THE SPIRIUAL BAT sice spadají pod škatulku gotický rock, případně death rock, v které plavu velmi zřídka, ale v případě těchto italských „netopýrů“ výjimku dělám rád. Jejich hudba je pestrá, atmosférická a nakažlivá. Podobná slova pak lze použít na zpěvačku Rosettu, která hudební podklad zaštiťuje svým přesvědčivým zpěvem. Po malých pochybnostech, jestli mě kapela neodmítne, jsem se spojil se zpěvačkou Rosettou a hlavním mozkem kapely Dariem, kteří mě velice překvapili svou ochotou a nadšením a velmi otevřeně se rozhodli odpovídat na mé otázky. Hlavní slovo si z pochopitelných důvodů vzala Rosetta, na její slova párkrát navázal i přes svůj handicap Dario.
Ahoj Rosetto a Dario, jsem rád, že jste si na nás našli čas a máte chuť odpovědět. Když jsem přemýšlel, že bych vás oslovil s žádostí o interview, chvíli jsem byl na pochybách, jestli mě neodmítnete. Přeci jen jsme web, který se primárně věnuje metalu, i když se pochopitelně zaobíráme i žánry jako jsou rock, punk, atd. Dělali jste někdy rozhovor pro metalové médium a jak vnímáte tento žánr?
Ahoj, moc děkujeme! Co se týká konkrétně rozhovorů, nemůžu si přesně vzpomenout, ale jsem si jista, že několik metalových zinů už naši tvorbu recenzovalo. Metalisté jsou více otevření než fanoušci gotické scény, za což jsme rádi! Osobně jsem hodně metal poslouchala do doby, než mi bylo zhruba dvacet let, dokonce jsem viděla v jednom týdnu živě METALLICU a GUNS ´N´ ROSES. Měla jsem spoustu kazet a i když si už nepamatuju, jaké všechny to byly, určitě jsem měla nějaké od IRON MAIDEN, DIO, QUIET RIOT… Potom jsem ale přestala metal sledovat úplně. Metal byl nahrazen cvičením klasické hudby, studiem etnomuzikologie a následně mě začala bavit world music, potom jazz… Metal mám pořád ráda, ale od doby, co jsem objevila THE SPIRITUAL BAT, postpunk, gothickou scénu, deathrock, je mimo můj záběr. V metalu existuje mnoho zajímavých subžánrů a jako všude je tady dobrá, ale i ta špatná hudba. Je vtipné, že potom, co jsi nám poslal tohle interview, jsme byli osloveni, abychom udělali gotický cover metalové skladby pro jednu kompilační desku. Nevím, jestli se do toho pustíme, protože máme moc práce a času je tak málo... Ale je to pěkná náhoda!
Hlavními důvody, proč jsem se s vámi chtěl spojit, je vaše poslední album a váš březnový koncert v Praze. Začneme u „Your Own World - And The Vision Of Sound“, které jsem si hodně oblíbil. Nahrávka nabízí takové vaše dvě základní polohy, které se výborně doplňují. Na jedné straně jsou tam hloubavé, atmosférické songy, které sem tam prostřídáte svižnějšími a přímočařejšími skladbami. Album působí dynamicky a rychle se dostává pod kůži. Kamarád vás zhodnotil slovy: „Jsou to prostě hitmakeři.“ (úsměv) Jak s odstupem času vnímáte vaše poslední album?
Děkujeme! No páni, někteří tví přátelé jsou opravdu zvláštní! My? Hitmakeři? Byla bych ráda, kdyby existovalo víc lidí, jako je tvůj kamarád. Už několik let jsem k vlastní tvorbě velmi kritická, když pak vydáme desku, snažím se ze sebe vydat co nejvíc na koncertech. Tentokrát jsem ale hodně spokojená. Ne snad, že bych si myslela, že nedokážu složit lepší věci, ale podle mě má v sobě tohle album to, co mělo mít. Naše poslední deska pro mě hodně znamená. Osobně, emocionálně i psychicky. Jako pokaždé do tvorby dáváme všechno – naši energii, naše znalosti, naši lásku… Tahle deska má v sobě kus mého otce. Nedávno nás navždy opustil a na tomto albu jsou nepřímé odkazy na něj a k jeho boji, takže tím pádem pro mě bude mít tohle album navždy velký význam.
Album se mi líbí celé, ale musím říct, že několikrát jsem si právě ty dvě věci rychlejšího rázu – „Guilty“ a „Killing“ pouštěl samostatně. Obě mi kolikrát dokázaly dobít energii a díky jejich chytlavosti jsem je nemohl dostat z hlavy. Zároveň, jak jsem si ověřil, jsou tyhle skladby i dost vděčné na koncertě. Vy až tak svižné skladby neděláte často, ale když jo, tak stojí za to. Jak vy tento typ rychlejších songů vnímáte?
Řekla bych, že každá deska obsahuje „rychlejší“ věci, jako je třeba úvodní skladba na desce „Through the Shadows”, kde je taky věc „Wish Power“ a pak tu jsou songy jako „Sacrament“, „Deceiving“, „We Are Born We Live We Die“, „Once Upon A Time“, „Sento“, „Linfo“… Ne, že by byly vyloženě rychlé, ale jsou tak nějak pulzující. Mám za to, že naše poslední deska obsahovala trochu víc hněvu, ačkoliv „We Are Born” z předchozí desky je taky dost „nasraná“ věc!
Všechny hudební žánry pracují s klišé a gotická scéna bude v tomto směru pravděpodobně hodně nahoře. Vy jste kapela, která dle posledních fotografií a i živého vystoupení není nijak výstřední. Určitě není špatné, když kapela na pódiu nějak vypadá, ale u vás asi žádné příkazy a pravidla, kdo by co na sobě měl mít, neexistují, nebo se pletu?
(úsměv). Já si myslím, že být „goth“ znamená být sám sebou a být natolik svobodný, aby člověk mohl být sám sebou. Takže ačkoliv mám moc ráda punkrockerské/deathrockerské vzezření a oceňuju, když je to kreativní a vyráběné stylem DIY, ani trochu nemyslím na nějakou formu toho, co bych měla nosit, abych se cítila, že zapadám, natož abych následovala módní trendy. Mám ráda, co mám ráda a jsem, kdo jsem.
Rosetto, ty se gotické image na koncertě zcela nevyhýbáš, ale co se týče tvé osoby, vždy na sebe strhnou pozornost tvé dlouhé dredy. Jak dlouho už si je pěstuješ? A jak složitá je péče, aby vydržely?
Tohle je snad poprvé, kdy se mě na to někdo v rozhovoru zeptal! Stávalo se mi, že se mě na dredy cizí lidi ptali, z čehož nemám vždycky radost. Občas jsem zaslechla v jejich hlase takový zvláštní tón, jako by dredy byly něco divného, špinavého… Pro mě mají duchovní základ, jsou symbolem mé cesty. V roce 1994 jsem si nechala v New Yorku uplést copánky od dívky jménem Fanta, která tančila v Ballet Bougarabou du Senegal. Původně jsem neplánovala, že si je nechám udělat, stalo se to spontánně. Po několika měsících jsem si přestala dělat copánky a nechala jsem z vlasů vyrůst dredy. Znamenají pro mě významnou volbu a změnu v mém životě. Občas je zkrátím, tak jednou do roka, a příliš se nestarám o úpravu, přeci jen, dost času zabere mytí a hlavně vysoušení. Někdy si říkám, že bych je nejradši ostříhala, abych ušetřila čas, ale jsou už prostě mojí součástí a mám je ráda!
Jsou nějaké věci na gotické scéně, které ti přijdou už za hranou? A nemusí to být jen záležitosti ohledně image…
Jsme pro svobodné myšlení a proto být sámi sebou. Pro vzdělání, spiritualitu, respekt, lásku… Nemáme rádi ignoraci, nenávist, rasismus, chamtivost a sebestřednost. Pracujeme na sobě, abychom nepodlehli takovým negativním lidským vlastnostem. Samozřejmě že i v naší scéně existují špatné věci, ale naštěstí většina lidí, které jsme potkali, vypadá, že má stejný postoj jako my. Potkáváme skvělé lidi, i když jsou úplně jiní než my a i oni se mezi sebou obrovsky liší. Vždy ale záleží na vzájemném respektu a porozumění.
Když vyrážíte na koncerty do cizích zemí, máš tendence poznat město, v kterém hrajete? Baví tě cestovat? Jak ty osobně vnímáš třeba zrovna Prahu, kde jste nedávno hráli? Tipl bych si, že Praha pro vás bude mít určitou magičnost. Na vašem albu „Through The Shadows“ je dokonce instrumentální song „Prague“…
Milujeme cestování a milujeme cestování díky hudbě! Jsme jako netopýři! Ale cestování s kapelou není to stejné? jako vyrazit na běžnou dovolenou, natož když jste v podstatě neznámá kapela s omezeným rozpočtem. Turistická návštěva není většinou možná, protože by to zahrnovalo delší pobyt. Ale rozhodně se rádi poučíme o historii, památkách, kultuře, zvycích a gastronomii v místech, kde se zrovna nacházíme. Rádi trávíme čas s místními přáteli a rádi se necháme provést jejich oblíbenými místy, okolními památkami a posloucháme, co nám říkají o zemi, lidech, umění… Bohužel jsme při naší poslední návštěvě Prahy neměli čas na pořádnou prohlídku. Vždycky vidíme akorát místa, kde hrajeme a maximálně tak to, co je na přímé cestě k nim a hotelům. Naštěstí se nám alespoň povedlo pozdě v noci dojet metrem na Staroměstské náměstí a pořídit několik fotek. A ráda bych si zašla na alchymistickou prohlídku!
Dario: Praha má pro mě speciální význam. V roce 1990 jsem se účastnil v Praze jednoho uměleckém festivalu. Dorazil jsem s Lambertem Bracagliou, zakladatelem hnutí Alchemist Painters, kterého jsem byl také členem. Tak moc se mi u vás líbilo, že jsem v roce 1991 přijel znovu, tentokrát na dovolenou. Byly to vzrušující léta, na obzoru byl Václav Havel... a samozřejmě samotná Praha a alchymie jsou silně propojeny.
Dario, tvé problémy se zrakem vyústily až v to, že jsi oslepl, což je handicap, s kterým jsi se evidentně dokázal skvěle vyrovnat, o čemž svědčí tvá muzika. Jedna věc je ale tvořit doma ve svém prostoru, druhá je cestovat do nového prostředí, navíc odehrát koncert, za což si zasloužíš velký respekt a to, že vůbec hraješ koncerty, je něco obdivuhodného. Jak se cítíš na pódiu a celkově všechny koncertní aktivity vnímáš?
Dario: Nezávisle na mém zraku, ač mě to možná ovlivnilo – narodil jsem se s vadou, která se zhoršovala a zhoršovala –, jsem nikdy nebyl moc exhibicionista. Vlastně jsem spíš introvert… Když jsem mezi přáteli, dokážu být zábavný a komunikativní, ale vyloženě společenský typ nejsem. Hraní před publikem mě nikdy moc nelákalo. Dokonce v předchozí inkarnaci mé kapely, která se tehdy jmenovala THE SPIRITUAL BATS, jsem odehrál jen velmi málo koncertů, protože jsem prostě nechtěl hrát naživo. Naštěstí mě kamarádi přesvědčili, abychom zahráli před Rozzem Williamsem, což bylo v roce 1994. Můj zrak se tou dobou ale výrazně zhoršil a začal jsem žít ve světě stínů. Navzdory tomu, že jsem nerad hrál naživo, a tomu, že naše kapela vlastně nefungovala a nezkoušeli jsme, tak jsem souhlasil, že budeme vystupovat. A nejen to! Najednou tu bylo spontánní rozhodnutí, takže jsme dorazili na koncert, shlédli DAUCUS KAROTA a následně jsme po nich zahráli! Na jejich vlastní nástroje! Ale ten hlavní obrat v mých obavách z vystupování nastal v roce 2008. V té době jsme kapelu tvořili jen já a Rosetta. Ztratili jsme dobrého přítele – Claudia Muru, našeho zvukaře, který náhle zemřel. Byl to člověk, se kterým jsme trávili hodně času a on nás neustále přesvědčoval, abychom hráli naživo. Říkal, že je potřeba, abychom hráli koncerty, aby se z nás stali opravdoví, kompletní hudebníci. Dokonce mezi námi na tohle téma proběhlo několik hádek, říkali jsme mu, že se nepotřebujeme předvádět, že nakonec stejně budeme dříve, nebo později živě vystupovat, ale že není kam spěchat. Skoro na nás křičel, říkal, že už stárneme a že se toho bojíme. No, a měl pravdu… A pak tu najednou nebyl, to bylo po naší poslední hádce. Od toho momentu jsme prostě věděli, že do hraní koncertů musíme jít a nutili jsme se do živého hraní, co nejvíc to šlo. Bylo to náročné, skoro až sebepoškozující. Po druhém koncertu, kdy jsme se ani neslyšeli a cítili jsme se tak ponížení, že jsme z toho brečeli, jsme si přísahali, že už nikdy nebudeme koncertovat. Ale přece jen, nejsme zbabělci a cítili jsme, že to Claudiovi dlužíme. Rozhodli jsme se, že tím projdeme a tak jsme začali jezdit turné. Po pěti šňůrách od pobřeží k pobřeží jsme se už začali cítit na pódiu dobře. Sice pořád nejsem divoký, moc se nehýbu, abych do něčeho nenarazil, nebo nespadl z pódia, ale už se přeci jen cítím na pódiu v podstatě jako doma. A taky mám moc rád cestování! Jsem mnohem radši na cestách, než trávit čas doma.
Z tohoto pohledu mi přišlo jako sci-fi, že jste odehráli dvouměsíční turné po USA. Tohle dlouhé cestování s přejezdy by mě vyčerpalo a to se cítím ve formě. Hodně kapel z undergroundu, které vyjely za oceán, se vyjadřuje k americkým organizátorům koncertů stylem, že oproti tomu, jaké podmínky nabízejí evropští pořadatelé, jsou v tomto směru Američané poněkud chladní. Jaké vy máte zkušenosti s koncerty po USA? A jaká je odezva v USA na vaši hudbu, byly koncerty navštěvované podobně jako třeba v Evropě?
Když undergroundová kapela vyrazí na turné, tak se rozhodně nejedná o dovolenou! Je to spousta práce, málo spánku a soukromí, hodně najetých kilometrů a nekonečných přejezdů. Na posledním turné v USA jsme dokonce pokořili náš osobní rekord – 11 koncertů v řadě! Vždycky se jedná o námi organizované turné, které se snažíme udělat co nejlevnější. Lidé, kteří nám organizují akce, případně nám je pomáhají organizovat, jsou často naši fanoušci, nebo jsou to lidé z kapel, kteří nám třeba poskytnou své nástroje a místo k přespání. Výjimečně si musíme rezervovat hotely. Samozřejmě, když máš vlastní místnost a koupelnu, tak je to pohodlnější a víc si odpočineš, ale zas nepoznáš lidi, jak žijou, jak tě pohostí… Měli jsme většinou štěstí na skvělé fanoušky, promotéry a další lidi! Nikdy jsme neměli velká očekávání, žádné rudé koberce nebo VIP jednání, ale kolikrát jsme se cítili, jako by se nám toho dostalo. Mnohokrát jsme byli ubytování v krásných domácnostech, jindy zase naopak ve velmi prostých, nebo i zaneřáděných. Někdy nás hostili i několik dní, v době když jsme měli pár dní volna, nebo odehráli několik koncertů ve stejné oblasti, jako například v San Franciscu. Naši američtí přátelé nám nabídli, co mohli, a pomohli nám, aby se věci daly do pohybu. Evropané jsou z našich zkušeností více formální. Což neznamená, že je to špatně, jen je to prostě jiné. Publikum v USA většinou tvoří lidi, kteří jsou vřelí a komunikativní, často k tobě přijdou a chtějí s tebou mluvit. Občas jsem si připadala, jako že se mnou jednají jako s budoucí star! Cítili jsme z jejich komunikace, že v nás věří, že to někam dotáhneme! Většina koncertů v USA byla dobrá, občas se objevil i nějaký ten špatný koncert, celkově to ale dopadlo dobře. A když se nějaký večer nepovedl dle našich představ, vždycky se objevilo něco, co lze považovat za pozitivní. Jako příklad uvedu koncert, na který přišlo jen pár lidí, ale zase koupili dvakrát, i třikrát víc merche!
Máte radši menší kluby, tak jako tomu bylo třeba v Praze, nebo si užíváte i festivalovou stage? Viděl jsem i nějaké video, kdy jste byli nuceni hrát za světla. Jak se netopýři vyrovnávají se světlem? (úsměv)
Máme rádi obojí! Malé, intimní kluby jsou skvělé, protože máme blíž k publiku a po koncertu rádi trávíme čas s fanoušky. Velké festivaly a velká pódia jsou ale taky super! Většinou máš backstage, kde se můžeš převléct a nanést make-up bez toho, aby se během toho musel z člověka stát akrobat, což se mi občas děje na záchodcích v hospodách. Na festivalech se o tobě i víc ví, protože produkce a propagace je větší, takže si tě všimnou i lidé, kteří přišli kvůli někomu jinému. Nejdůležitější je, aby člověk hrál v prostředí, kde ze sebe může vydat to nejlepší.
To je neuvěřitelné, máš pravdu! Jednou jsme hráli za dne! Bylo to na Castle Party a já na sobě měla svoje sluneční brýle – ne kvůli tomu, abych vypadala stylově, ale kvůli tomu, že jsem přes sluníčko skoro neviděla! A upřímně, líbilo se mi to! Bylo to přesně před západem slunce – a neshořeli jsme! A celá akce Castle Party byla parádní, takže bych si to klidně zopakovala v jakékoliv části dne i noci!
Ve starších rozhovorech jsem se dočetl, že jsi studovala operní zpěv v USA a jestli jsem to dobře pochopil, bylo to někdy v době kolem nešťastného 11. 9. 2011. Obě záležitosti jsou zajímavé. Můžeš nám své dny strávené v New Yorku popsat, jak tě napadlo studovat operní zpěv a jak tvůj život ovlivnil onen teroristický útok?
Já vlastně studovala operní zpěv během střední školy, což bylo ještě dlouho předtím! Ale nemusím prozrazovat svůj věk, že? Věděla jsem, že chci dělat muziku, jen jsem nevěděla, jakou přesně… Nakonec jsem studovala hudbu a operu kvůli učitelům belcanta z Newyorské univerzity. Zároveň jsem měla taky zájem o studium jazzového zpěvu… V té době jsem přes své přátele a etnomuzikologii objevila perkuse, které mě uvedly do dalšího stupně světa hudby!
Přeskočím do roku 2001, tehdy jsem už žila s Dariem v Itálii, ale v září jsme byli v New Yorku navštívit moji rodinu a přátele. Byli jsme zrovna v metru na lince L, která byla spojená s Manhattanem, když se právě zastavil vlak před vjezdem do tunelu pod Eats River na Bedford Avenue. Dlouhou dobu jsme stáli a čekali, co se to děje, dokud nám neoznámili, že žádný vlak do Manhattanu nepojede. Když jsme vyšli z podzemí, viděli jsme na jedné z věží oheň a kouř. Byla to potom odysea dostat se do domu mé matky v Queensu. Byli jsme v šoku, když jsme viděli padat věže¨, a uvědomovali jsme si, že v té oblasti žili a pracovali naši přátelé, později jsme je nakonec potkali, ale pořád jsme všichni byli otřesení… Vyvstávala z toho spousta otázek – kdo, proč? Po pár dnech jsme se museli vrátit zpátky do Itálie. Letěli jsme domů v prázdném letadle… Skladba „Twins“ z alba „Through The Shadows“ má v sobě hodně z toho, co se nám tehdy honilo hlavou. Je instrumentální a ačkoliv jsem měla napsanou zpěvovou linku, nenahrála jsem ji. Část textu jsem nakonec použila ve věci „Breathing Ashes“.
Pocházíte z Frosinone, což je sto kilometrů na jih od Říma. Jak bys Frosinone přiblížila čtenářům z hlediska turismu? A jaké je to město pro běžný život?
Itálie je velice bohatá na památky, skoro každá vesnice má svá krásná místa a to i přesto, že jsou pro svět absolutně neznámá, na rozdíl třeba od Kolosea a Pompejí. Kdykoliv máme možnost, snažíme se tato místa navštěvovat, snažíme se chodit tam, kam málo kdo chodí, ať už je to v naší blízkosti, nebo trošku dál, užíváme si, když nám nad hlavami prolétávají netopýři, podél starobylých zdí a hradů… Náš poslední objev, který nás zaujal, je blízko nás a jmenuje se Boville Ernica. Můžeš se tam procházet podél vnějších zdí městečka a užívat si krásný výhled, protože je to na kopci. Ve Frosinone je život celkem poklidný. Máme jedno dvě místa, kde se dá hrát, ale taky tady máme hudební konzervatoř, uměleckou akademii a univerzitu, což k nám přivádí mnoho lidí z okolí, takže se vlastně stáváme univerzitním městem se spoustou umělců a hudebníků. Samozřejmě tu máme i velký počet skvělých restaurací! Spousta lidí od nás z města pracuje, nebo studuje v Říme a v Neapoli, takže ani pro nás není život velkoměsta neznámý.
A zpátky k hudební tématice… očekávat, že by na relativně menším městě mohla fungovat nějaká gotická scéna, je zřejmě utopie, nebo se pletu?
Ne, gotická scéna tu není. Byly časy, kdy ve Frosinone fungovaly tři gotické kapely – THE SPIRITUAL BAT, CHANTS OF MALDOROR a HUMAN DISEASE. Některé muzikanty z těchto kapel jsme mezi sebou sdíleli. Nikdy tu ale nebyla velká scéna, ale kdysi kdosi přirovnal Frosinone k L.A. Nebylo to velké, ale byly tu tři kapely! A v té době byly všechny dost známé. U nás ve městě nejsou žádní vyznavači gotického směru, maximálně pár goth-metalistů… Ale zase je tu spousta lidí, kteří jsou otevření a užívají si naše vystoupení!
Kde se podle tebe nejvíc daří gotické scéně? Je nějaký stát, do kterého přijedete a vždy máš ten správný pocit?
To nevím. První věc, co mě napadne, tak nejlepší místo je v tobě samotném… Ale jsem si jistá, že si měl na mysli, kde se daří gotické komunitě. To by bylo na místě, kde jsou lidé, kteří vědí, jak spojit lidi dohromady, ať už vyznavače gotického stylu, tak lidi z jiných scén a samozřejmě to chce i promotéry, kteří mohou udržovat gotickou scénu pohromadě. Občas si říkám, zda-li bychom se neměli taky stát promotéry, zkoušet organizovat koncerty a festivaly a celkově se pokusit vytvořit v našem městě gotickou scénu. Všímám si hudebníků, kteří to dělají a mám vůči jejich práci velký respekt, protože to obnáší spoustu úsilí. Můžeš se díky tomu poznat s novými lidmi a najednou mít spoustu nových známých, které zajímá i tvá hudba, ačkoliv je otázkou, nakolik ten zájem bude opravdový a kolik z toho bude jen z důvodu pokusu o vlastní obohacení… Nejsem si ale vůbec jistá, jestli máme na to, abychom něco organizovali a zároveň dál tvořili hudbu. Už to je dost náročné!
U nás se bijeme do prsou, že tu máme na gotické scéně legendu XIII. STOLETÍ, kteří jsou u nás hodně populární a to napříč žánry, poslouchá je i mnoho metalistů. Jak ty tuhle kapelu jako člověk „z venku“ vnímáš?
Ano, víme o nich! Ačkoliv je moc neznáme, líbí se nám jejich zvuk a rádi bychom je viděli naživo. Moc by se nám líbilo, kdybychom někde společně hráli!
Z vašich facebookových příspěvků je jasné, že opět tvoříte nový materiál. Máte už jasnou představu jakým směrem se budete ubírat? Budete příští album nahrávat ve vaší koncertní sestavě, nebo to opět bude čistě jenom práce dua Dario-Rosetta?
Ano, pracujeme na nových věcech a jednu skladbu už máme skoro hotovou, Dario si už zaznamenal spoustu nápadů. Já mám zapsané tuny slov v zápisnících nebo nahraných v mobilu. Potřebujeme jenom počkat na ten správný čas, kdy se na to naplno vrhneme a použijeme všechno dobré, dáme tomu jakýsi řád a pak z toho vytvoříme desku. Je ale mnohem lehčí to říct než udělat! Vůbec nemáme představu, jakým směrem se to vyvine…
Jak už jsem předtím zmínila, prošli jsme si těžkým obdobím a spousta osobních záležitostí odvedla od hudby naši pozornost. Muzika nás ale stále naplňuje, ať už se jedná o zkoušení, nahrávání, mixování, živé hraní, nebo i jen domlouvání koncertů. Ale přeci jen jsme pořád lidé a není nám jedno, co se děje v našich rodinách, v naší společnosti a obecně v životě. Nechceme se stát cyničtí, jen abychom dosáhli našeho cíle. Je to těžce dosažitelná rovnováha a je také dost pomíjivá.
Cílem je nahrávat s Emiliem a Massimem, dát jim prostor pro kreativitu. I když víme, že jsme už tak moc zvyklí dělat si všechno sami a všímáme si, že jsme občas příliš uzavření pro jiný názor. Na druhou stranu víme, že je dobře se trochu otevřít novým přístupům a svěžím nápadům. Takže z naší strany bude snaha naslouchat, ale stále si řídit celkový směr našeho projektu. Emilio a Massimo už prokázali talent, kritické myšlení a snahu a ochotu tvrdě pracovat. Všechno ostatní je věc experimentování. Každý z nás, je jedno, jak starý, jak zkušený, bude muset podstoupit tento přístup jak na praktické úrovni, tak na spirituální, a vidět, kam nás to povede. Doufejme, že k pravému odrazu nás a našeho světa, naší mysli, našich nadějí a lásek...
Na závěr bych chtěl ještě pochválit tvůj krásný hlas. Když jsem psal z vašeho koncertu report, zaznělo v něm: „THE SPIRITUAL BAT mají za mikrofonem fantastickou zpěvačku. Rosetta disponuje natolik charismatickým a zajímavě zabarveným hlasem, že kdyby si před pódium dala klobouk, půjdu jí tam dobrovolně vysypat obsah své peněženky.“ Tuším, že na svůj vokál přijímáš komplimenty na každém koncertě a jsi zvyklá, ale mohla by jsi si vzpomenout na nějakou reakci ohledně tvého hlasu, která ti přišla poněkud zvláštní?
Moc děkuji! Těší mě, když vím, že se mohu dotýkat lidí svým hlasem. Naštěstí zatím všichni lidé, kteří za mnou přišli a komentovali můj zpěv, říkali jen hezké věci. Jednou se stalo, že za mnou přišla dívka a říkala mi, že počítala, jak dlouho udržím tón a že jí to přišlo jako věčnost. Stalo se to v New Yorku v roce 2010 a jsem si jistá, že měla na mysli skladbu „Lament for the Poisoned Mother“. Lidé mě také chválili za to, že se nebojím riskovat a nespokojím se s jednoduchostí a pocitem bezpečí. Přiznávám, že by mi zlomilo srdce, kdyby za mnou někdo přišel a řekl o mém zpěvu něco špatného. Je mi jasné, že pro někoho můžu znít otravně (dokonce i pro sebe občas tak zním!), ale aby za mnou někdo přišel a řekl mi to do očí, to by se mi nelíbilo. Už sama na sebe jsem dost přísná! Ale na druhou stranu, kdyby někdo přišel s radou a já bych cítila, že se mi snaží pomoct něco zlepšit, ocenila bych to. Jednou mi někdo komentoval můj make-up, jindy zase někdo moje používání notebooku na pódiu... Měli pravdu a vůbec jsem se necítila uraženě, protože jsem věděla, že se mi snažili pomoci zlepšit se.
Děkuju za váš čas strávený nad odpovědmi. Přeju, ať se vám daří a budeme se těšit na nové věci...
Moc děkujeme za nádherný rozhovor! Pro nás to znamená, že máme nového přítele v České republice, který pomáhá šířit naší kapelu mezi své přátele a to nás naplňuje nadějí, že brzy bude zase nějaká příležitost znovu přijet do Čech a zahrát pro vás!
