Ahoj Tomáši, Tomozo, Piskhote, Piškote...?, důvod našeho povídání je jasný, v červnu ti oficiálně vyšlo album, můžeš tuhle nahrávku nějak zrekapitulovat, jaký byl záměr, jak jsi s ní s odstupem času spokojený, atd.?
Piškot bude stačit.
Začal bych u mé hudební banky, která se v průběhu let naplnila mnoha, ale opravdu mnoha nápady. Po jejich poslechu jsem si uvědomil, že je tam spousta motivů, kterých by bylo škoda, aby nikdy nikde nezazněly a že bych jim měl dát šanci. No a také jsem měl pár rozdělaných věcí pro album CANDY MEATWORKS, které mělo být zrealizováno už v roce 2014. Ovšem než jsem se k realizaci dostal, původní kumpáni (Ladzi, Hany) si našli jinou zábavu a najednou uplynulo skoro pět let. Album jsem dělal i proto, abych se zbavil jakéhosi ducha minulosti, který mě neustále strašil. Leželo mi to na stole už dlouho a nemohl jsem se hudebně a ideově posunout dál bez toho, aniž bych to zkompletoval.
Samotné nahrávání trvalo asi rok a něco, ale některé stopy jsou i staršího data. Vše jsem si nahrával v domácím „studiu“, jestli tak můžu nazvat prázdnou místnost s počítačem a mikrofonem. Mastering mi dal trochu zabrat především kvůli celkové zvukové kompaktnosti. Strohé zkušenosti jsem načerpal během tvorby předchozích nahrávek (album „Co teď co pak co potom“ a dvoj EP „tabulitus collapsus“ / „7 screams for 2 instruments“) a díky pomoci jednoho fandy do zvukařiny, který mě seznámil se základními pravidly a existencí frekvenčních pásem a že některá jsou zlá a některá zase dobrá, ale že to zase není tak úplně vždy pravda a tak dále… Za to mu patří dík. Dík, Honzo. Celkově vzato, s nahrávkou nemůžu být z hlediska technických možností, času, zkušeností a prostředků nespokojený.
Mám pocit, že umístit na desku 19 skladeb o stopáži něco přes hodinu je docela velké sousto. Nemyslím to teď z pohledu stráveného času a tím, že lidi ani nemají čas/náladu dnes poslouchat delší věci, ale o tom, že bych se přikláněl k o něco kratšímu materiálu z důvodu stravitelnosti. Ale co si myslím já, ti může být fuk, tvá představa byla taková, jaká je na nahrávce a hotovo. Šlo u tebe spíš o to, že po krátkometrážních nahrávkách jsi chtěl vydat už full album a zároveň jsi měl dost materiálu?
Souhlasím s tebou. Album je na dnešní poměry dost dlouhé. Původně na něm bylo 21 skladeb. Dvě instrumentálky jsem vyjmul, ale i tak, délka stále přes hodinu. Zkoušel jsem různé verze a kombinace, ale jako celek mi při sobě drželo všech těch 19 skladeb. Také jsem si pokládal otázku, zda to bude stravitelné. Závěr byl, že pokud je to stravitelné pro mě, bude to stravitelné i pro jiné, jen je musím najít. Navíc, v hlavě mi kolovaly myšlenky, jako jestli vůbec dám dohromady kapelu pro živé hraní a jestli tohle album tím pádem není pro ty songy konečná a jediná příležitost, aby někomu zazněly v uchu. Také se nabízelo rozdělit album na dvě, ale vydat dvě stejná alba bez žádného posunu mi přišlo nudné a zdlouhavé.
Když jsem na vás narazil poprvé v roce 2010, bylo evidentní, že bez přirovnání vaší kapely k PRIMUS se v recenzi o moc dál nepohnu. Je mi jasné, že z toho musíš být unavený, ale na druhou stranu se nemůžeš divit (úsměv). Jak moc je tvorba Lese Claypoola pro tebe výjimečná?
Na PRIMUS a Claypoola jsem paradoxně narazil až na přelomu tisíciletí, kdy už měli tu největší slávu za sebou. Ještě vydali album „Antipop“ a potom na dlouho konec. Tehdy jsem si říkal, „Ty vole, on mi bere nápady“. Potom jsem zjistil, že hrají už od osmdesátých let, takže jakýkoliv potenciál originality byl tu tam. Asi to tak má většina muzikantů, že najednou narazí na někoho, kdo dokázal hudebně zformulovat myšlenku, náladu podobně už dřív. Tvorba Lese Claypoola pro mě především znamenala utvrzení v tom, že zajímavou (ok, pro někoho neposlouchatelnou) hudbu s baskytarou jako hlavním nástrojem se dělat dá. Z hlediska potenciálu popularity to ovšem nese i riziko, že ne každý si chce nechat vymlít mozek na kaši.
V tvé hudbě jsou cítit hlavně devadesátky. Jsou to ta léta, kdy jsi začal intenzivně vnímat hudbu, která tě následně skladatelsky ovlivnila? Je to tak, že se hudebně z těch let snažíš vycházet? I když na EP z loňského roku zníš jinak než na letošním albu, kde jsi se vrátil spíš k té poloze z roku 2010.
Odjakživa jsem měl rád žánrovou pestrost a devadesátá léta tehdy nabízela to nejlepší. Z devadesátkových kapel jste tehdy v mém walkmanu mohli slyšet DEATH, CANNIBAL CORPSE, SOUNDGARDEN, FAITH NO MORE, PUBLIC ENEMY, RATM, RHCP, DREAM THEATER... z českých Ivu Bittovou, Pavla Fajta, JABLKOŇ, VLTAVU a mnoho dalších. Tvorbu CANDY MEATWORKS samozřejmě ovlivňuje vše, co jsem kdy slyšel, včetně PRIMUS. Specifikem skládání pro CANDY MEATWORKS, tedy alespoň z mého pohledu, je použití baskytary jako hlavního nástroje, v technice hry a v nástroji samotném. Baskytara (AV Bass), kterou používám, je vyloženě stavěná na akordickou hru, tapping a slap. Čistě prstovou techniku proto u CANDY MEATWORKS téměř nezaslechnete. Mám asi čtyři další baskytary a co baskytara, tak i jiné nápady, feeling atd.
Ke zmíněnému EP bych chtěl dodat, že ty skladby byly určené pro CANDY MEATWORKS. Chtěl jsem nás tehdy posunout jinam, ale k realizaci už bohužel nedošlo. Pevně věřím, že napodruhé to už vyjde. Mám na mysli ten posun.
Album sis vyprodukoval celé sám. Šlo o to, že jsi k sobě neměl absolutně žádné spoluhráče a nechtěly se ti dělat kompromisy v podobě hostů atd.? Jaké to bylo pro tebe období, být na vše sám? Určitě to má své výhody, ale i nevýhody.
Po vlastních zkušenostech vím, že aby kapela dokonale fungovala, je třeba absolutního splynutí, tolerance, komunikace, zapálení pro věc, bla bla bla bla. V případě, že jediný prvek nezapadá, vše se hroutí a je to ztracený čas. To stejné se týká i společné tvorby. Nástrojové obsazení pro poslední album se mělo původně skládat z baskytary, bicích a saxofonu. Saxofonistu jsem sice po dlouhé době našel, ale po nějaké době to mezi námi začalo skřípat, což vše pan saxofon zakončil tak, že zmizel ze zkušebny bez placení nájmu… No, možná jsem byl tehdy krapet víc nervózní a údajně až „melodramatický“, ale cítil jsem se zrazen, zhrzen a následně uražen. Takže spousta času v nekonečníku. Tímto způsobem bych to album dělal donekonečna a výsledkem bylo zavržení jakýchkoliv „kamarádšoftů“ a společné tvorby. Kromě toho, mé časové možnosti pro návštěvu zkušebny se radikálně změnily a nepředpokládal jsem, že by někdo trávil večery ve zkušebně, nedej bože, aby je trávil doma a cvičil své party na nahrávání nebo něco vymýšlel. Udělat si vše sám mi přišlo v daný moment jako nejschůdnější a nejrychlejší řešení. Zachránil jsem tak vesmír před další kumulací utrpení, kterému by mí potenciální spoluhráči bezesporu podlehli.
Výhodou tedy bylo, že jsem měl absolutní volnost ve všech směrech. Ať už se to týkalo tvorby nebo návštěv zkušebny. Nevýhodou v takovém případě je, že jste prostě sami a myšlenky se vám plní zpochybňováním a zpětným utvrzováním všeho co děláte i vás samotných.
Snažil jsi se v té době nějakým způsobem vystupovat živě? A jak tě baví/bavilo hrát koncerty, když jste byli plně funkčním spolkem?
V případě alba „Co teď co pak co potom“ jsem měl koncertů pomálu. Ovšem po tříleté abstinenci, co se týče živého hraní, jsem byl vděčný i za těch pár vystoupení. Hrát s automatickým bubeníkem sice není žádná sláva, obzvlášť když na pódiu stojíte opravdu sami a nemáte na koho hodit své chyby nebo špatnou náladu, ale byla to cenná zkušenost.
Dlouho jsem s živou kapelou nevystupoval, ale už se těším na první koncerty s novým spolkem. Pamatuji si, že v prvním období (2010-2013) to bylo většinou fajn a že nás to bavilo, hlavně když jsme mohli hrát často, pro víc lidí a když jsme dostali zaplaceno. (úsměv)
Nyní už působíte jako kapela, jak bylo těžké uhnat kluky ke spolupráci a můžeš novou posádku představit? Jaké mají kluci zkušenosti?
První přišel Bobr, obsedantní vykradač popelnic a pojídač enormního množství vajec. Upozornila mě na něj Martina „Wes“ Štěpánová, pražská persóna, známá především jakožto booking manažerka, v současnosti Bobrova opatrovatelka. Bobr je také baskytarista, takže by prý mohl dobře zahrát i tu kytaru, co jsem jako baskytarista vymyslel. Logika bezchybná, výsledek uslyšíte.
Péťulka se k nám přidal o pár měsíců později. V domnění, že máme vše excelentně nacvičené, jsme přijeli na zkoušku do Kladna. Poslal nás ihned do prdele, což dělá konstantně a s narůstající intenzitou pokaždé, když se vidíme, poděkovali jsme mu a řekli jsme si, že to bude nejspíš náš člověk. Péťulka Pitterling má za sebou poměrně bohatou hudební minulost (PUR, SPACE BILLIARD, WAVE, KAVIAR KAVALIER), vydal i své vlastní album pod názvem „Pštrocůr“, ale asi neznámější je jeho spoluúčast na prznitelském projektu Necrocock .
Momentálně se zřejmě sehráváte a jestli si to vysvětluji dobře, přehráváte tvé autorské skladby z posledního období. Je v plánu zapojit v budoucnu kluky do skladatelského procesu, nebo tou dominantní osobou a vrchním skladatelem budeš stále ty?
Je těžké teď cokoliv předvídat. Nikomu nechci bránit v tom, aby se jakkoliv vyjádřil. Zásadní je, aby nás to bavilo. O budoucím směřování sice probíhají debaty smyslné i nesmyslné, ale spíš se teď soustředíme na celkovou souhru a to v nejširším smyslu toho slova.
Oproti debutové desce si se na novince přiklonil k textům v mateřském jazyce. Co tě k tomu vedlo? Osobně to chválím, i když přiznávám, že některé tvé slovní hříčky a obraty asi úplně nejsem schopný docenit. Ono vměstnat češtinu do podobné hudby, jakou hraješ ty, není vždy úplně legrace. Byly pro tebe texty výzvou?
Texty, podobně jako hudbu, si neustále zaznamenávám. O to bylo jednodušší osadit hudbu už vymyšlenými texty, které jsem následně dolaďoval, prodlužoval a krátil podle potřeby. Vlastně jsem se ani nesetkal s momentem, kdy bych si musel lámat hlavu a vymýšlet něco nového. Vše do sebe tak nějak bezbolestně zapadlo.
Nejbližší možnost vidět CANDY MEATWORKS živě bude 6. 2. 2018 v pražském klubu Dr. Voják.
http://www.fobiazine.net/article/10591/candy-meatworks-the-hops-party-norman-bates--info/
