Začátek letošního roku je na koncerty prachbídný. V lednu jsem navštívil jednu akci, v únoru jsem nebyl nikde, v březnu se snad začne blýskat na lepší časy. Během devíti dnů bych rád stihl tři koncerty, tak snad vše klapne jako v pátek resp. v pondělí. V obou případech jsem vyrážel skoro do neznáma, gotiky THE SPIRITUAL BAT jsem jen zběžně poslechl na netu, FARU nikde, ale ve finále jsem byl s pátečním večerem spokojený na devadesát a šedesát procent. Přípravu na pondělní pekelný večírek jsem doma zanedbal úplně, nikoliv záměrně, ale prostě nebyl čas… Lístky jsme s Dé a Pé kupovali dopředu s tím, že jsme dlouho nikde nebyli a že by nás tři potemnělé zámořské party mohly bavit.
Nejspíš je to ostuda, ale PROFANATICA, RITES OF THY DEGRINGOLADE a AUROCH jsou pro mě ještě vzdálenější než španělská vesnice. O existenci první a třetí aspoň tuším, název druhé jsem poprvé zaregistroval, až když se objevila pozvánka na pražskou zastávku turné; pozvánka navíc uváděla, že PROFANATICA se na tour do Evropy vydala vůbec poprvé, stejně jako část naší výpravy do Hells Bells. Dvě třetiny DéPéHá ve sklepním smíchovském klubu ještě nebyly, já musel hodně pátrat v paměti, kde jsem měl zafixované SKYFORGER, ale kdy to bylo, to už jsem bez nápovědy dohromady nedal. A je to docela dlouhá doba, dvanáct let… A jestli se nepletu, zůstal prostor klubu prakticky stejný – schody dolů, prostor velikosti většího obýváku a několik bočních chodeb, z nichž některé slouží i jako backstage. Pořadatelé avizovali, že kapacita je omezená na sto hlav, ve finále jich ale tolik nebylo…
Když jsme asi dvacet minut před devatenáctou hodinou do klubu vešli, byly v něm akorát kapely a pořadatelé. Lidi se postupně trousili, ale když začali přesně na čas v 19 hodin dělat kravál AUROCH, mohlo být v hledišti tak čtyřicet hlav. A nevím nevím, kolik jich bylo s vystoupením kanadského tria spokojených. Já jsem během třicetiminutového setu nedokázal v muzice Kanaďanů zorientovat. Na vině byl hlavně zvuk, respektive hluková koule, ze které šly přečíst akorát bicí. Možná byla zrada i v jedné kytaře, možná, že AUROCH prostě dělají takový bordel, který nenabízí moc záchytných bodů, možná… Prostě nevím, jestli byl pes zakopaný hlavně ve zvuku, nebo i v kapele. Sem tam jsem zaslechl nějaký zajímavý motiv, bubeník hrál pestře, ale to je tak vše, co mi zůstalo v paměti. Jo, ještě to, že zpěv skoro nebyl slyšet. Přitom AUROCH asi nebudou žádná ořezávátka, když jim desky vydávají Profound Lore Records…
Slovo nevím, zdá se, bude v tomhle reportu poměrně frekventované. Nevím, kde se vzali RITES OF THY DEGRINGOLADE, ale zatímco před třiceti lety bych se to asi nedozvěděl, teď je všechno na dosah ruky. Takže RITES OF THY DEGRINGOLADE „se vzali“ v hlavě Pauluse Kressmana, bubeníka, který v roce 1997 začínal pod logem ROTG sám, sám nahrál demo i první řadovku, až poté se z one man projektu stala regulérní kapela, která sice existuje dvacet let, ale polovinu této doby prospala. Paulus ale nespal, objevil se v řadě skupin, většinou death/black zaměření. RITES OF THY DEGRINGOLADE se na pódiu srovnali před 20. hodinou a během čtyřiceti minut stihli ponuré pomalejší songy i ty divočejší. Blackened death metal nabídl spoustu silných momentů, chytlavých melodií i sypaček a taky čtyři vokály – všichni členové včetně bubeníka se o zpěvy podělili skoro rovnocenně, možná kytarista Jay Wroth toho stihl nejvíc. Tahle hlasová pestrost taky přispěla k velmi dobrému dojmu, ale v paměti mi uvízlo hlavně uvádění skladeb, o které se hlasem jako štěrk staral bubeník, navíc s výrazem šílence ve tváři.
Jestliže v kapele z Edmontonu pěl bubeník jen občas, v PROFANATICE se o zpěv staral pouze Paul Ledney. Charismatický vousáč se napřed po klubu pohyboval v civilu, stejně tak jeho oba spoluhráči, kapela si střihla i „civilní“ zvukovku a pak se odebrala do maskérny. Na pódiu se pak za bicí posadil velekněz pekel, před ním se srovnali dva zakuklenci s vcelku originálním malováním na tvářích a trojka se vydala na „cestu do pravěku“. I když PROFANATICA nehrála nic originálního, bylo vystoupení působivé a silné. Před pódiem se fanoušci pustili do divokého křepčení a ubrali tak kus plochy pro statičtější diváky. Těch ve finále dorazilo šedesát osm, což podle pořadatelů akorát pokrylo náklady, takže i v tomto směru spokojenost. Ale důležitější je spokojenost s předváděnou hudbou a ta byla stoprocentní. Paul je docela démon, vedle bicích stihl všechno taky odchrchlat, oba strunní pánové se ukázali jako kvalitní instrumentalisté a byť se nejednalo o nikterak složitou muziku, celá řada motivů měla uhrančivou sílu. Pánové taky šikovně střídali rychlejší skladby s pomalejšími a vystoupení v podstatě nemělo slabšího místa. Pravěký black metal šmrncnutý starodávným death metalem má v takhle zajímavém balení pořád potenciál zaujmout a pražský koncert toho byl důkazem.
Krátce před dvaadvacátou hodinou divadlo skončilo a když bych měl večírek krátce shrnout, tak dvakrát naprostá spokojenost a jednou naprosté zklamání. Možná bych AUROCH dokázal ocenit, kdybych jejich tvorbu znal, ale spíš ne, protože ani další dvě kapely jsem před pondělkem neslyšel a přesto mě napoprvé dokázaly dostat na svou stranu během pár taktů. Pravda, měly mnohem lepší zvuk.
