Devátá řadovka PRIMUS je opět soustem pro otrlé. Ne že by snad kapela kolem charismatického Lese Claypoola dávala posluchači v minulosti něco zadarmo, ale poslední dvě desky jsou už opravdu dost na hraně stravitelnosti. Na jednu stranu je sympatické, že si vrchní principál dělá, co se mu zachce, druhý pohled je takový, že by neškodilo přijít ještě aspoň jednou s opravdu silným materiálem. Mám pocit, že by stačilo jen chtít, protože ten chlap to v sobě stále má.
Po desce „Antipop“ (1999), která uzavřela jednu éru, se návratová „Green Naugahyde“ (2011) povedla, i když klasickým dílům z devadesátek se rovnat nemohla. To v tento moment předposlední dílo „Primus & the Chocolate Factory with the Fungi Ensemble“ jsem plně nepochopil dodnes, přiznávám a neposlouchám. V tomto kontextu je pro mě novinka procházkou růžovým sadem, i když i ta je zamotanou věcí až za roh.
Vypadá to, jakoby se Les ve svých vedlejších projektech mírnil a pro PRIMUS zvolil formu experimentálnějšího materiálu. Když si vzpomenu na tři roky starou spolupráci s Bryanem Kehoem a jejich bluegrassové řádění pod hlavičkou Les Claypool's Duo de Twang a potom hlavně na loňské skvělé album „Monolith of Phobos“, které pod hlavičkou THE CLAYPOOL LENNON DELIRIUM stvořil společně se Seanem Lennonem a dokázali na něm složit naprosto výborné skladby, nemám o tomto chlápkovi pochybnosti.
Zajímavé je, že „The Desaturating Seven“ je na poměry kapely krátké album, 35 minut není nic moc, což si lze vysvětlovat více způsoby. Jeden pohled může být takový, že PRIMUS posluchače šetří a jsou si vědomi toho, že poslouchat podobně laděné album klasickou hodinu na jeden zápřah by byl výkon na medaili. Další vysvětlení může být takové, že už nebylo co dál vyprávět. Deska je totiž inspirovaná dětskou knihou „The Rainbow Goblins“, kterou si Les Claypool velice oblíbil a stvořil k ní něco jako svůj osobní soundtrack. Jak je z poslechu jasné, kniha se evidentně s CD zároveň prodávat nebude, tohle by děti těžko pobraly. (úsměv)
Přesto i na poměry PRIMUS je sedm skladeb prostě málo. A to i vzhledem k tomu, že je zde velké množství pasáží, které nejsou tak úplně posluchačsky vstřícné, což by snad ani nevadilo, ale ony nejsou ani kdo ví jak zajímavé. Když by se člověk prostříhával materiálem a vyřazoval to, co se mu úplně nezdá, krátil by o třetinu. Což není úplně nejlepší vizitka. To, co ale zbývá, lze hodnotit minimálně jako kvalitně odvedou práci, v některých chvílích potom dokonce jako skvělou. K tomu nej patří hlavně třetí track „The Trek“, který se ze začátku nezdá, ale postupně nabírá na obrátkách, aby v závěru vygradoval do stavu, který by chtěl fanoušek PRIMUS poslouchat od začátku do konce. Klasicky precizní prací je song „The Seven“, uhrančivá dokáže být i přes svou experimentální náladu předposlední „The Storm“, která postupně rozkvétá. Kde brát je, ale chtělo by to víc.
PRIMUS nepotřebují žádný vývoj, jejich hudební cítění bylo pevně definované už před čtvrtstoletím. Jde jen o to, jakou formou se zrovna rozhodnou prezentovat. Tentokrát je to o mnoho stravitelnější forma než posledně, ale přesto je to méně, než bych od téhle legendární party čekal. Přesto jsou ale PRIMUS pořád jen jedni a v těch momentech, kdy se do toho opřou, jsou stále skvělí, sví a naprosto originální kapelou.
Seznam skladeb:
- The Valley
- The Seven
- The Trek
- The Scheme
- The Dream
- The Storm
- The Ends?
Čas: 34:40
Sestava:
- Les Claypool - basa, zpěv
- Larry "Ler" LaLonde - kytara
- Tim "Herb" Alexander – bicí
