Na úvod rozhovoru bych se nejprve vrátil do první poloviny roku 2016, kdy vyšla vaše nahrávka „Zapomenuté příběhy“, což, jestli mě paměť neklame, měla být původně plnohodnotná deska, z níž nakonec v podstatě bylo pouze EP s bonusy. Jak byl vlastně tento materiál mezi fanoušky přijatý a splnil cíle a očekávání, které jste do něj tehdy vkládali?
Ano, „Zapomenuté příběhy“ měly být deska a skončily jako EP kvůli odchodu členů ze skupiny. Nicméně svůj účel splnily. Ukázaly, že se v kapele i přes neustálé personální problémy něco děje, měli jsme se čím prezentovat a získali jsme díky nim plno nových fanoušků. Díky recenzím, článkům a rozhovorům jsme se dostali víc do povědomí lidí. A navíc se pořád prodávají, byť bez živých koncertů, což si myslím, je dobré.
S anglickou verzí skladby „Fenyklová panenka“ jste se dokonce dostali na kompilační CD „Spectrum“, kde se objevily různé evropské a americké kapely, a které vyprodukoval bývalý člen RHAPSODY OF FIRE Tom Hess. Můžeš nám o této spolupráci povědět něco bližšího a poodhalit, jak k ní vlastně došlo?
Určitě. Tom Hess vede Music Career Mentoring Program, což je kurz pro muzikanty, kteří to s muzicírováním myslí opravdu vážně. Učí svoje studenty jak uspět v kapelách a jak se prosadit na světové scéně. Kurz trvá asi rok a půl a já jsem se ho zrovna v té době účastnil. Kromě teorie je v kurzu i plno praxe a jedním z úkolů pro studenty bylo právě vytvořit kompilační CD. Takže „Spectrum“ je výsledkem nás, některých studentů z kurzu MCMP, pod vedením Toma Hesse.
V době realizace tohoto projektu bylo jasné, že jsi v řadách kapely zůstal už naprosto sám a zmíněný song určený na kompilaci jsi pořídil za pomoci hostů.
V té době jsem ještě úplě sám nebyl, ale nikdo z kapely se toho už nechtěl účastnit a dávat do toho peníze. Takže ano, zařizoval jsem to v podstatě vše sám. Hledal jsem zpěvačku, která by byla schopná „Fennel Bride“ zazpívat v angličtině. Kontaktoval jsem Viktorii Surmovou a ta s tím souhlasila. Takže jsme se domluvili a natočili to.
Personální problémy jsou u ROSY NOCTURNY dlouhodobé a v podstatě skupinu provází po celou dobu její existence. Čím si to vysvětluješ? Vždyť Brno je velkoměsto, které musí být plné muzikantů, to se v něm a jeho okolí nenajdou žádní, kteří by měli zájem o produkovaný styl hudby?
Ano, Brno je plné muzikantů, ale také kapel. Každý muzikant má v Brně tak dvě až tři kapely, alespoň tak mi to přijde. (úsměv) Podle mě je hlavní důvod personálních problémů v tom, že jsme prostě neměli štěstí na lidi, kteří by se chtěli muzice věnovat dlouhodobě. Všechny to po čase přestalo bavit a většina po odchodu z kapely přestala s hraním úplně.
Co tě nakonec přimělo k tomu, že ses rozhodl celou situaci nevzdat a materiál, který byl již z větší části připravený, natočit za pomoci hostujících hudebníků?
Celou dobu jsem chtěl udělat plnohodnotné CD a pořád se to nedařilo. Odkládali jsme to, vydávali EPčka a dema, pořád nebyla kvůli chybějícím členům vhodná doba. Když jsem tedy v kapele zůtal sám, měl jsem dvě možnosti. Buď ji ukončit a dopadnout jako tisíce jiných, nebo konečně udělat album, na které jsem tak dlouho čekal. Tak jsem udělal album. Nejsem typ, co by se chtěl tak snadno vzdát. Myslím, že jedním z důležitých kroků na cestě k úspěchu je právě vytrvalost.
Vyjma tebe se na nahrávání CD podílelo dalších 19 zpěváků a instrumentalistů, což je opravdu hodně velké číslo. Když pominu, že některé kapely spolupracují s různými orchestry, tím pádem je pak ve finále těch účinkujících několik desítek, tak si myslím, že se snad jedná o největší podobný projekt v rámci domácí scény, alespoň tedy té řekněme undergroundové, jestli se to dá takto označit. I na profesionálního muzikanta by to rozhodně byla velká porce práce, natož potom pro člověka, který má hudbu pouze jako koníčka. Jak se ti to vůbec celé podařilo zvládnout? Především po organizační stránce to asi musel být velký nápor.
Nápor to určitě byl. Na druhou stranu nahrávání trvalo půl roku, takže se to řešilo a točilo postupně. Většinou jsem se s lidma domlouval tak dva měsíce dopředu. Samozřejmě někdy to bylo víc a někdy méně. Některé hosty jsme měli domluvené původně na „Zapomenuté příběhy“, což nakonec nevyšlo, takže jsem je pak znovu oslovil na album „Za hradbami času“. Horší než domlouvání ale bylo chystání materiálů, ze kterých se to pak hosté učili. Každému vyexportovat jeho party, nachystat midi, noty nebo co si každý přál. To zabralo ještě víc času. Případně pak ještě dovysvětlit detaily. Někteří mi posílali zpět dema, abych měl představu o jejich hlase a podobně, takže jsme to pak zase ještě probírali. Poslední hosty jsem oslovoval ještě pár týdnů před dokončením alba.
Jakým způsobem jsi vybíral jednotlivé muzikanty pro nahrávání? Co se týče zpěváků, měl jsi dopředu pevně určené, jaký typ hlasu konkrétně pro dané skladby hledáš, nebo jsi jejich výslednou podobu vokalistům přizpůsoboval?
S výběrem muzikantů je to tak na půl. Někteří se ozvali sami a když se někdo ozve, tak nepohrdnu, zjistím si jak hraje, popřípadě zpívá a najdu mu nějaký part. Naštěstí se mi nestalo, že bych musel někoho odmítnout. A druhou půlku jsem si vybral buď podle nástroje, který jsem potřeboval nahrát, nebo podle hlasu, který jsem do dané písničky potřeboval. Například growl nebo ječák. Vokalistům jsem party nepřizpůsoboval, všichni to dali tak, jak to bylo napsané.
Předpokládám, že ne každý koho jsi kontaktoval, měl zájem nebo časové možnosti se natáčení zúčastnit. Můžeš prozradit, kolik lidí jsi vlastně celkem oslovil?
Je to tak, ne všichni mohli. Z časových důvodů odřekli nebo jsme nenašli společný termín asi se třemi lidmi. Nejhorší bylo hledání muzikantů do písničky „O lásce, o válce a o krvi“. Kontaktoval jsem celkem asi pět cimbálek, že by mi nahrály cimbál i s ostatními nástroji, housle, klarinet, basa. To se mi ale nepodařilo, všechny cimbálky z různých důvodů odřekly. Takže jsem pak musel najít jednotlivé nástroje zvlášť, což se nakonec ukázalo jako efektivnější.
Velký počet muzikantů může na jedné straně přispět k pestrosti materiálu, na stranu druhou však může lehce způsobit i jeho rozháranost. Neměl jsi přece jenom z podobné situace trochu obavu?
Rozhodně ne. Hlavním hlasem alba je Viktorie Surmová a ostatní zpěváci ji velice vhodně doplňují.
Pojďme k hudební náplni samotného CD „Za hradbami času“.
O tom by se dalo povídat hodně dlouho. Základ je symfonický melodický power metal. Alespoň dle mého vnímání škatulek. Každý nechť si zařadí podle sebe. Ve výše zmíněné písničce „O lásce, o válce a o krvi“ si odskočím k zajímavé kombinaci metalu s folklórem. Nicméně i jiným písním jsem se snažil dát nějaký originální nádech a do jisté míry to dělá právě i zabarvení hlasů jednotlivých vokalistů. Na albu je jinak kompletní spektrum písní od pomalé balady až po řádně tvrdý nářez, epické kousky i výpravné příběhy. Každý posluchač si tam jistě najde to svoje. Už z prvních ohlasů mi je jasné, že každý si na albu udělá svůj top výběr. Ještě více než dříve jsem použil i různé zvukové efekty, risery, kovadliny a elektronické prvky. Dokonce do studia přišla i Smrtka a nahrála zvuk broušené kosy. To se jen tak nevidí. Textově se album opět pohybuje v dávných časech. Většinou písničky popisují příběhy určitých postav. Ať už expresivně, nebo určitou metaforou.
Jako první singl byla vybraná latinským textem opatřená věc „Dimitto tibi“ a jako další jsi zveřejnil píseň „Vím, co jsi zač“. Pověz v krátkosti něco o tom, proč jsi pro představení alba vybral právě tyto dvě skladby?
„Dimitto tibi“ byl jednoznačný favorit na singl. Řekl bych, že celkově je to nejnadupanější kousek. Už i v průběhu nahrávání bylo jasné, že „Dimitto tibi“ bude opravdu epický vál. S druhým singlem jsem si trochu lámal hlavu. Chtěl jsem písničku, která bude více reprezentovat celé album. Tedy v ní bude opravdu jako hlavní hlas Viktorie, protože přeci jen o „Dimitto tibi“ se hodně dělí s Martinem Kleknerem z FLOWERWHILE a Ivošem Mazourkem ze SAGITTARI. Nemluvě o tom, že druhé a třetí hlasy jí tam ještě zpívají Lenka z ERTHY a Lucka. A dál jsem potřeboval skladbu, na kterou bych mohl udělat rychle nějaké jednoduché lyric video a mohl v něm představit i všechny hosty. Díky dlouhé střední části bez zpěvu v této písni, to byla v podstatě ideální volba.
Na desce je hodně různých instrumentů a rovněž i zvuků, některé z nich jsou vytvořené živě, jiné pak uměle. Podle čeho ses rozhodoval o tom, kde využiješ opravdový nástroj a kde vypomůže počítač?
Primárně skládám na počítači a používám různé VST knihovny. Je to taková náhrada za klávesáka. Většinou samply jen doplňují kytary nebo mají vyváženou úlohu. Když ale mám možnost nahrát nějaký nástroj naživo, udělám to. Takže když jsem třeba dostal nabídku nahrát harfu, hned jsem toho využil. No a pak jsou věci, které prostě naživo být musí. Nasamplovaný cimbál si nedovedu představit. Ještě jsem neslyšel tak dobrý sampl cimbálu, aby se živému byť jen přiblížil.
Ve výčtu hostů jsem nenašel žádného bubeníka. Znamená to, že bicí na CD jsou programované, tím pádem rovněž v tvojí režii, jako velká většina hudebních partů?
Ano, přesně jak říkáš. S živým bubeníkem by se vše ještě protáhlo, zkomplikovalo a hlavně prodražilo. A na to jsem prostě už neměl kapacity, takže jsem sáhl k tomuto řešení.
Naproti tomu je na desce možné nalézt už zmíněný hudební nástroj zvaný cimbál, na jehož hře je v podstatě postavená píseň „O válce, o lásce a o krvi“. Jak jsi došel k tomu, že zde zařadíš právě tento pro metalovou hudbu naprosto netradiční instrument?
Nebylo to ani tak rozhodnutí zařadit konkrétně cimbál, jako spíš zařadit tuto písničku. Tu už jsem psal víceméně s cílem, že to bude hodně folklórní písnička spojená s metalem. Takže když jsem se rozhodl, že na albu ta písnička bude, bylo mi jasné, že prostě musím najít cimbál.
Jak dlouho vlastně trvalo samotné nahrávání alba, zvláště při zařazení nástrojů, které při pořizování metalového záznamu nejsou ve studiu zrovna pravidelnými hosty? Sešli jste se všichni na jednom místě, tedy brněnském Sonidosu, nebo se pracovalo třeba i přes internet?
Nahrávání celého alba trvalo asi půl roku. Bylo to hlavně o tom najít společné volné termíny se Zdenym ze Sonidosu, protože toho má taky hodně a já jsem mezi tím organizoval. Všichni hosté chodili v podstatě po jednom. Přišli, nahráli svoje party, odešli. Popřípadě přišli víckrát. Někteří se tam spolu potkali akorát mezi dveřma. Najednou jsme nenahrávali nic. Přes net jsme se případně jen domlouvali, ale vše se natáčelo v Sonidosu.
Opravdu nádherný je obal zdobící CD, který podle tvé předlohy vytvořil Jan Örkki Yrlund. Přibliž nám prosím opět tuto vaší spolupráci.
Doslova na poslední chvíli jsem hledal někoho, kdo bude schopný v krkolomném termínu naplnit moje hodně bujaré a konkrétní představy. Protože jsem chtěl kvalitní artwork, porozhlédl jsem se, kdo dělá obaly pro světové kapely. Napsal jsem dvěma grafikům, jejichž práce se mi líbily a nakonec jsme se domluvili s Janem z Darkgrove.
Abys toho ohledně placky neměl málo (úsměv), tak ses stal rovněž i jejím samovydavatelem. Nepokoušel ses získat pro její vydání nějakou firmu?
Popravdě, nepokoušel. Asi z toho mám respekt. Ale zřejmě to brzy zkusím.
Pro vznik alba jsi udělal ze své strany opravdu naprosté maximum a vyvinul enormní úsilí, aby spatřilo světlo světa. Chtěl bych se tedy dotázat, jaké jsou tvé ambice s touto nahrávkou? Předpokládám, že jsi to celé nedělal jenom proto, aby si desku poslechlo pár kamarádů při nějaké pijatice. (úsměv)
Moje ambice jsou hodně velké. Chtěl bych dát kapelu zase dohromady abysme mohli koncertovat. Mám vymyšleno plno věcí na pódiovou show. A postupně bych se chtěl s ROSOU vypracovat na známou kapelu. Moje meta, kterou musím pokořit stůj co stůj, je festival Masters of Rock.
Osobně se mi hodně líbí, jak se snažíš CD, potažmo skupinu, propagovat pomocí různých video blogů na Youtube, kde se fanoušci například mohli průběžně dozvídat nejnovější informace ohledně nahrávky a poslechnout si z ní i první ukázky.
Je to tak. Naučit se pár písniček, domluvit si koncert v místním klubu a doufat, že na kapelu někdo přijde nebo snad dokonce, že se sama proslaví, je zcela mylné. To rozhodně nestačí a je to málo. Proto se snažím dělat něco víc.
Ty sám docela dbáš i na vizuální stránku věci, na mysli teď mám tvůj kostým, v němž jsi uváděl poslední videa.
To je součástí toho „víc“. Kromě muziky musí mít podle mě kapela i nějakou image, nějakou vizi, něco, čím se od ostatních odliší. Takže teď budu ROSU směřovat do takovéhle romantické gentlemanské image.
Zaregistroval jsem, že společně s vydáním novinky se znovu pokoušíš ROSU NOCTURNU rozjet i jako plnohodnotně fungující kapelu, takže soudím, že už máš i nějakou vizi, co se týče live prezentace materiálu.
Ano, jak jsem už zmínil. Budu teď urputně hledat členy kapely - bubeníka, kytaristu a basáka. Zpívat budou zřejmě některé ze zpěvaček, respektive zpěváků na albu. Až dám dohromady koncertu schopnou partu, nachystám i pódiovou show, která bude stát za to. Mám už určitou představu, jen ještě doladím detaily.
Co všechno by dotyční měli umět zvládnout a kde se mohou případně přihlásit?
Musí ovládat svůj nástroj. Nemusí to být profíci, ale nahraný materiál ROSY musí zahrát. Nicméně chci zdůraznit, že mnohem větší důraz budu klást na to, kam to bude chtít případný zájemce dotáhnout. Už se chci opravdu vyhnout situaci, aby lidi po dvou letech ze skupiny odcházeli. To pak není možné kapelu nikam posunout. Přihlásit se mohou, kde jinde než mě u mě. (úsměv) Buď přes Facebook nebo mailem na kapela@rosanocturna.cz.
Chystá se v nejbližší době i nějaké obrazové ztvárnění některé z prezentovaných písní?
Zrovna připravujeme s Katherine Luka kreslený klip k písničce „Krkavci“. Vyjde někdy v lednu nebo únoru. A pak bude následovat nějaký klasický hraný.
Co už proběhlo, to byla release párty k nového albu. Přibliž nám trochu její průběh, kdo všechno se zúčastnil, co se tam odehrávalo…
V podstatě to byla párty pro hosty na albu, s tím, že přijít mohl kdokoliv. Jak už jsem říkal, hosté se ve studiu skoro nepotkali, tak teď měli možnost seznámit se s těmi, se kterými například zpívali duety nebo dvojhlasy. A přišlo i pár lidí navíc, což bylo velice milé. Krásný večer.
Kdo tě zná, tak jistě ví, že mimo působení v ROSE NOCTURNĚ hraješ i v další skupině CKB, se kterou děláš docela odlišnou muziku. Chceš čtenářům říct i něco o této kapele?
Jasně. Přidal jsem se k nim asi před rokem. A to z toho důvodu, že jejich, tedy teď už náš, manager má stejné cíle s hudbou jako já. Prosadit kapelu a být známý. To se mi zamlouvalo a tak jsem na spolupráci kývl.
Tondo, řekl bych, že jsme bohatě probrali snad všechno, co bylo podstatné, důležité a zajímavé pro naše čtenáře, takže bych ti chtěl závěrem jenom poděkovat za tvůj čas věnovaný našemu rozhovoru a popřát ti hodně úspěchů ve tvé další hudební činnosti. Díky moc!
Já děkuji tobě, žes mi dal tolik prostoru. Fakt si toho cením a rád jsem odpovídal. Díky.
