Hiraxe zná nejspíš většina metalových fanoušků z kapel, ve kterých působil a působí, z vydavatelství a dister, která založil, provozoval a provozuje, někteří možná zaregistrovali i jeho spisovatelskou činnost. Aktuálně hraje v pohanských RAMCHAT, předtím dlouhá léta v LUNATIC GODS a EDITOR, co se vydavatelství týká, tak jsou to hudební Hirax shop resp. Hrom Records a knižní Hladohlas, který vydává hlavně Hiraxovy knihy. Hirax se dosud věnoval psaní cestopisů, románů, básní a motivačních knih, loni se pustil do knihy vzpomínkové. A trochu překvapivě nejde o vzpomínky na jeho muzikantskou kariéru, která začala před pětadvaceti lety, ale o jeho životopis od prvních vzpomínek do pádu komunistického režimu v roce 1989. I když Hirax tvrdí, že nejde o životopis, že jde o… no mrkněte, co o své knize píše na přebalu, jestli rozumíte slovensky (úsměv):
Toto nie je „životopis“ dospievania jedného energiou kypiaceho chalana po osemnásty rok jeho života, ale úctivá mohyla dobe a spôsobu života, ktorý sa pomaličky, no hrdinsky a s hrdosťou porúča. Myslím si, že je dobré občas sa otočiť, nájsť súvislosti, korene karambolov aj úspechov, aby človek i národ mohol korigovať svoje konanie k svetlejšiemu zajtrajšku. Pripomeniem vám bezpečie babkinej periny, mliečne desiate, zemiakové brigády, búchanie hokejok o asfalt, stavebnicu Merkur, céčka, Rubikovu kocku i tamagoči, kristusky, číny, „džínsy“, šumienku za pár halierov, Vitanu, ktorá varila za nás, žuvačku Pedro i bublinové Bajo, „kakavkové“ raňajky, ruskú zmrzlinu, ovocné drene, spreje Lybar a poplašníky vhodené do ohňa, klince položené na koľajniciach, preplnené amfiká aj na rumunských filmoch, tlačenice v autobusoch, megadlhé rady na pomaranče, inšpektora Derricka, príchod hry Tetris, magnetofónové kazety, vznik skupín Citron, Tublatanka, Arakain, Oceán či Monterosa, úmorné zháňanie muziky nakupovaním platní na zakázanej burze na ostravskej Černej louce, namosúrených fízlov vyskakujúcich zo žltobielej lady s nápisom VB, „tajných“, vyhadzujúcich mladých zo škôl za piesne Karla Kryla, hojnosť česko-slovenskej stokorunáčky, Tuzexy i magické bony, umelú úplnú zamestnanosť, absolútnu stratu dôvery k návrhárom mladosti, ale aj túlania po dedinách i lesoch, keď o nás rodičia nevedeli, a keby nebolo zvonov na kostole a zapadajúceho slnka, zabudneme aj na návrat domov.
Asi je zřejmé, že kniha je psána slovensky, tedy jazykem, kterému moje věková skupina bez potíží rozumí, ale mladší už můžou mít s řadou slov problém. A můžou mít problém i s dalšími termíny, které se v knize vyskytují, ono stačí mrknout na výše uvedený text a i tam se mohou nacházet slova, která už dnes neexistují ve slovenském, natož českém jazyce. A myslím, že v řadě historických souvislostí se bude orientovat generace 40+, z mladších pak jen fanatici přes historii.
První úskalí knihy vidím v její podrobnosti. Hirax sepsal 350 stran a to už je nějaká porce textu. Přiznám se, že mi trvalo půl roku, než jsem se knihou prokousal – Hirax se totiž pouští do tak zevrubných popisů, až je to místy kontraproduktivní.
Na druhou stranu je kniha VŽDY PRIPRAVENÝ! pro moje vrstevníky zajímavá tím, kolik dobových událostí i reálií připomíná. I na jihu Čech jsme jako děti a dospívající prožívali prakticky totéž co Hirax napřed v Ostravě (kde se narodil a žil necelých sedm let) a následně na Slovensku. Asi je zbytečné uvádět detaily, co se v sedmdesátých letech dělalo ve volném čase, co se sbíralo, jak se žilo, dost toho bylo k vidění v různých televizních dokumentech, leccos lze pochytit z dobových pořadů, retro je v módě a o minulosti se mluví i píše odst a dost. Ale tady je to na jednom místě, pěkně posloupně, takže za to palec nahoru. Zajímavé jsou i vzpomínky na to, jak na Slovensko dorazil heavy metal, jak se (těžko) sháněly metalové nahrávky, jak vznikaly první kapely – to už jsme samozřejmě v osmdesátých letech a objevilo se to i v jiných vzpomínkových knihách nebo článcích v metalových časopisech.
Tyhle zajímavé pasáže ale žel doplňuje poněkud svérázný Hiraxův pohled na historii. Za prvé se Hirax nemůže rozhodnout, jestli bylo za komunismu dobře, nebo špatně. Na jedné straně řadu věcí pochopitelně kritizuje, na druhé se často nostalgicky do minulosti obrací a řadu záležitostí až glorifikuje. Jistě, je to jeho kniha, jeho subjektivní vnímání, ale mně by bylo milejší, kdyby toho hodnocení a okouzlení dobou, ve které byly podle Hiraxe lepší skoro všechny výrobky a potraviny (to jsou tvrzení, které lze velice snadno vyvrátit), vztahy i formy zábavy, bylo méně; poslední tři kapitoly jsou z toho hlediska takřka nečitelné, u nich jsem měl opravdu velký problém číst dál... Pochyby pak budí třeba tvrzení, že za znečistěné životní prostředí na Slovensku můžou Češi, kteří tam umně přemístili těžký průmysl. Asi by si měl Hirax trochu nastudovat dějiny, pak by zjistil, jak na tom bylo Slovensko v roce 1918 a kam se díky pomoci Čechů posunulo… (Nechci tady prudit, ale pro pořádek: Na Slovensku se v roce 1918 prakticky nevyráběla elektřina, silniční síť byla 4x kratší než v Čechách a na Moravě, aut jezdilo 10 % z celkového počtu v Československu, 15 % Slováků bylo negramotných…) A poslední údiv vzbuzující tvrzení: „Karel Kryl podľa mňa vykonal a zanechal oveľa väčší, hlbší a ľudskejší odkaz pre ľudí než Václav Havel. O Havlovi predtým nikdy nikto nepočul, až zrazu bol prezidentom, no Kryla poznal celý národ.“ Nic proti první větě, jde o osobní pocit, každý to může vidět jinak, s druhou větou absolutní nesouhlas, je to, s odpuštěním, úplná pitomost. Havel se kromě rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa (kde byl v osmdesátých letech na každodenním pořádku) běžně objevoval i v komunistických médiích, i když samozřejmě v úplně jiném světle. Jen totální ignorant o Havlovi před 17. listopadem 1989 nikdy „nepočul“.
Za druhé mi vadí neustálé moralizování. Autor pořád dokola čtenáře k něčemu nabádá, jako by ho chtěl vychovávat. Myslím, že si tyhle „rady“ měl nechat do svých motivačních knih, tam to asi na čtenáře zabírá, v knize určené zejména hudebním fanouškům je to podle mě kontraproduktivní. Stejně tak časté omluvy za něco, co tehdy vyváděl; možná si tím dělá jakési alibi, možná to bere jako duchovní očistu, co já vím, ale postupně mě to taky začalo překážet.
Vypadá to, že mě kniha zklamala, ale to není úplně přesné. Hodně mi toho vadí, ale hodně se mi toho líbí, škoda, že se Hirax nevyhnul tomu, co jsem výše pohanil, pak bych hodnotil mnohem lépe.
A ještě pár slov k provedení knihy. Ta je brožovaná, ale kvalitně, drží pohromadě i po tom půlroce, kdy mi dělala společnost. Zajímavé jsou určitě obrázky související s obdobím, kterému se autor věnuje, ať už jde o tehdejší výrobky i dění, fotografie rodinné nebo s kamarády, texty nebo básně dokreslující psaný text či vtipy odlehčující víceméně vážný tón knihy. Grafické zpracování se mi líbí, včetně titulky, která je vyvedena v retro duchu. Uvnitř se sem tam vloudil nějaký překlep, sem tam nějaká nepřesnost, těžko třeba mohl mít v roce 1987 příslušník VB na čepici odznak ČSFR, ta vznikla v roce 1990. Tímto rokem kniha končí, mě by ale určitě zajímalo pokračování, které by popisovalo další Hiraxovy osudy především na hudební scéně.
- 36 kapitol
- 350 stran
