Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
HEIDEN – Andzjel

10. 4. 2018, Praha - Strahov 007

Peťan:

Trochu jsem žehral na skutečnost, že doomových koncertů v poslední době příliš není. Ovšem jedna výjimka, kde jsem nemohl chybět, se přeci jen našla. Již dlouho dopředu avizovaný koncert amerických BELL WITCH byl naplánován na desátého dubna. Místem konání byla legendární Sedmička na Strahově, a protože se chystalo hned několik kamarádů, nebylo vůbec co řešit.


Zrovna tohle byl přesně ten den, kdy se vše v práci vleklo (asi předzvěst večera, haha) a nic se mi nechtělo. Venku krásně, takže to spíše vybízelo k večerní grilovačce a ne k cestě na koncert. Ve sluchátkách jsem přehrál komplet diskografii večerních headlinerů, od dema „Bell Witch“ až po novinku z loňska „Mirror Reaper“. Vůbec se nedivím, že se celé úterý vleklo…


Na Strahov jsem s vidinou lahváče vyrazil zavčasu a v klubu jsem byl mezi prvními. Postupně dorazila řada kamarádů, takže bylo o čem povídat a čas neúprosně letěl. Start akce byl naplánován na půl osmou a začínalo se tentokrát téměř na minutu přesně.


Jako první šla na řadu trutnovská dvojice GEDALE. Osobně jsem tento support zaregistroval až pár dnů před akcí. Letmý poslech na Bandcampu také nebyl příliš soustředěný, a tak jsem šel víceméně do neznámého. Nutno říct, že ve výsledku bych se asi bez této předkapely obešel. Dvojice zahrála jeden (pravděpodobně) půlhodinový song, který se nesl ve znamení doom/drone. Nijak zvlášť mě ale kluci nepohltili. Plusem byl samozřejmě kvalitní zvuk a také závěr setu, kdy GEDALE přeci jen ještě více přiložili pod kotel a jejich produkce byla v mých uších o něco více přístupná. Zpětně mi ale kapela v paměti příliš neutkvěla…


Pauzu mezi kapelami trávíme venku před klubem. Jaká to změna po zimě! Pak se z útrob klubu začíná ozývat tlumený zpěv, takže mířím dovnitř mrknout, co že to je AERIAL RUIN vůbec zač. Dal jsem před koncertem letmý poslech a akustická tvorba tohoto maníka z Portlandu se zdála celkem zajímavá. Jenže naživo jsem tomu dokázal dát maximálně deset minut. Moc jsem ty veškeré samply nepochopil, také vokál/zpěv mě vůbec nenadchl. Našli se tací, kteří byli z AERIAL RUIN nadšení a kupovali LP, ale já šel raději klábosit na bar…


Vše bylo ale zapomenuto hned s prvním hrábnutím do šestistrunné baskytary Dylana Desmonda. Brutální zvuk! BELL WITCH se vrátili do Prahy a okamžitě rozduněli klub svým zničujícím těžkým soundem, který je pro ně tolik charakteristický. A když se po chvíli přidal na bicí i Jesse Shreibman, bylo vymalováno. Dvojice ze Seattlu mě pomalu začala zpracovávat a pohlcovat jako bezedná bahenní lavina. Chvílemi se BELL WITCH jen tak ploužili, jindy výrazně přidávali na razanci a jednotlivé pasáže měly neuvěřitelně ponurý nádech. Atmosféra houstla a set gradoval. BELL WITCH dokázali navodit takovou atmosféru a náladu, že jsem jen stál, mírně se pohupoval valivými pohyby a nebyl jsem schopen slova ani dechu. A to je přesně to, oč tady šlo. Tuto jedinečnou atmosféru ještě umocnily dva vokály – Dylanův čistý a vyšší a Jessův chorobný řev zpoza bicí soupravy. BELL WITCH byli na pódiu šedesát minut a odehráli fantastický set, jehož náplní byla jediná skladba – „Mirror Reaper“. Z ní oproti desce vypadly některé „hluché“ pasáže, přesně dle očekávání. Tento opus dvojice složila jako poctu zesnulému bubeníkovi Adrianovi Guerrovi. A je to zatraceně výborná pocta! Hodina, během které byli BELL WITCH na pódiu, utekla neskutečně rychle. A to se přitom hrálo extrémně pomalu. Tohle byl jeden z těch nevšedních koncertů. A tentokrát to bylo i se slušnou návštěvou cca osmdesáti fanoušků.  Lituji pouze toho, že jsem nebyl na žádném z předešlých dvou českých koncertů této, nebál bych se uvést, elity současné světové funeral/sludge/doom scény. Už dnes vím, že příští zastávku BELL WITCH si ujít nenechám. Cestou domů nechávám v hlavě doznít tento depresivní hudební zážitek a vlastně se usmívám. Zmar a zoufalost vedoucí k radosti. Díky všem!

Coornelus:

BELL WITCH jsou momentálně hodně v kurzu, což se jasně ukázalo i na jejich pražském koncertě. BELL WITCH vystoupili v Praze už potřetí, ale letos se na ně přišlo podívat suverénně největší publikum. Je pozoruhodné, kam až to duo muzikantů hrajících jeden z nejextrémnějších žánrů dotáhlo. Celkově je funeral doom metal na okraji zájmu, ale BELL WITCH se s jejich pomalou hudbou a zvukovým provedením, z kterého je cítit sludge, podařilo oslovit i jiné publikum, než které oslavuje klasiky žánru typu ESOTERIC, MOURNFUL CONGREGATION nebo SKEPTICISM. A to bylo na osazenstvu Sedmičky znát. Nicméně beru jako pozitivní fakt, že BELL WITCH dokáží tím svým zmarem přilákat natolik početné publikum, které se oproti jejich prvnímu koncertu na tomto stejném místě minimálně ztrojnásobilo.

Rodinné důvody mi vystavily omluvenku a tak tuzemský support nestíhám vůbec a ten zahraniční v podobě písničkáře Erika Moggridge, který pod názvem AERIAL RUIN vystupuje s kytarou zcela sám, dávám jen na závěrečné dvě skladby, které mi přišly jako nuda. Zpoždění ovšem nebylo potřeba litovat, protože tenhle večer patřil jiným fešákům.

Kolem deváté začal Dylan štelovat svou strunami bohatě obdařenou basu, a začal vtahovat fans do světa, kde si úder do virblu musíte zasloužit a do míst, kde čas běží tak nějak jinak. V tomto bodě patří BELL WITCH mez mistry svého oboru, protože stejný pocit pohlcení a ztráty představy o čase se mi u jejich živé performace dostavil už po třetí a vždy byl jejich koncert hlubokým vnitřním zážitkem. A to jsou atributy, které u tohoto žánru vyžaduji.

Pochopitelně se čerpalo z posledního vysoce ceněného alba „Mirror Reaper“, které obsahuje jednu přes osmdesát minut dlouhou skladbu – na celou logicky nedošlo. Přehrány byly její zásadní pasáže, čímž mám na mysli momenty, kdy se zapojoval častěji bubeník Jesse, který si nemusel brát oproti desce na několik minut volno. A byl to právě Jesse, který svými údery a chraplákem prohluboval chmurnou náladu, aby tak byl v kontrastu s civilním vokálem Dylana, který ač není žádný velký zpěvák, za ta léta přeci jen svou schopnost o něco povýšil. Nicméně za  BELL WITCH mluví hlavně hudba, která přes minimalistické složení dvou muzikantů díky pestré hře Dylana dokáže vyplnit prostor a zbavit člověka pocitu, že by mohlo pár nástrojů chybět. Tohle v případě této kapely nehrozí. Jasným důkazem byly vyšponované pasáže, kde se dá s přivřením obou očí mluvit i o něčem jako melodických linkách a uhrančivě gradujících úsecích, kterými kapela sice šetří, ale zařadí-li je do svého repertoáru, stojí to vždy za to. A tenhle večer stál také za to.


Zveřejněno: 14. 04. 2018
Přečteno:
3331 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář