KATLA. asi zatím nepatří mezi všeobecně známé pojmy, ale když se řekne Guðmundur Óli Pálmason, fanoušci SÓLSTAFIR určitě zbystří. Jeho odchod z kapely nebyl zrovna idylický, nicméně dredatý týpek se rychle otřepal a postavil nový projekt, který pojmenoval po nejnebezpečnější z islandských sopek – KATLA. Zde se potkal s Einarem Thorbergem Guðmundssonem (mimo jiné FORTÍĐ) a společně nahráli kolekci post/atmo rockových skladeb, ve kterých to sem tam metalově zaburácí.
Úvod recenze vypůjčený z říjnových tipů uvádí základní fakta týkající se nové islandské akvizice KATLA. Ta se poprvé prezentovala loni, kdy vydala sedmipalec se dvěma songy nazvaný „Ferðalok“, nyní přichází s velkým debutem, který zaslouženě nazývám „velký“. „Móðurástin“ roste každým poslechem, nabízí nepřeberné množství nálad a emocí, a při poslechu nehraje roli, že v překladu název znamená „mateřská láska“. To je sice zajímavé, ale hlavně z pohledu PR a posluchačů, kteří rozumí islandsky, zbytek si vystačí s tím, co si přečte na toto téma v rozhovorech a se zvukomalebností severského jazyka, dobře známou od řady kapel z „ledové země“.
Album uvozuje nejméně nápadná skladba „Aska“, v podstatě plnící funkci intra. Příjemná melodie, klávesy, lehce zachmuřená kytara a nebyl by to Óli, aby si na bicích nedal hodně záležet a nezvýraznil jejich roli, přesto mám pocit, že je to příliš dlouhé a netrpělivé posluchače může stopáž (čtyři a půl minuty) odradit. Ostatně v předpremiéře byly zveřejněny až skladby pod čísly 2 a 3, a to má logiku. „Hyldýpi“ je zpočátku křehká věcička, v níž hraje prim akustická kytara a čistý Einarův přednes, po rozehřívacím úseku se přidají i elektrifikované nástroje a bicí, ale pořád jde o zamlženou záležitost, postavenou povětšinou na procítěném zpěvu, byť postupně skladba trochu nabírá na tempu, aby v závěru přešla do vyklidněné polohy, která možná nemá daleko k islandské lidové hudbě. „Nátthagi“ tepe v rockovém tempu, klidně by se mohlo jednat o běžnou rockovou skladbu, kdyby skrz ní opět nedýchal onen severský větřík, ona typická nálada, byť tentokrát ne tak melancholická. Einar je výborný zpěvák, jeho hlas k muzice sedne dokonale, a potěšitelné je, že nesklouzává k polohám, které by šly posluchačům naproti tak, až by to bylo protivné, ale jeho hlas má pořád onu specifickou lehce ležérní severskou auru. Ta nechybí ani v „popové“ skladbičce „Hvíla“, kterou ozvláštňují smyčce, díky nimž je tu opět jakási snová náladička, s nástupem zpěvu překlopená do majestátní polohy. Pop v uvozovkách, přičemž ty uvozovky neznamenají, že jde o pravý opak popu, ale že se hraje muzika s hitovými ambicemi, ale s tím, že popíkáři by u ní ronili slzy, zato doomaři by tvrdili, že to moc veselé… Já to vidím jako naléhavou posmutnělost s jiskřičkami veselí, ale hlavní je, že je z toho cítit srdce, upřímnost, svým způsobem i radost.
Druhou polovinu nahrávky otevírá „Hreggur“, první sáhodlouhá kompozice (takřka deset minut), u které jako jediné mi něco našeptává, že s podobnými prostředky pracují i SÓLSTAFIR. KATLA. ale postupně míří jinam, muzika hrubne a metalově burácí, je to řekněme dark/doom/viking metal, přičemž „viking“ reprezentuje pasáž na způsob novodobých ENSLAVED. Celkově asi nejtvrdší song, v němž to kytary i bicmen chvílemi rozjíždí ve svižném tempu. Vrchol alba spatřuji v titulní „Móðurástin“. Ta zpočátku taky docela fičí, Einar dokonce řve, ale asi něco hodně temného, protože ze zpěvu až mrazí, zní to, jako by křičel nějaký zoufalec… a když mu je nejhůře, objevuje se ženský hlas, kontrastní vůči mužskému. Sylvía Guðmundsdóttir vede s bratrem jakýsi dialog, vkusně jej doplňuje a posunuje skladbu na vyšší level. Einar se ale jejímu výrazu nikterak nepřizpůsobuje, drží se svého, v závěru svůj projev graduje, aby jej vystřídala… Óliho babička! Její hlas z nějaké letité nahrávky je sice zvukově slabší, ale jako zpestření a nejspíš i hold předkům – proč ne. Blíží se závěr, ale kvalita neklesá, „Kul“ je výpravnější, místy až pompézní, opět bodují výborné vokály, vrací se i smyčce, velký prostor dostává baskytara, která je ostatně velmi pěkně nazvučená na celé nahrávce – tento trend je mi sympatický, v poslední době přestává být na řadě nahrávek baskytara jen tím třetím vzadu. KATLA. spravedlivě zařazuje i klávesy, v případě „Kul“ i piano, které je zde hravé jak kotě. (úsměv) Závěr patří nejdelší písni, kterou uvozuje (myslím...) jakýsi archivní projev, ale o co v něm jde, netuším. Ve skladbě jde o další porci melancholie, atmosféry, naléhavosti, posmutnělosti, emocí… klišé slova, ale z písně to opravdu dýchá, možná škoda, že uprostřed se znovu mluví a chvíli nehraje, ale „blbne“ se zvuky a perkusemi. Vynahrazuje to ale následující chytlavá pasáž s výrazným refrénem, trochu kazí další experimentování a „zachraňuje“ vážnohudební dojezd. Poslední song je asi nejtěžší a přijde mi až moc rozháraný, ale celkově jsem z debutu KATLY. nadšený.
Nadšení nejspíš budou i sběratelé, protože kromě standardního balení vychází i 2LP a navíc luxusní 2CD edice. V boxu o rozměrech 28x28 cm je přiloženo druhé CD s remixy všech skladeb – což mi až tak atraktivní nepřijde, protože k remixům chovám netečnost. Zato 72stránkový booklet, v němž se nachází Óliho fotky, je o poznání zajímavější. Chlapík je totiž nejen muzikantem, ale i nadšeným fotografem, a taky autorem portrétu na titulní straně, kde je k vidění jeho přítelkyně Fanney.
K poslední erupci sopky Katla došlo v roce 1918, tehdy se pobřeží Islandu vlivem bahnotoku prodloužilo o 5 km. Nynější erupce KATLY. nezanechá žádné nepříznivé následky, ale za pozornost určitě stojí.
Seznam skladeb:
- Aska
- Hyldýpi
- Nátthagi
- Hvíla
- Hreggur
- Móðurástin
- Kul
- Dulsmál
Čas: cca 53 min.
Sestava:
- Guðmundur Óli Pálmason – drums
- Einar Thorberg Guðmundsson – vocals, guitars
Hosté:
- Halldór Á. Björnsson – piano and keyboards
- Sylvía Guðmundsdóttir – vocals
- Laugheiður Jónsdóttir – vocals
