OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP dokončili svůj velkolepý projekt v podobě 2LP „Feather of Oblivoin“, které, jak je jejich dobrým zvykem, bylo pokřtěno a byla tak uzavřena jedna velmi náročná cesta, jejíž výsledek je natolik dechberoucí, že ta dřina určitě za to stála.
Od doby, kdy kapelu sleduji, moc dobře vím, že tahle parta šikovných lidí nedělá věci jen tak – obyčejně, každý krok je z jejich strany promyšlený a většinou dotažený do posledního šroubku. A jelikož se křest „podzimního“ dílu odehrál v kostele, bylo jasné, že na tento speciální finální večer bude nachystaná nějaká lahůdka.
Díky kapele začínám být kulturně vzdělaný a poprvé v životě jsem zavítal do prostor Anežského kláštera. V uličkách staré Prahy se přede mnou a kamarádem Bhutem zjevila brána na dvůr, kterému vévodil stánek s pívem. Ze dvora pak neexistovalo nic jednoduššího než vstoupit do samotného místa dění, kterým byl samotný chrám, pro tento večer místo činu. Ten nabízel tak velkorysé prostory, až to vypadalo, že se v nich bude člověk ztrácet. Naštěstí se tak nestalo, ale zvuk předkapely ABSOLUTNĚ ČERNÉ TĚLESO se ztratit povedl.
ABSOLUTNĚ ČERNÉ TĚLESO pro mě bylo dosud neznámým jménem. Jelikož ale kapela vystoupila s OOATBBT, jistá záruka kvality se nabízela. Bohužel tento band doplatil na zvuk, v kterém byla kytara slyšet minimálně, basové linky se slily v jeden dunící zvuk a tak vše přehlušovaly bicí. Naštěstí kromě bicmena byly slyšet i housle, kterými skupina disponuje a které ji staví do jiného světla. Skupina využívala zpěv jen zřídka a až úplně ke konci setu jsem zaregistroval, že se zpívá v češtině. Větší prostor tak dostávaly instrumentální plochy, kde byl dominantní bubeník, který se snažil o nápaditou hru. K těm výraznějším potom patřil hráč na housle, jehož party byly plnohodnotnou součástí celku a často se nesly na chytlavých vlnách. Jelikož mám v oblibě doomové party využívající housle (SUBROSA, GIANT SQUAD), v určitých momentech jsem se snažil „těleso“ vnímat podobným smyslem, což jen na základě bicí a houslí šlo ztěžka a tak vlastně kvůli absenci kytary nemůžu přesně říct, jestli je ABSOLUTNĚ ČERNÉ TĚLESO bigbítem s houslemi, nebo se u nich objevuje něco temnějšího než jen slovo v názvu. Tohle by chtělo vidět ještě jednou a s lepším zvukem.
Kvalita zvuku, která mě děsila mezi pauzami, se naštěstí u OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP přehoupla do kategorie slušné a tak jediným zádrhelem byly dva přiblblé tokající páry, které nás obklopovaly a celé „jaro“ nezavřely držky, aby pak nadšeně aplaudovaly se zbytkem. Fajn kamarádi, hlavně že jste přišli podpořit dobrou věc… a po nás potopa. Nicméně to byl jediný slabší moment, který jsem ten večer zaznamenal a kapela to v žádném případě ovlivnit nemohla. Co ovlivnit mohla, byl scénář křtu, který proběhl bez nějakých trapných momentů, jak bývá většinou pravidlem. Po představení celého projektu z úst vrchního kapelníka Olafa si vzal slovo pán (jméno si nepamatuji), který velmi věcně zhodnotil celé album a jeho proces a jsem rád, že zazněla takhle veřejně pochvala i pro pátého člena kapely – Irmu, která svými uměleckými pracemi pomáhá dotvářet kouzlo, které kapelu obklopuje.
„Olafové“ odění do inovovaných masek se chopili svých nástrojů a rozehráli devadesátiminutovou pouť, při které jsme se navštívili všechna roční období, jež tak vkusně kapela ztvárnila na svém koncepčním LP. Jako každé období graduje nějakým výrazným momentem, nebo několika výjimečnými dny, tak i skupina má na každé části několik zářících míst. Tím jarním byla rockově dunící „The Morning Frost: The Howling of the Sylphids“. Léto potom vyšperkovala klipová „The Forest: Reanimation of the Young Goddess of Summer“, při které mezi lidmi chodila jako v klipu oblečená mladá bohyně léta, která na začátku celé LP pokřtila.
Výjimečnou atmosféru koncertu pochopitelně dotvářel prostor chrámu. Díky vkusnému nasvícení bylo fascinující sledovat tance stínů na zdech, stejně tak jako psychedelické obrázky běžící z promítačky na zdi za kapelou. I přesto všechno oči neustále putovaly na pódium, kde kapela s precizností sobě vlastní přehrávala pro mé mozkové buňky už notoricky známý materiál. Přes podzimní část, kde Olaf vyměnil kytary a produkce začala nabírat na tvrdosti, se při zimní části rozpoutalo peklo, které přešlo do blackmetalového plenění, jež v tomto prostoru vytvářelo rouhavě nevšední atmosféru. Tohle byla velmi siná káva na závěr, který kapela ještě vyšperkovala skvělou hitovkou „Hard Chakra Meditation“ z prvního EP, která nečekaně uzavřela kruh a uvrhla mě do doby, kdy jsem se prvně o kapelu začal zajímat – a bylo to se stejným parťákem po boku.
V krásném prostoru tak byl proveden křest, který naplnil všechna velká očekávání. Vizuálně a posluchačsky se jednalo o hodnotnou událost, na kterou bude člověk dlouho vzpomínat, což se mi díky OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP nestalo poprvé. Díky za to!
