Líbí se mi, když kapely k zasílaným nosičům přiloží nějaký doprovodný list. Kus opíši a půlka recenze je na světě. (smích) Ale vážně – nějaké ty doprovodné informace se vždycky hodí. HAKKA MUGGIES to ví a tak vždycky infolist posílají, a tak už potřetí mohu odcitovat krátké představení kapely, tentokrát proti předchozí verzi lehce modifikované...
HAKKA MUGGIES je pražská kapela, založená v roce 2002. Ve své tvorbě kombinuje lidové melodie Irska, Skotska a Bretaně s rockem a občasnými odbočkami k metalu a punku (žánr lze tedy vymezit jako „celtic rock“, „world music-rock“, v některých polohách „folk metal“). V současné šestičlenné sestavě HAKKA MUGGIES uslyšíte kromě elektrické kytary, baskytary a bicích také elektrické housle, irské flétny tin a low whistles, bodhrán, garrahand, bombard, irské dudy a bozouki.
Tohle přiblížení, určené hlavně pro čtenáře, kteří s kapelou dosud neměli tu čest, jasně naznačuje, že HAKKA MUGGIES je kapela, která se věnuje obrábění irských, bretaňských a skotských lidovek, a to tak, že je buď přehrává v původní verzi, nebo používá nějaké střípky, které vkládá do mozaiky, v níž hrají hlavní roli vlastní nápady. Texty jsou pak různorodé, buď vlastní (v češtině), nebo původní, přičemž na české posluchače určitě lépe zabírají slova, kterým všichni rozumíme. A navíc – anglický přednes zpěváků i zpěvačky je opět poněkud diskutabilní. U HAKKA MUGGIES se u zpěvu vždycky dostávám na tenký led, tak si to pojďme odbýt na začátku recenze, ať máme nepříjemnosti za sebou. Za prvé – pěvci často zpívají jako v hospodě. Za druhé – anglická výslovnost tahá za uši. Tahle příkrá slova teď trochu obrousím a ukáži na ta místa, která jsou prostě na hraně, nebo i za ní. Ale ukáži i na místa, která jsou v pohodě. Tudíž mi vrtá hlavou proč takové výkyvy. To jako nikdo neslyší, že je to místy takové všelijaké? Ale pojďme chvilku popořádku… Úvodní skladba a naprosto pohodový mužský zpěv, žádný problém, tady to neruší, ať se zpívá melodicky, nebo ostřeji. Druhá je instrumentální, třetí je neštěstí. Přijde mi to, jako kdybych poslouchal sebe. (úsměv) Mám výslovnost věčného začátečníka a pán, který tady interpretuje, taky. Zpívající dáma je na tom v sedmičce o něco lépe, ale stoprocentní to taky není. Přitom v češtině se Markéta vyjadřuje přirozeně. Takže (skoro) za všechno může zpropadená angličtina. Ale nejen ona, v „Dehydrované...“ se trápí zpěvák i v mateřštině.
Ale nechme už zpěvy, kromě uvedených výstřelků jsou víceméně v pohodě a když vezmeme v potaz, že tahle muzika je v podstatě lidová a že patří na hradní nádvoří či keltské slavnosti, kde má obecenstvo pobavit a přinášet radost, pak se dá říci, že tuhle funkci plní celé album nikoliv jen dobře, ale spíše chvalitebně. Hned úvodní „Black Velvet Band“ je ideální zahřívací písnička, svižná, chytlavá, veselá, má drive i hitový potenciál. V hlavní roli jsou rockové nástroje a píšťaly, ostatní „exotické“ instrumenty se pořádně ke slovu dostanou později, po skočné instrumentálce „Cooley`s Reel“, v „Murder in the Red Barn“, o které si dovolím tvrdit, že ji odněkud znám. Buď jsem ji opravdu slyšel v podání jiné kapely, nebo obsahuje natolik signifikantní melodie, že je mám s irskou muzikou bezděky kdesi v podvědomí uložené. Zatímco se dosud hrálo na veselou notu, „Brian Boru´s March“ přináší spíše smutné melodie, a ač má jít o pochod, přijde mi to jako pochod smutných hrdinů, Irové holt u flašky whisky pokaždé nejásali. Oni nejásali ani Římané, když jim Galové vyplenili město, ale ti se naopak radovali, a ač jejich manévry oslavuje balada, muzika je to veselá, divoká a plná radosti. Tady už všechny ty folkové nástroje pěkně řádí, pořád se něco mění, děje, po úvodní kompozici další z vrcholů alba. A v podobně barevném duchu pokračuje už třetí instrumentálka „An Dro“, tentokrát vypůjčená z Bretaně, takže v ní nechybí dudy ani housle. Dosud tedy hudebně paráda, pak ale nahrávka na chvíli ztrácí švih.
O sedmičce už jsem se zmiňoval ohledně ženského hlasu, a ono nejde jen o výslovnost, zpěv je takový nemastný neslaný, ale že se spád trochu zadrhává, není jen otázkou vokálu, ale i nevýrazné muziky vypůjčené dílem od irského lidu, dílem od irské kapely SLIOTAR. A stopáž přesahující šest minut taky nepřidá. Druhou vymykající se skladbou je „Dehydrovaná...“, místy skoro depresivní záležitost, v níž se prolínají autorské pasáže kapely s irským tradicionálem, přičemž to chápu tak, že když se hraje rychleji a veseleji, jde o muziku ze zahraničí, když se hraje „doom metal“ (nechybí murmur), tak jde o tvorbu naší party. Do třetice ne tak vstřícně k fanouškům, aneb „Byker Hill“, další zemitá pomalejší a posmutnělá píseň, tentokrát vypůjčená z Anglie; song ale postupně nabírá obrátky a v závěru jde o svěží rockovou jízdu. „Rising of the Moon“ je tradiční HAKKA odrhovačka, sice mi dojem zase lehce kazí angličtina, ale hudebně jde o vydařený kus. Třetím vrcholem nahrávky jsou „Lodníci tři“. Příběh podaný v češtině je tedy docela drsoň (slečna dva lodníky odstřelí a třetímu dá pažbou do ksichtu), ale (polo)akustická muzika postavená hlavně na kytaře a dudách, s několika zpěvy (řekl bych, že když zpívají tři lodníci, zpívají tři pánové z kapely) a zajímavou závěrečnou „symphometalovou“ melodií určitě zabere i na koncertech. Ona sympho či doom přirovnání, prosím, berte s rezervou, je to myšleno s trochou nadsázky. (úsměv) Závěr alba se vůbec povedl, instrumentální „Butterfly Slip Jigg and Swallowtail Jig“ dobře předznamenává závěrečné dva kusy – francouzskou pijáckou píseň „Tourdion“ (s českým textem) a irsko-českou bajku „Káně a vrána“. Obě skladby dokládají, jak čeština HAKKA MUGGIES sluší, najednou je to takové radostnější, uvolněnější, navzdory textu o nebohém šnečkovi, kterého „káně sezobnul“; tady bych snad mohl zařadit trochu osvěty, takže: Káně je středně velký druh dravce (to ví každý), slovo káně je rodu ženského (to vím já a pár bláznů – smích), případě lze použít rod střední (to ví většina, která zná knihu O letadélku Káněti). Takže dámo a pánové – káně opravdu nemohl šnečka sezobnout, nehledě na to, že šneci se na jídelním lístku kání neobjevují. (úsměv)
Na závěr jsem si nechal balení, v jakém je CD dodáváno. HAKKA MUGGIES měli vždycky graficky pěkně zpracované booklety, ale „Farewell to Erin“ disponuje vskutku luxusním obalem. V jednoduchém digipacku je vložený 24stránkový booklet plný skvostné grafiky a krásných fotografií (autorkou je Seanínel), které ilustrují texty všech zpívaných skladeb. Počítám, že na fotkách jsou v různých situacích členové kapely, a je mi jasné, že všechny stylizace musely dát spoustu práce – ale vyplatilo se to. Nechybí ani pár osobních vět, kterými kapela sděluje, si si tohle album nahrála pro vlastní radost, a děkuje všem, kteří se budou taky bavit a všem, kteří kapelu inspirovali. Působí to sympatickým dojmem, ostatně jako celý komplet.
Seznam skladeb:
- Black Velvet Band
- Cooley`s Reel
- Murder in the Red Barn
- Brian Boru´s March
- Balada o dobytí Říma
- An Dro
- William Taylor
- Dehydrovaná duše mé lásky, Farewell to Erin
- Byker Hill
- Rising of the Moon
- Lodníci tři
- Butterfly Slip Jigg and Swallowtail Jig
- Tourdion
- Káně nebo vrána
Čas: 50:55
Sestava:
- Martin Pobuda – zpěv, bodhran, garrahand, tamburína, triangl, řehtačka, kazoo
- Markéta Janatová – zpěv, housle, low whistle, tin whistle
- Erik Onoda – kytary, bouzouki, tin whistle, zpěv
- Martin Vítězník – low whistle, uillean pipes, growling, bombarde
- Petr Jejkal – basová kytara
- Jirka Skála – bicí, zpěv
