Nejbližší koncerty
  • 28. 03. 2024Hrají: NAŠROT legendární hardcore ( Havlíčkův Brod ), NON...
  • 29. 03. 2024NAURRAKAR Nuclear Misanthropic Black Metal https://www....
  • 03. 04. 2024Gurs - post punk z Baskicka ve šlépějích kapel jako Chain...
  • 04. 04. 2024Conflict (uk), Ginnungagap (cz)
  • 05. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl), Lucifer Efekt (cz)
  • 05. 04. 2024Black thrash metalová formace Unpure ze Švédska a black m...
  • 05. 04. 2024Hrají: N.V.Ú. punk ( Východní Čechy ), STREET MACHINE har...
  • 06. 04. 2024Conflict (uk), Eye for an Eye (pl)
TELEPATIE VI

O nové desce, prvním větším turné i české metalové scéně se rozpovídali pražští black metalisté NAURRAKAR.

Před vydáním alba jste prošli docela razantní personální změnou. Vokalistu Agarese nahradil Angmar, po dlouholetém basákovi Mornathovi převzal tento nástroj Krogor. Mohli by se noví členové představit, prozradit své dřívější hudební zkušenosti?

Seideman Angmar: Osobně musím přiznat, že můj příchod do kapely byl více méně náhoda. Kytarista z bývalého projektu, který je sám hlavně přes grind (ex-TUPÉ OSTŘÍ, NERVUS VÁGUS aj.) mě asi 3 roky po rozpadu předchozího projektu kontaktoval a zjišťoval, jestli se ještě vokálu věnuju. Dostalo se mu nějak do ruky CD právě NAURRAKAR a na BZ četl, že hledají vokál. Měl jsem před tím 3 malé projekty s lidmi z okolí Prahy-východ (např. se současným bubeníkem grindovky KAZISVĚT), ale nikdy to nedosáhlo na víc než pár koncertů; natož nějaký studiový počin. Ozval jsem se Egovi a celkem rychle mě pozvali do zkušebny. I když jsem s tím nijak moc nepočítal, dneska je to najednou rok a půl a máme za sebou koncertní šňůru a nové CD. Takže spolupráce asi klape.

Krogor: S kytaristou Egem se známe z doby před cca deseti lety, kdy jsem hrál na klávesy ve stejné kapele zhruba tak žižkovského významu. On se po krátké známosti trhnul s tím, že se bude věnovat své blackové kapele, kterou zrovna zakládal. Pamatuji si, že už tehdy se mi nahrávky velice líbily a například skladbu „Kakofonie světa“ jsem si vyloženě zamiloval. No, Ego asi udělal dobře. Já od té doby vystřídal celou řadu kapel s větším či menším úspěchem. (Z jednoho takového garážového projektu znám i druhého kytaristu Revana.) Od té doby jsme se v podstatě pohybovali v blízkých sociálních kruzích. Když pak v létě 2016 v kapele skončil Mornath, já jsem zrovna v žádné kapele coby basák angažmá neměl, a tak jsme se rychle dohodli.   

Ego, strunné nástroje sis až na několik pasáží vzal na „Apogeum“ na starost ty. Proč ses tak rozhodl? Měl jsi dojem, že bys jinak nebyl s výsledkem naprosto spokojen?

Ego: Částečně mě k tomu dohnaly okolnosti, ale taky se mi to lépe dělalo. Co se týče kytary, druhý kytarista, Revan, je hodně časově vytížený a nemohl by se připravit na nahrávání celého alba se všemi detaily, nemluvě o nahrávání samotném. Pro mě to bylo podstatně pohodlnější, že jsem si mohl všechny detaily rozmyslet sám a nemusel se s nikým na ničem domlouvat (kromě těch několika Revanovo tracků).

Co se týče basy, je to podobná situace – zrovna se střídali basáci v kapele. Krogor pracoval na osvojení songů pro koncertní sety a já stejně vždycky chtěl okusit i baskytaru. Vždy jsem měl vizi, jak by měla basa na nahrávkách znít a tohle byla ideální příležitost, jak to zrealizovat.

Hudbu na „Apogeum“ jsi skládal výhradně ty. Jak dlouho kompoziční proces trval? Za jakých podmínek je pro tebe ideální na skladbách pracovat?

Ego: Některé skladby na „Apogeu“ jsou i starší než náš předchozí počin a skládání hudby bylo dokončeno někdy v polovině roku 2016. Takže zhruba tři roky.

Skládat mohu pouze, když jsem v klidu, vyrovnaný, soustředěný na své pohnutky. Nesmím být rozladěný, vykolejený nebo opilý... :) Zkrátka musím být ve své kůži.

Máš nějaké hudební vzory, které tě i z hlediska komponování nějakým způsobem ovlivňují? Osobně třeba v pomalejších pasážích na „Apogeum“ občas slyším GORGOROTH za Gaahlovy éry nebo INQUISITION, souhlasil bys s tímto tvrzením?

Ego: Každého chtě nechtě ovlivňuje to, co poslouchá, a musím uznat, žes to celkem trefil. Ne, že bych poslouchal jen tyhle dvě kapely :), ale zrovna ty se ve mně zvláštně odrazily, že můžeš místy jejich vlivy zaslechnout. Ještě třeba SLAYER mě může ovlivňovat. Jinak spousta dalších věcí a interpretů (tak jako každého), ale asi to není tak znatelné.

Co je pro tebe při skládání nejdůležitější? Přijít s neotřelými riffy, nebo naopak spíše zachovat staré black metalové hodnoty? Zhmotnit atmosféru, nebo spíše přijít s pořádně syrovým materiálem?

Ego: Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Možná všechno dohromady, vyvážit to.

Album jste nahrávali v pražském KSV Studios, stejně jako předchozí EP „Triumf jaderného věku“. Jak jste s prací v tomto studiu a výsledným soundem spokojení? V čem se lišilo nahrávání zmíněného EP a „Apogeum"?

Ego: Že jsme se do KSV Studia vrátili, znamená, že jsme tam stoprocentně spokojeni. S Karlem (Lord Sheafraidh) je vynikající spolupráce, navíc po zkušenosti z nahrávání EP jsme věděli, co od sebe navzájem čekat. Já přesně věděl, jak to album má znít a Karel toho umí docílit – má k tomu schopnosti i vybavení. Práce a času to stálo hromadu, ale nikdy jsme se nedostali do mrtvého bodu. Sound na „Apogeu“ je naprosto přesně takový, jak jsme si jej představovali!

Rozdíl v nahrávání těch dvou počinů spočíval v rozsahu (4 tracky „Triumf“ versus 12 tracků „Apogeum“), ale hlavně ve způsobu nahrávání strunných nástrojů. Zatímco při „Triumfu“ se kytary a basa nahrávaly přímo ve studiu, u nového alba byl použit tzv. reamping. To znamená, že stopy byly nahrány a sestříhány mimo studium a poté přehrány do konečného zvuku ve studiu. To má svoje výhody i nevýhody; zejména je to jiná psychologie nahrávání (nebudu zatěžovat bližšími detaily). Na „Apogeu“ jsou také použity efekty (Intro, Intermezzo a decentně v některých skladbách). V Intermezzu mělo původně být mluvené slovo z jednoho filmu, ale kvůli možným právním obstrukcím jsme ho nakonec vypustili.

SA: U mě to bylo trošku dření na kost. Asi 2 týdny po první zkoušce byl dohodnutý koncert, kde jsem si měl zahostovat jednu skladbu, jelikož po odchodu Agarese byla v jednání jakási slečna na záskok. Nakonec jsem to musel odzpívat celé, což bylo hodně nervů, když vezmu v potaz, že jsem o kapele měsíc před tím nikdy neslyšel. No a s albem to bylo podobně. Ondra se zmínil, že je v procesu, ale že by lyriku měl obstarat Morbivod. Jenže z toho nějak mlčky sešlo, a tak jsem začal okamžitě pracovat na textech. Jelikož jsem musel dát dohromady cca 10 skladeb a zároveň pilovat staré kusy na koncerty, přiznávám, že by „Apogeum“ zasloužilo z mojí strany trošku více péče. Ale celkově jsme s výsledkem v pohodě.

Ačkoliv se v NAURRAKAR za poslední tři počiny vystřídal stejný počet vokalistů, apokalyptická lyrika (a částečně dokonce i provázanost nukleární tématikou) se objevuje na všech. Máte daný textový koncept určený nezávisle na zpěvákovi, nebo to prostě takto vyplynulo?

Ego: Texty vždy píše zpěvák a má k tomu celkem dost volnou ruku – nikdo mu do toho nijak výrazně nemluví. Při skládání „Apogea“ jsme si nicméně přáli držet se obdobného tématu, jako na dvou předchozích počinech, v tom spočívalo jediné omezení. To téma apokalypsy je pojaté velmi zeširoka, tedy žádná jednoduchá přehlídka atomových hřibů a podobně, je toho víc.

SA: Pro mě bylo zadání jasné. Kluci se nukleární apokalypse věnují už od „Epilogu lidstva“. I když jsem to původně chtěl mít jen jako berličku (např. na prvních 3 složených skladbách toho k tématu moc není – „Zhouba starých hodnot“, „Tak pravil…“ a „Iesus Nazarenus rex Iudaeorum Mortuus Est“), tak nakonec mě to chytlo a celkově to dalo dvě příběhové linky, kde ta hlavní je následek, který měl světu přinést právě „Triumf jaderného věku“. Upřímně, pokud někdo četl ságu „Metro“ od Glukhovského, mohl by v tom najít pár stop.

Desku jste znovu vydali u tuzemského labelu Werewolf Productions. Zdá se tedy, že jste se spoluprací spokojeni? Neuvažovali jste o oslovení zahraniční firmy?

Ego: WWP je taková základní podpora, samozřejmě by se hodil větší label. Několik jsme jich oslovili, ale nijak pořádně jsme se tím nezabývali. Já vím, že je to škoda, ale uhánění labelů je už na nás moc, nebaví nás to. Jsem přesvědčen, že „Apogeum“ by si zasloužilo být vydáno i u nějakého většího vydavatele. Bylo by třeba super, kdybychom měli manažera, který by tyto věci řešil.

Zde bych rád zmínil jednu věc. Aby se kapela někam dostala (mám teď na mysli hraní na pořádných akcích, podpora od labelu a podobně), jsou zapotřebí kvalitní kontakty. A my ve shánění a udržování kontaktů nejsme zrovna zdatní. Ne, že bychom se snad každému vyhýbali nebo se nechtěli s nikým bavit, ale zkrátka to nemáme v povaze. Někoho uhánět, taková ta tendence muset se s každým znát, to vážně ne. Jsme spíš introvertní, co se toho týče. My se soustředíme na hudbu a přístup, na ten náš black metal; na ostatní záležitosti bychom potřebovali mít toho manažera. Na druhou stranu když sleduji, jak se některé kapely všude za každou cenu cpou, jsou otravné a dokonce se nechají i ponížit, celé večery vyřizují booking, místo aby se věnovaly hudbě a sebezdokonalování... Říkám si, že náš přístup není ten nejhorší.

Považujete „Apogeum" za vaši dosud nejlepší desku? Pokud ano, mohli byste popsat, čím konkrétně je pro vás osobně nejvyzrálejší?

Ego: Rozhodně. Ve všech aspektech.

Nedávno jste odjeli devítizastávkové turné s izraelskými ARALLU, v jehož rámci jste se podívali i na Slovensko a do Německa. Jaké máte z této zkušenosti dojmy, jak jste si šňůru užili?

Ego: Bylo to zároveň hrozné a zároveň parádní. Nervy tekly, ale těch zážitků a srandy… Mohl bych hodně vyprávět. Soužití bylo občas složité – ARALLU jsou veselí jižani, my proti tomu takoví zahořklí morousové, no vzniklo mnoho vtipných situací. Nejpovedenější zastávka byla v Německu – Lipsko. Asi proto, že jinde je tráva zelenější :) Bylo to každopádně osvěžující a rádi bychom opět do zahraničí zajeli. Po skončení turné jsme byli dlouho vyčerpaní a demotivovaní, bylo to opravdu velmi náročné. Jsme však rádi, že jsme měli možnost takové turné odjet. Navíc jsme si ověřili, že jsme schopní hrát 9 dní v kuse a za tvrdých podmínek.

SA: Za všechny excesy a historky bych zmínil asi ty poslední 2 dny. Jak psal Ego výše, Lipsko byl vážně vrchol. Pokoncertní bujaření jsme si nejprve chtěli odpírat, protože jsme museli zpět do centra autem, kdy byl domluvený hostel, a ráno nás čekal několikahodinový přejezd z Lipska do Plzně na poslední štaci. Nicméně se to nějak zvrhlo a každý si tam svým způsobem našel „to svoje“. Když jsme se asi ve 3 ráno dopravili na hostel, recepční nás dost vykolejil, když žádnou rezervaci nenašel. Asi hodinu jsme se pokoušeli sehnat tourmanagera, který v klubu zůstal s ARALLU. Když tam dorazil pořadatel, který rezervaci zakládal, tak po další hodině dohadování se s recepčním zjistili, že tu rezervaci udělal v Kolíně nad Rýnem, kde měl daný chain také pobočku. Nakonec nás asi před šestou ráno vecpali do pokoje, kde, chuděra slečna, co tam klidně spala, musela poslouchat 5 do běla nas****ch týpků, kteří se snaží povléct si ložní prádlo. Asi není třeba říkat, že po třech hodinách mizerného spánku byl přejezd do Plzně naprostá hrůza. Navigace nás svedla kvůli bouračce z dálnice, takže do ČR jsme se vraceli přes Krušné Hory serpentýnami. Jelikož jsme měli zpoždění, museli jsme zrušit domluvenou předkapelu. Navíc z únavy jsem čekal, kdy se na pódiu pozvracím, což se mi vracelo po každém skončeném songu. V deliriu jsme se pak už jen slepě vraceli ihned po odehrání (asi ve 2 ráno) ještě do Prahy a rozebrali si kluky z ARALLU, jelikož spali u nás různě po Praze. Zázrak, že nikdo neskončil v pangejtu. Prostě zážitek!

S koncertní aktivitou souvisí i skutečnost, že jste po mnoha letech shodili warpainty. Co vás k tomu vedlo? Má toto rozhodnutí hlubší podtext, nebo vás třeba jen štvalo se s malováním před každým vystoupením zdržovat?

Ego: Jednoduše to, že už toho bylo dost a usoudili jsme, že bez malování jsou naše vystoupení důstojnější. Mám i pocit, že nás publikum teď bere víc vážně. Na některých akcích můžeš ještě vidět namalovaného frontmana Angmara, který si nestihl warpaintovou mánii užít a má tu potřebu, ale já bych to už dělat nechtěl. Zbavení se „opruzu“ před každým vystoupením (i po něm) je také samozřejmě příjemné.

Co pro vás koncert jako takový znamená? U blackových kapel to často není jen o „prostých XX minutách hraní", ale i něco navíc. Nemyslím tím nějaké propriety, ty, pokud vím, nepoužíváte. Spíše mám na mysli vnitřní vnímání vystoupení.

Ego: Black metal je sám o sobě víc než hudba, což je jedna z věcí, které jej činí tak zajímavým. To samozřejmě platí i o jiných žánrech, ale i tak mi přijde, že u blacku je to jiné. Je také extrémně citlivý na přístup a upřímnost. Nebudu rozepisovat nějaká hluboká pojednání, pravý vyznavač black metalu to stejně zná...

SA: Rozhodně. BM stojí mimo rovinu klasického metalu, což dává jistý pocit uspokojení a distance od běžných hodnot. Už jen fakt, že sice vzniknul jako potřeba odlišit se od „trapných a otřepaných forem žánru“, která sice měla vzbuzovat to největší zlo a odpor u běžného posluchače, ale ve výsledku je mnohdy mnohem hlubší a lyricky prozaičtější, než death, thrash apod.

Hrajete zejména po České republice. Máte do budoucna (třeba v rámci podpory nové desky) ambice šířit vaši hudbu i více v zahraničí? Je v tomto ohledu třeba už něco v jednání?

Ego: Zahraničí nám zachutnalo během turné, snažíme se na novou sezonu dojednat nějaké akce v Německu. Snad se zadaří.

Zajímal by mě váš náhled na českou (black) metalovou scénu. Jaká pozitiva a negativa na ní po desetiletém působení shledáváte?

Ego: Po těch letech se toho vlastně moc nezměnilo. Přetrvává zklamání, jako když jsem navštívil svůj první koncert českých BM kapel. Česká metalová scéna vázne, a co platí o metalu obecně, o blacku platí dvojnásob. Je tu obrovská míra neumětelství a nedostatku feelingu (to především). Přijde mi, že Češi nemají metalové muzikantství moc v krvi. Přitom vzhledem k území a historii bychom jej mít mohli. Takoví Poláci jsou výborní metaloví hudebníci. A black má tu vlastnost, že člověk ani nepotřebuje umět hrát, stačí mít feeling a přístup. Satanžel, neděje se ani to. Taky mě hrozně unavuje ta hra na dvě extrémní větve politického spektra, která navíc stále sílí. My stojíme úplně mimo tohle, a přesto se o sobě občas dozvídám věci, které jsem vůbec netušil. Je to ubohé.

Ale abych jen nenadával, naše scéna nabízí i skvosty, na které je třeba se zaměřit. Možná by se k tomu dalo přistupovat, že odfiltrujeme tu nekvalitu a za scénu budeme považovat jen to solidní. Za sebe vyjmenuju MASTER’S HAMMER, CULT OF FIRE, ROOT, SATANCHIST, AVENGER, SILVA NIGRA a tvou bandu MALLEPHYR (ač ne úplně moje krev, kvalita je to nesporná). Také některé Morbivodovy projekty stojí za zmínku. Takže tu existují komba, kterými se naše scéna může pochlubit, jen je potřeba se tím pořádně prohrabat a oddělit odpad :)

Rok 2017 končí, jaké desky vás v něm nejvíce zaujaly? Nemusí být výhradně vydány tento rok, klidně starší, k nimž jste se dostali s odstupem.

Ego: Zrovna nedávno jsem přišel na chuť DISSECTION :D Vždy rád objevím novou věc, klidně i z aktuálního dění na poli black metalu, ale mám takový problém. A to ten, že to se mnou v drtivé většině ani nehne. K poslechu blacku mám velmi specifický přístup a často v těch nahrávkách postrádám cosi, co tam potřebuju mít. Vlastně nedokážu popsat, o co přesně jde. Vzpomínám si, jak mě před několika lety rozsekali INQUISITION s albem „Ominous Doctrines…“ nebo CULT OF FIRE – „Ascetic Meditation of Death“, tohle zažívám hodně vzácně. Z modernějšího pojetí blacku zbožňuju třeba MGŁA – „Exercises in Futility“. Zajímavá záležitost je GHOST B.C., famózní hudba – ale to už jsme trochu jinde. Vzpomenu ještě jednu starou záležitost: SATANCHIST – „Drtiči kacířských pohlaví“.

SA: Já jsem příliš omezenej, co se hudby týče. Asi je to klišé, ale mně prostě stačí TNBM. Mám to tak u všech zájmů a vkusů. Je mi bližší vybrat si jeden segment něčeho a tomu se věnovat na 120 %, než se plácat ve všem možném. Takže za mě rozhodně MORK a jejich „Eremittens Dal“. Thomasovi se povedlo oživit něco, co už se dalo najít jen na starých kultech z 90. let. A jeho propojení a kooperace s přední norskou TNBM elitou dojem jen umocňuje. Z undergroundu mě hodně chytli DJEVELKULT, které jsem měl možnost vidět 20. 10. v norském Hamaru, což je můj druhý domov. Jan F. Solheim je hodně energická postava a celá kapela má hodně dobrý ráz. Pracuji na tom, že sem bandu dostaneme na společný koncert v rámci nějaké mini tour.

Obligátní otázka na závěr: jaké jsou plány NAURRAKAR do budoucna?

Ego: Chtěli bychom víc koncertovat a hrát na akcích po boku kvalitních kapel. A pomalu, velmi pozvolna se začít pouštět do další tvorby.

RECENZE

Facebook NAURRAKAR


Zveřejněno: 14. 01. 2018
Přečteno:
4343 x
Autor: Opat | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář