Nová deska IMMORTAL po devíti letech? Zajisté velká událost i přese všechno, co jí předcházelo. V roce 2015 mě silně zasáhla zpráva o rozkladu v říši Blashyrkhu, po které odešel dlouholetý lídr Abbath. V tu chvíli se zdálo, že IMMORTAL jako takoví jsou tímto krokem uloženi k ledu. O to větší překvapení přinesla zanedlouho zpráva o tom, že dvojice Demonaz a Horgh hodlá pokračovat pod původním jménem (basák Apollyon tak trochu opomenut prostě posléze odešel/byl odejit) a připravuje novou desku. Nechybělo ani nějaké to kydání hnoje, soudy, tak, jako už je to u někdejších norských tvůrců žánru trochu koloritem. Abbath mezitím vydal eponymní desku, jež podle mého názoru i zkouškou časem obstála a pořád se k hezky ztvárněnému digibooku rád vracím. Zbytek IMMORTAL posléze přišel i s obviněním, že Abbath jim skladby ukradl, což se jali dokázat zveřejněním osmi nejobyčejnějších názvů songů, které mohly být vymyšleny během čtvrthodinky, ale kdo ví, jak to vše bylo.
Každopádně tyto názvy se skutečně objevily i na nedávno vyšlém albu „Northern Chaos Gods“. Rozsáhlá promomasáž předcházející vydání alba vyvolávala dojem, že se pod nimi budou skrývat hymny srovnatelné s tvorbou IMMORTAL z devadesátých let. Nuže, povedlo se?
Demonaz (kytara, vokál), Horgh (bicí) a s nimi též slovutný Peter Tägtgren (basa, produkce) jistě odkazují na časy „Battles in the North“ či „At the Heart of Winter“, o tom nemůže být pochyb. Už úvodní jízda „Northern Chaos Gods“ evokuje svými postupy první ze zmíněných alb, tím více pak trojka „Gates to Blashyrkh“, jejíž začátek má pravděpodobně záměrně připomenout immortalovský hit „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“, který zásadní počin z roku 1995 uzavírá. Odérem „At the Heart of Winter“ pak zavání zejména akustické vybrnkávané úvody a předěly několika skladeb, jednoznačně též rozvleklý závěrečný opus „Mighty Ravendark“.
V tomto smyslu „Northern Chaos Gods“ jistě může posluchače nechat zavzpomínat na mrazivé devadesátky IMMORTAL. Avšak podobně bychom přece mohli hovořit o veškerých albech nového milénia. Na rozdíl od novinky, jež je takřka všemi fanoušky přijímána s nadšením, se poměrně značná kritika občas ozývala na jejího předchůdce „All Shall Fall“. Osobně mi však nepřijde, že by nastal mezi těmito počiny výraznější kvalitativní vzestup. Cožpak fláky typu „Arctic Swarm“, „Mount North“, případně třeba jízda „Triumph“, „Damned in Black“ nebo „In my Kingdom Cold“ z předcházejících desek v sobě neměly atmosféru dřívějších časů? Chci tím naznačit, že všemožné ohlasy typu „nejlepší album od ‚At the Heart of Winter‘“ nebo „úplně jako ‚Battles in the North‘ či ‚Pure Holocaust‘“ mi přijdou nadmíru přehnané. Mnohem příhodnější mi přijde tvrzení, že IMMORTAL v podstatě pokračují v nastolené cestě, neuhnuli ani o píď, a to i přes Abbathův odchod.
Nechci tím v žádném případě naznačit, že by „Northern Chaos Gods“ byla deskou slabou. Formálně je vše v pořádku, IMMORTAL se vytasili se sérií chytlavých skladeb (příkladem budiž hymnický refrén „Called to Ice“, syrová jízda „Into Battle Ride“ atd.). Střed alba sice trochu splývá, jede se tak trochu ve stále stejných intencích, ale pořád nejde o něco, co by vyloženě lezlo na nervy. Riffy jsou přesně takové, jaké byste od IMMORTAL očekávali, stejně tak Horghovy kopákové salvy neubraly na intenzitě, občas se objeví i nějaké to zběsilé sólo jako v titulní skladbě. Na druhou stranu momenty, které by mi na „Northern Chaos Gods“ vyrazily dech a měl jsem nutkání si je neustále opakovat, bych spočítal na prstech jedné ruky. Album od začátku do konce tak nějak spokojeně plyne a příjemně se poslouchá, ale ta intenzita už není taková.
Demonazův vokál od sólovky „March of the Norse“ (2011), kde jako by hlas trochu držel pod zámkem, hodně zesílil. Mrzí mě však, že se tak moc snaží jet v Abbathově poloze. Poté, co IMMORTAL několikrát deklarovali, že i bez bývalé ústřední postavy není problém pokračovat, bych mnohem víc uvítal, kdyby se Demonaz vytasil s nějakou „svou“ polohou. Tvář IMMORTAL by se trochu změnila, ale bylo by to sympatičtější, než přístup „Abbatha nepotřebujeme, ale pro jistotu vyzkouším stejnej vokál i frázování.“
Co se zvuku z Tägtgrenova Abyss studia týče, vadí mi vlastně jediná věc – zato poměrně zásadně. Nevím, co to je, zda nějaký reverb či jiný efekt, ale kytary zejména v klasickém blackovém trylkování mají podivný dozvuk, na který si ani s přibývajícími poslechy nemůžu zvyknout. Naopak Horghova souprava má sound perfektní, průrazné přechody, ostré kopáky, i virbl a činely jsou naprosto vyhovujícím způsobem sladěny se zbytkem. Basa je zde, snad s výjimkou závěrečné „Mighty Ravendark“, spíše tak do počtu, žádný pestrobarevný únik z rytmického pelotonu k nalezení není, ale nešlo by to bez ní. Když už jsem u té „Mighty Ravendark“ – na závěr jednoznačně důstojný epos, ale nevyhnu se srovnání s finálním songem na „All Shall Fall“ „Unearthly Kingdom“ – oproti němu mi totiž na konci novinky chybí ta perfektní gradace v průběhu skladby.
Vzato kolem a kolem, IMMORTAL nahráli i bez Abbatha album, které si tuto slavnou značku určitě obhájí. Některé výše zmíněné skladby mají vyšší tendenci zaujmout než jiné (př. „Blacker of Worlds“), z nichž si i po mnoha posleších nevybavím nějaký výrazný okamžik. Jako celek se ale „Northern Chaos Gods“ poslouchá dobře. Avšak návrat k devadesátkovému vyznění? Ani náhodou. Promomasáž byla důkladná, ale novinka jednoduše pokračuje v intencích předešlých alb. Pár dní zpět jsem si zrovna pustil „At the Heart of Winter“ a to je prostě jinde… Pokud se tedy vyhneme podobnému komparování s dnes již takřka nedosažitelnými metami, můžeme se k „Northern Chaos Gods“ vracet jako k příjemné desce, tak jako k předchozím albům IMMORTAL nebo sólovce ABBATH, ač osobně mám například „Sons of Northern Darkness“, „All Shall Fall“ nebo „Abbath“ v žebříčku o něco výš.
Přesné hodnocení: 7.5/10
Seznam skladeb:
- Northern Chaos Gods
- Into Battle Ride
- Gates to Blashyrkh
- Grim and Dark
- Called to Ice
- Where Mountains Rise
- Blacker of Worlds
- Mighty Ravendark
Čas: 42:18
Sestava:
- Demonaz – vokál, kytary
- Horgh – bicí
- Peter Tägtgren – basa
