To bude nářez. Tahle myšlenka se mi vkrádala do mysli s blížícím se termínem koncertu floridské legendy OBITUARY tím úporněji a častěji, čím více se začaly naplňovat (ne)předpovědi meteorologických odborníků stran kulminujících tropů a s hrůzou v oku jsem se snažil nevidět stav prodeje lístků, jenž se nezadržitelně blížil k vyprodání. Když na stránky události akce pořadatelé pověsili konečný verdikt „SOLD OUT“ a pod to přidali poděkování, určitě jsem si nejen já pomyslel „děkujeme pěkně“. Samozřejmě by byl vrchol hlouposti žehrat nad tím, že si lidé koupili vstupenky na své oblíbence, že mají stále chuť se bavit, že jsou ochotni dojet i z kolikrát fakt velké dálky, že pořadatel i kapely mohou být spokojené, ale zkrátka a jednoduše jsem nad tímto faktem dvakrát nejásal a tušil, že to bude onen zmiňovaný nářez, a tentokráte ne toliko hudební.
A taky že byl. Začátek naplánován na 19:30, do Barráku dorážím 20 minut předem, po krátkém projití klubem zjišťuji, že distro je dle očekávání už řádně probrané z předchozích zastávek, což mě ale v té chvíli mrzí nejméně, neb začínám tušit potvrzení svých obav, že vzduch (?) dnes bude fakt hustý. Ale co, jsme tu kvůli muzice a ne v ozdravných lázních, takže šup na HYPNOS, kteří celou akci téměř na minutu přesně odstartovali. Ti potvrdili svůj letitý statut srdcařů s ukázkově profesionálním přístupem, a třebaže bylo vidět, že toho také mají plné brejle a hráli tentokrát pouze jako support, nic neošidili a jeli naplno. Už při úvodní „The Whitecrow“ se čůrky potu začínají neúprosně řinout do oblastí, kde končí slušná část zad, při „Inverted“ závidím pánům na podiu větráky, jenž jim rozevlávají hřívy až někde k nebesům, a když se před „One Flesh, One Blood“ Bruno zeptá, zda je ještě někdo suchý, musím se jen smát. Kapela projela poctivě svou sympatickou diskografii, tradičně dobře komunikovala s publikem, a tak jediné, co lze vytknout, byla jistá nevyváženost zvuku, což se projevovalo hlavně v novějších a více strukturovanějších věcech (např. „Nailed to the Golden Throne“), naopak v přímočařejších a hutnějších válech („Breeding the Scum“) problém nebyl. Set nemohl skončit ničím jiným než „In Blood We Trust“, a tak nelze než konstatovat, že i přes relativně krátký hrací čas kapela i s novým bubeníkem Satarothem zanechala velice příznivý dojem, ostatně jako vždy.
Rychle na chvíli ven, kde i přes vedro nacházím to, co chybí v prostorách klubu – kyslík. Po krátké regeneraci zpět do sauny, kde už se na své vystoupení chystají němečtí DESERTED FEAR. Relativně mladá parta začíná v poslední době sklízet zasloužené plody své poctivé práce, tudíž s velkou firmou za zády jsou už docela známí a úspěšní, a mohou si dovolit hrát před OBITUARY po HYPNOS, třebaže našinci jsou na tom hudebně a vlastně vším o míli dál (můj soukromý názor). I tato banda otevírá po nezbytném intru svůj set úvodní skladbou („The Fall of Leaden Skies“) ze stále aktuální řadovky („Dead Shores Rising“), a tady už je zvuk na podstatně lepší úrovni. Kapela od začátku nepřipouští pochyby o svém zapálení pro ten nejklasičtější staroškolský death metal, hrají ho přesvědčivě, a živě na mě jejich produkce působí ještě lépe než z desek. Hudba, jež se nese v duchu dejme tomu špinavějších BOLT THROWER střihnutých GRAVE, protentokrát postrádá symptomy jakékoliv monotónnosti, a i přes svou jednoduchost dokáže udržet pozornost a bavit po celou dobu daného hracího času. Nelze nezmínit i velice sympatické vystupování německých mládenců, od neustálého kontaktu s diváky (na to, jakým hudebním stylem se prezentují, těch rozhazovaných úsměvů během produkce bylo téměř neuvěřitelně), až po házení malých plastových láhví s vodou mezi propocené lidi. Bavilo to od začátku až do konce, ohlas měli dostatečně velký, a tak i tady lze vyjádřit po skončení jejich setu spokojenost.
Během poslední pauzy marně hledám na svém oděvu jakoukoliv suchou část, s nevěřícným údivem sleduji tvora, jenž přišel v kalhotách a bundě, a rozhoduji se i přes akutní potřebu se nadýchat ven už nejít a zůstat na místě, kde stojím, což se později ukázalo jako rozumné. Prostory klubu se totiž začínají až nepříjemně a definitivně zaplňovat už dlouho před ohlášeným časem nástupu OBITUARY, a ti, co se šli nadýchat či zakouřit, už na nějaký slušný flek většinou neměli šanci. Po příchodu hlavní hvězdy večera na podium zaznamenávám absenci Donalda Tardyho (jejíž důvod mi žel není znám), a za bicí usedá starý známý – Lee Harrison (principál MONSTROSITY), jehož jsme v Barráku mohli nedávno vidět s TERRORIZER, kde už nějakou dobu drhne kytaru, a s tímto nástrojem již také u OBITUARY jednou živě zaskakoval (2012). Úvod jak z partesu: „Redneck Stomp“ z „Frozen in Time“, kterýmžto albem se americká legenda kdysi vrátila na scénu, kde s úspěchem válí dodnes. Děkujme peklu za Toma G. Warriora, jenž svým nezaměnitelným riffingem ovlivnil věrného učedníka Trevora Perese, a ten tak se svou cháskou mohl rozdávat onen večer tvrdě metalovou radost od začátku až do konce. Lepší otvírák si kapela nemohla vybrat, a po jejím dohrání nám OBI servírují to, kvůli čemuž jsme tady všichni přišli. Nádherný průřez bohatou diskografií, z níž logicky nejvřelejšího přijetí dostávají šlehy ze „Slowly We Rot“ a „Cause of Death“, ale též věci z novější tvorby (především z posledního eponymního alba) sklízí zasloužené ovace a lidi jsou v neskutečném varu. Každý si svůj top moment našel asi v něčem jiném, osobně jsem byl na vrcholu blaha při „Dying“, skladbě s nejkrásnějším a nejvýstižnějším textem na světě, ale ani při peckách jako „Chopped in Half“, „Find the Arise“ či „Turned Inside Out“ nezůstalo oko suché. Na kapele byla znát jistá snad únava, nejživěji působil Trevor, absolutně mě rozsekal John Tardy, jenž byl opět v černé mikině a já marně vzpomínám, kdy jsem toho chlapa naposled viděl v triku. Naopak na zaskakujícím Harrisonovi bylo evidentně vidět, že má toho plné kule, a nejednou ho museli kolegové (především John) vyloženě psychicky povzbuzovat, aby to v tom klima odehrál do konce. S tím možná souvisí i poněkud kratší čas vystoupení, než se asi čekalo. OBITUARY měli vyhrazenou hodinu a čtvrt, ale i s jediným přídavkem „Slowly We Rot“ (včetně několikaminutového vyvolávání davem zpět na podium) bylo po hodině de facto po všem.
Na tento večer se bude zcela jistě hodně dlouho vzpomínat. OBITUARY sice už v Barráku jednou hráli, ale tehdy co do počtu lidí nešlo o takový masakr. Nedělní zájem o akci se může jevit možná až mírně překvapivý, přece jen kapelu už každý několikrát viděl, dokonce i na stejném místě, navíc je festivalová sezóna a nejeden ještě skupinu uvidí na „posledních“ koncertech SLAYER, ale troufnu si tvrdit, že tenhle zážitek budou mít mnozí v kategorii „nezapomenutelný“. Bylo to peklo, ale stálo to za to.
