu opět než chválit.
Vysoce nastavenou laťku udrželi ve vzduchu i DROM. Ti byli pro většinu lidí evidentně hlavním tahákem, protože prostor se zaplnil tak akorát, aby to už nebylo víc než zdrávo. Atmosféra by ale při setu DROM zhoustla, i kdyby na ně koukal jenom jeden člověk, protože jejich postmetalová nálož s texty, které moc optimismu nedávají, dokáže být intenzivní i dál než za roh Kliniky. Přes úvodní jemné tóny „Kálo čiriklóro“ DROM rozjeli burácející řež, při které zazněla celá poslední deska „Tady bůh není!“. Jestliže strana A vtáhla do hry, po pomyslném otočení vinylu (půlka setu) nezačala strana B tak, jak mám naučeno, ale otevřela ji titulní věc, která byla následována dvojicí mých nejoblíbenějších skladeb od těchto Severočechů, a to „Do lesů!“ a „Ostny v dlani“, které podtrhly výborný dojem z celého večera a daly tak razítko na mé rozhodnutí vyrazit.
