Asi bylo třeba počkat na tu správnou podzimní melancholickou atmosféru, než jsem se plně pustil do recenze debutového alba Švédů, kteří si říkají GHOWL. Během pročítání průvodního dopisu vstřebávám doplňující informace ohledně kapely, vydání CD, důvodu vzniku atd. Písemný projev na mě mimochodem působí velice slušně s dostatkem pokory, díky čemuž tak kapela nebudí hned na první dojem pocit, že si z ní okamžitě musím sednout na … . Kluci (rozuměj dva lidé, jež pokryjí celé portfolio nástrojů – alespoň ve studiu tedy) z města Karlsad, kteří ještě nedovršili třicet let, se rozhodli vzdát poctu svým vzorům, kterými podle jejich slov jsou MARILYN MANSON, BLACK LABEL SOCIETY a ALICE IN CHAINS. No proti gustu nic, nicméně jak bude později patrné z mých řádků, dvě zásadní jména zde ještě chybí.
Prohlížím si k CD přiložené dva listy z bookletu, které přišly společně s kompaktním diskem v plastové slídě. V podstatě mám v ruce kompletní obal a nechápu, proč kluci nezainvestovali i do pevné krabičky. Nicméně je možné, že se obávali poškození během transportu a zvolili tuto formu, která vydrží zacházení rozmrzelého pošťáka. Kresba na přední straně se mi nelíbí, na můj vkus je to nevýrazné a strašidelné cosi. Zbytek obalu obsahuje všechny zásadní informace a fotografie, ale je oproštěn od textů, což nakonec není taková tragédie, neboť na základě poslechů je angličtina dostatečně srozumitelná a výslovnost naprosto bez problémů. Jak se píše v dopise, texty jsou inspirovány hororovými snímky a PC hrami. Disk se pomalu roztáčí a mám dojem, že podle avizovaného stylu i názvu jednotlivých songů poteče krev.
Po prvních tónech a odzpívaných slovech je vymalováno a mě napadá pouze jedno jméno. Rob Zombie. Vlastně i další – Alice Cooper. Zpěv se potácí mezi barvou a polohami hlasového projevu těchto dvou interpretů, textově jsme taktéž „doma“. V písni „Eaten Alive“ se dostaví i Robovo klasické „yeah“, u kterého jsem si myslel, že si snad Roba Švédi pozvali na hostování. Je to sice dlouho, ale v mých cca 15 jsem Roba Zombieho opravdu intenzivně poslouchal a jeho hudbu s texty vyloženě hltal. GHOWL by tedy měli mít můj obdiv v kapse. Uvidíme… Co se produkce a celkového zvuku týče, žádnou progresi nečekejte. Z repráků se valí opravdu hodně šlapavý groovy metal sound, který se sem tam kříží s hard rockem. Je slyšet na každém tónu, že kluci vědí, co chtějí a nějakou tu švédskou korunu je nahrávání stálo. Přestože tento typ zvuku nepreferuji, nahrané je album opravdu precizně, na čemž se podílely i nesporné hráčské kvality obou borců.
Otvírák „Nightmare“ nechává vzpomenout na oblíbenou postavu osmdesátkových horrorů Freddy Kruegera a valí se svižně kupředu středně tempým valivým pochodem, což však už v rámci alba nebude překonáno. Ano, album vlastně neobsahuje žádnou ryze rychlou skladbu, a tím se vlastně trochu odprostíme od Roba Z. Krom jiného i tím, že se zpěvák nebojí vložit do zpěvové linky pěkný scream. Další píseň, která se mi pěkně poslouchala, je titulka „In The Woods“, která nedoporučuje potloukat se po setmělých lesích, protože je zde vždy něco, co nás sleduje. Ano, na houby letos už raději nepůjdu. (úsměv) Bez legrace se jedná dost možná o nejpovedenější skladbu z alba. Nosný riff se zde prolíná s jemným leadem druhé kytary a nakonec je přidáno i pěkné melodické sólo. Co se týče kytarových sól, nešetří se s nimi a pěkně se poslouchají. Nicméně s přibývajícími poslechy jsem si cestu ke zbytku playlistu už bohužel nenašel.
Jako debut si myslím povedený zářez, který si jistě fanoušci daného subžánru oblíbí. Pro mě to byla do jisté míry nová zkušenost a také poohlédnutí se o 13 zpět, kdy jsem podobnou hudbu poslouchal. Za největší plusy označuji hráčský um a vypiplanou produkci. V tomto stylu bych spíše více vsadil na chytlavé riffy a melodie, kterých je na albu jako takovém na můj vkus bohužel málo.
Seznam skladeb:
- Nightmare
- Meat
- In The Woods
- Mother
- Eaten Alive
- In To The Light
- Burn
- Stay
- Dream
Čas: 42:16
