V průběhu loňského roku jsi pod hlavičkou svého projektu MISTRESS OF 999 představil hned tři studiové nahrávky, což jsem v recenzi na poslední z nich označil jako obdivuhodnou autorskou explozi. Rád bych se tedy postupně na chvíli zastavil u každé z nich a začnu pochopitelně deskou „Epitaf“, která se z této trojice objevila jako první. Asi nejzásadnější změnou oproti debutu je zařazení češtiny na místo předchozích textů v angličtině. Můžeš říct, co pro tebe bylo hlavním impulsem pro tuhle rošádu a jaké byly od posluchačů prvotní reakce?
Na úvod posílám pozdrav všem čtenářům Fobia zinu. A teď k tvé otázce. (úsměv) Anglické texty na „Another Day in Hell…AGAIN!“ byly pouze jakési „nutné zlo“, nikoliv nějaká snaha o přesah lokální scény. Řešil jsem situaci, že napsat kvalitní, nekýčovitý text v češtině, který má obsah a hloubku, není trapnej a bude znít v kontextu té skladby jako nějaké sdělení, je umění. Tedy hlavně v těch tématech, ve kterých se pohybuji já. Ta angličtina Ti to v tomto směru „odpustí“, protože se při poslechu cizí skladby soustředíš většinou na formu a ne na obsah (teda alespoň já to tak mám). A to jsem si i tak nějak uvědomil. Že ty skladby mají být komplexní a člověk je musí chápat jako celek. Takže jsem si řekl, že to prostě v té češtině zkusím, protože cílová skupina jsou lidé tady, pro které je ten jazyk přirozený a rozumí mu. A co se týče reakcí tak musím říct, že mě velice mile překvapily.
Hodně dopředu se posunula i zvuková podoba CD, která je podle mě daleko propracovanější a znatelný pokrok jsi udělal i co se týče programování bicích, které zní opravdu velmi dobře, což rozhodně prospělo i celkovému vyznění skladeb.
Tak samozřejmě, že živej bubeník je nenahraditelnej. Jenomže u mě prostě vítězí ta pohodlnost a to, že nechci nikoho otravovat, nic řešit, zkoušet... Já chci mít hlavně radost z té samotné hry. Vytvořit celou píseň bez toho, abych k ní někoho pustil, není dáno nějakým individualismem nebo egocentrismem, ale tím, že nejsem ničím svázanej a nemusím s nikým o ničem komunikovat. Mohu být uzavřen ve své misantropii. (úsměv)Jinak jsem rád, pokud se bicí blíží k výsledku, který nijak neruší celkový dojem ze skladby.
Druhou nahrávkou, kterou mohli fandové v roce 2017 z tvojí dílny zaznamenat, byl tentokráte pouze v digitální podobě vydaný soubor instrumentálních kompozic nazvaný „Prisoner in Void“.
V době, kdy jsem si vůbec nepřipouštěl, že bych někdy zpíval, jsem ke všem skladbám přistupoval tak, aby tam ten zpěv nemusel být a dělal je jako instrumentálky. Neprošly nikdy žádným masteringem nebo jinou zvukovou úpravou. Jsou v syrové podobě, i s chybami. Říkal jsem si, že je škoda je nějak nesestavit do nějakého celku a tak jsem je signoval jako jakési instrumentální demo. Ty skladby jsou průřezem několika let. „Unheard wishes“ je třeba více než 15 let stará skladba. Nechtěl jsem to nechat jen tak ležet. Tak jsem udělal digitální release a dal ho zdarma ke stažení na web.
Tento materiál jsi označil jako demo verzi, znamená to, že s ním třeba ještě v budoucnu hodláš dál pracovat a objeví se v určité podobě na nějakém z dalších tvých řadových CD nebo už zůstane takto zakonzervovaný?
Zůstane tak, jak je. Popravdě si ty skladby už ani nepamatuju a nechci se k nim vracet. Není ani proč. Ale bylo mi líto je nevynést na světlo alespoň v této podobě.
Zajímalo by mě, jestli i do budoucna počítáš s tvorbou dalších instrumentálek a taky zda přistupuješ k jejich komponování nějakým výrazně odlišným způsobem, než když píšeš věci s vokální linkou?
Co se týče instrumentálek, tak nevím, neplánuju kompozici skladby dopředu. Udělat instrumentálku znamená hodně cvičit, hrát a učit se. Jestli ten nápad přijde nebo ne, to už si rozhodne mozek sám. (úsměv) Jinak ke všem skladbám přistupuji stejně, jen ve výsledku se asi nesnažím vyplnit prázdná místa tam, kde by měl být zpěv. Ale kdybych to měl shrnout, tak já nad tvorbou a vývojem skladeb nějak nepřemýšlím. Hudba by měla být duchovní a emocionální záležitostí, ne kalkulací a mechanickým řešením.
A do třetice je tu nejnovější album „Šepot ve tmě“, jehož textová náplň je opět v češtině, a které, řekl bych, po hudební stránce plynule navazuje na své předchůdce.
Dlouho ve mně vřelo to, jak funguje svět, jak se manipuluje s lidskou myslí a jak se člověk v postmodernismu zdeformoval. Zatímco se racionální člověk snažil celý středověk vymanit z dogmatických tvrzení a církevního vlivu a hledal odpovědi na otázky až do etapy osvícenství, kdy dosáhl jakéhosi zlomu a mohl se věnovat dalším výzvám a výzkumům a nemusel se bát, že skončí jako heretik, mi dnes přijde, že kritické myšlení, logická analýza, hledání a získávání informací jsou vzácné a člověk přijímá to, co se mu snaží systém vnutit a čemu chce, aby věřil. Dezinformace a dezinterpretace skutečnosti, předkládání lživých faktů, nebo jen pokrytectví zahalené vírou. V kostce mi prostě vadí, jak lidé přestali používat vlastní rozum. Nebo je ten rozum jaksi nemocný. Nevadí mi jiný názor, ale to, jak se ten názor o nic neopírá. A obráceně, jak lidé neznají teorie, kterými tento názor hájí. Přijde mi, že boj proti zdravému rozumu a racionalitě, který se stal s mediální expanzí ještě jednodušší, se oproti středověkému honu na čarodějnice nijak nezměnil. Jde jen o to, v čím zájmu jsou pravidla, podle kterých máte hrát a jak budete potrestáni za jejich porušení. Dnes už neskončíte na hranici, ale budete sociálně vyloučení nebo jinak ekonomicky perzekuováni. V každém případě to bude mít na vás sociální potažmo psychologický dopad. I manipulace s lidskou bytostí prošla evolucí a to se promítá v „Šepotu ve tmě“. Ironie, naštvanost a zoufalství, které pak končí v samotě a vlastní izolaci, pokud si chcete zachovat zdravý rozum.
Jaká je vlastně posloupnost vzniku materiálu jednotlivých nahrávek? Měl jsi všechno komplet hotové najednou a pak to pouze rozdělil na tři hromádky (úsměv) nebo skladby vznikaly postupně během celého loňského roku?
Nějaké koncepty jsem měl historicky složené a jen jsem je rozvinul a upravil. Většinu jsem ale vytvářel z ničeho. Prostě to přišlo a hned jsem to natočil. A protože to vznikalo v určitém období a za určitého emocionálního rozpoložení, držel jsem se té konkrétní nosné linie, která se pak táhla celou deskou. Respektive jsem nějak neohýbal tu původní myšlenku, která je na těch jednotlivých albech. Vznikl „Epitaf“ a „Šepot ve tmě“ následoval jako další kapitola. Ty nápady chodí ve vlnách. Já o nich nerozhoduji. (úsměv)
Když se zastavím u textů, tak ty sice nepřináší vyloženě koncepční příběh, ale co se týče jejich námětu nebo obsahu, tak se zde dá určitý průsečík rozhodně zaregistrovat.
Podstata všech skladeb a celé MISTRESS OF 999 je osobní démon Laura, která je propletena s mým životem. Personifikovaná deprese, která zaujímá ke konkrétním životním situacím svůj postoj a generuje pocity, které jsou v těch skladbách zachyceny. „Epitaf“ je o vztazích, o ztrátách a bolestech, „Šepot ve tmě“ je zase více o světě, sociálních defektech a pokrytectví. Je to můj subjektivní popis reality, o kterém vedu dialog s Laurou. Není to žádný schizofrenní postoj, ale symbolický pohled na určité životní stavy, kdy si člověk sám sobě pokládá otázky a hledá na ně odpovědi, nebo jen bojuje s určitými pocity a snaží se je pochopit. Ty skladby jsou o tom, co každý z nás někdy prožívá nebo prožil. Já se to jen snažím popsat.
Na zvukové podobě svých nahrávek pravidelně děláš s Dejanem Petkovičem. Můžeš nám trochu poodhalit, jak vlastně vaše vzájemná spolupráce funguje a proč si vybral právě Dejana a jeho studio?
S Dejanem se pracuje skvěle už proto, že to máme nějak nastavený a on rozumí mému laxnímu přístupu. (smích) Dostává ode mě předmíchanou nahrávku a ostatní věci, který se týkají mixu a mastru nechávám na něm. Pošlu mu to přes úschovnu, napíšu pár poznámek a on mi pak pošle zpátky hotovou nahrávku. Nemusím k němu chodit a hodiny něco řešit, což se samozřejmě na výsledku projeví, ale ono je potřeba si uvědomit, co člověk očekává – našlapanou postprodukci za plno peněz, kdy se to CD, v mém případě, nikdy nezaplatí nebo snížení kvality za cenu, která je zanedbatelná? A protože dělám vše nízkorozpočtově, tak k tomu Dejan i tak přistupuje, takže i ta částka za jeho práci je vždy symbolická.
Grafická stránka tvých alb je z mého pohledu trošku proměnlivá, někdy jsem s ní byl spokojený, někdy ne. (úsměv) Třeba přebal „Epitafu“ mě zaujal, naopak aktuální „Šepot ve tmě“ jsem v recenzi označil, jako nezajímavý a obsahově prázdný. Vím, že je to vše o penězích, navíc jsi sám říkal, že svoje CD nikam za každou cenu netlačíš, ale i přesto si myslím, že obal je nedílnou součástí prezentace nahrávky a konkrétně v tomhle případě mi přijde, že hudební obsah zbytečně sráží. Jak na tohle nahlížíš ty sám a jaké máš případně reakce od lidí, kteří si fyzický nosič pořídí? Předpokládám, že ten, kdo si nahrávku jenom poslechne nebo stáhne, to asi moc neřeší….
Naprosto s tebou souhlasím a jsem i rád, že se na to ptáš. Celý ten můj koncept a vlastně moje práce nějak vychází z toho, že dělám, co mě baví a bohužel věci, kterými se nechci zabývat, tím pak trpí. A to myslím všeobecně. Mě baví hudbu složit, napsat text, natočit si kytary a nazpívat to. Nebaví mě řešit bicí a věci kolem, včetně grafiky a obalu, logistiku, soustavně někoho o něco uhánět a něco vysvětlovat, řešit případně marketing, nutit lidem moji hudbu, atd. atd.. V tomto směru bych si přál mít kolem sebe lidi, kteří by se těmto věcem věnovali, a já jsem je mohl úplně ignorovat a věnovat se jen té tvůrčí stránce. Mohl bych předat nahrávku a říct – na, ty udělej bicí, ty vyřeš grafiku, ty marketing, ty zařiď to a to a vůbec jsem na to nemusel myslet…, prostě mě tyhle věci obtěžují. Nemám pro ně cit a ani se o to nesnažím. Je to taky dáno tím, že pro mě ty skladby tím nahráním končí. Uzavřu je a to kolem je pro mě strašný martyrium. Na druhou stranu musím říct, že dosavadní fyzická CD MO999 jsou jen jakýmsi symbolickým uzavřením cyklu, který ty dané skladby někam řadí. Všechno lze zdarma poslechnout na webu. A to je v podstatě to, co mě v tomto směru uspokojuje a co je pro mě cílem – že si to lidé poslechnou a že se jim to líbí nebo že je to zaujme. Nepotřebuji, aby měli fyzické CD. Ale s tvým názorem na obal, stejně tak, jako třeba na zvukové nebo jiné nedostatky se ztotožňuji. Jsou to věci, které vnímám úplně stejně a spokojený s nimi nejsem, ale je pro mě složité se tím nějak zabývat.
Tvoje alba jsou volně k poslechu na internetu a fanoušci fyzických nosičů mají možnost si je zakoupit v podobě CD – R se samolepou a barevným obalem. Je mi jasné, že prodeje asi nejdou do nějakých závratných výšin, ale neuvažoval jsi i vzhledem k předchozí otázce, že bys to do budoucna zase trochu posunul a vydal už i lisované CD, jehož výrobu by ses pokusil zafinancovat třeba prostřednictvím nějaké crowdfundingové kampaně, což je pro spoustu kapel poměrně úspěšná cesta?
Určitě je se kam posouvat, vylepšovat, měnit, učit se…. Víš, ono je to dáno i mou povahou. Když už to vydám lisovaný se super zvukem a krásným obalem, tak to buď zafinancuju sám, nebo skrze někoho, kdo o to bude mít zájem. Já sám rozhodně nehodlám někoho prosit o peníze, nebo si o ně jakkoliv jinak říkat, mně to přijde neuvěřitelně ponižující a trapný, styděl bych se za to. Já takovej nejsem, neumím to. Netrpím hlady, abych si říkal o peníze, které chci na svoji zábavu. Musel by to za mě udělat někdo jinej a můžu Ti říct, že stejně nevím, jak bych se cítil. Já spíš do budoucna uvažuju o tom, že to prostě fyzicky nebudu dělat vůbec. Nevím. Ta hudba si na sebe musí buď vydělat sama, nebo do ní naliješ peníze, který škrtneš. Vzhledem k tomu, že já do ní moc neinvestuji, nedostávám se do záporných čísel. Ale to je samozřejmě jen můj přístup a můj názor.
Loňský rok byl pro tebe, co se týče MISTRESS OF 999, opravdu nesmírně plodný. Jak jsi na tom momentálně, máš už v rukávu nachystané další skladby nebo si po tom zápřahu dáváš oraz? (úsměv)
Teď se tomu nějak moc nevěnuju. Je spousta jiných věcí, co musím udělat, ale ono je to o momentálním rozpoložení. Určitě nějaké skladby a motivy ještě někde mám, ale teď se tím nezabývám. I když, včera to na mě nějak přišlo a něco jsem rozpracoval. (smích) Spíš bych se měl učit nové věci, pilovat kde mám rezervy, cvičit stupnice, techniky… Chtěl bych napsat pokračování knihy „Život s Laurou“… Já spíš řeším, jakým stylem a jakou cestou hudebně jít. Hudba MO999 je někde na hraně rocku a metalu. Pro ortodoxní metalisty může být měkká a málo agresivní a pro rockery tam zase některých věcí může být až moc. Takže teď se v hlavě zabývám spíše tou teoretickou částí, jaká je vlastně cílová skupina, respektive, jak to k ní dostat a co pro to můžu hudebně udělat a zda jsem toho schopen.
Muziku však skládáš nejen pouze pro svůj vlastní metalový projekt, ale jak jsi prozradil v předloňském rozhovoru, pohybuješ se i v jiných hudebních odvětvích (divadlo, reklama…). Pracuješ třeba momentálně na něčem i v tomto směru?
Momentálně vůbec. Když jsem tyto nabídky kdysi dostal, tak mě to strašně lákalo, protože jsem chtěl vědět, jestli to dokážu, nebo jestli jsem schopnej to nějak uchopit a bral jsem to jako obrovskou zkušenost a výzvu. Navíc hudba byla pro hru „Malý Princ“ a jednalo se o zachycení atmosféry, která mi přišla strašně smutná. Ta kniha je pro mě stejně depresivní, jako Karafiátovi „Broučci“. (smích) Byly to tehdy jen kytary v pozadí, které dokreslovaly celkovou atmosféru a hrály to děti. A už je to dost dávno. Ale svoje kouzlo to mělo. A na reklamu zase musíte chytit tu optimistickou vlnu a jednoduše bez hloubky a ve stručnosti musíte sdělit, že to a to je nejlepší a nebát se toho a nestydět se a být vlezlí. A to pro mě moc není. Dělal jsem asi 2 reklamní spoty a vím, že tohle není to, co by šlo ze mě lehce a přirozeně. Nejsem Štěpán Šafránek.
V minulých letech tě fandové mohli vidět v akci i na pódiích, ať už jako člena PAČESS bandu nebo třeba jako hosta na výročním koncertu brněnských metlošů ASGARD. Chystáš nějakou podobnou spolupráci i na letošní rok?
O ničem nevím, ale když si PAČESS znovu poskládá svůj band, rád s ním pojedu. Vlastně s Pačessem pojedu rád kamkoliv. I když já na to živý hraní moc nejsem a to z několika důvodů. Jednak nemám ten exhibicionismus v sobě a pak je pro mě těžký hrát ve stoje, protože ve stoje necvičím. Pro někoho banalita a přirozenost, pro mě je to, jako kdybych se znovu učil číst a psát. Vše natáčím, zkouším a cvičím vsedě. Když si mám pak s kytarou stoupnout, cítím se, jako kdybych v životě nehrál. Nemám si kam opřít ruku, levá ruka je zase limitovaná, protože je v jiné poloze… Takže vlastně doufám, že mě letos nikdo nikam nepozve. (smích)
Tomáši, já ti děkuji za rozhovor, a pokud bys chtěl ještě něco na závěr doplnit, máš možnost. (úsměv)
Chtěl bych ti poděkoval za otázky a prostor a čtenářům za zájem. A rád bych všechny pozval na profil MISTRESS OF 999 na Bandzone, Facebooku, na oficiální web…, ať si každý vytvoří vlastní obraz a názor. Díky za přízeň!
