Řada muzikantů zasluhuje uznání za workoholismus. Třeba Venca Votruba, který aktuálně táhne tři kapely, se všemi vydává alba jako na běžícím pásu a se všemi hodlá koncertovat. Roky se na pódiích objevují DARK ANGELS, na jaře si odbyli premiéru THE RIVER OF THE SOULS a na živé hraní se chystají i AFTER RAIN. Ale dnes se pojďme podívat na DARK ANGELS, kteří v létě vydali čtvrté řadové album „Venomous Embrace“. A opět v jiné sestavě – když si prohlížím obaly všech alb DARK ANGLES, tak pokaždé vidím jiné obsazení. Poslední změna se odehrála za bicími, za které zasedl Honza Kapák (kterého snad netřeba představovat), v jehož studiu DARK ANGELS nahráli nejen aktuální, ale i předchozí album. O něm jsem (mimo jiné) napsal: „Lze ještě v mixu žánrů power/heavy/doom/gothic hledat originalitu? Asi těžko... Ale lze najít kapely, které nezní připitoměle, nesnaží se pomocí vtíravých kompozic zavděčit na první poslech a nehrají na jednoduchou strunu. DARK ANGELS patří mezi ty, kterým se to celkem s úspěchem daří. Kdybych to měl shrnout pár slovy, tak rozumná stopáž, nenudící muzika, kvalitní instrumentální a vokální výkony... což tu sice bylo stokrát, ale ani po sto prvé to nezní zle.“
Stejný závěr bych mohl použít při hodnocení novinky. Skladby na „Venomous Embrace“, podobně jako na předchozím albu, oscilují mezi dark, doom, gothic a heavy metalem. Na první pohled mišmaš, který fanoušci jednotlivých metalových subžánrů nejspíš rovnou odsoudí k zániku, ale to je, myslím, krátkozraké. Album totiž nabízí celou řadu pozoruhodností. Tou první (kterou bych asi mohl nechat až na konec, jenže ona mě praštila přes uši hned při prvním poslechu) je výborný zvuk. Honzovi se povedlo nástroje nejen ideálně nazvučit, ale i výborně namixovat, takže v každém okamžiku jsou všechny instrumenty skvěle čitelné a v rovnováze s vokálem, nic se s ničím nepere, všechno je přesně na svém místě. Ono to asi souvisí s instrumentální zdatností, v kapele se evidentně sešli šikovní muzikanti, a i když ve studiu se dají dělat zázraky, tahle parta to potvrzuje i na živo. V druhé řadě, té důležitější, jde o kolekci silných skladeb, které se většinou nesou ve středních až pomalých tempech, ale v pravý čas se objeví nějaká gradace, silný motiv, a starají se ně nejen zpěv a kytary, ale i ostatní nástroje, což nebývá až tak obvyklé. Je radost poslouchat bicí, je příjemné slyšet klávesy, které nevyluzují primitivní vlezlé melodie, je fajn, že basa nedrtí jedno a to samé dokola. I přesto má ale hlavní slovo Radek, pan zpěvák, který dokáže pět čistě, zastřeně i řvát, a pokaždé to má úroveň.
Zajímavě se rozjíždí hned úvodní „The Revenant“. Ta, podobně jako většina ostatních písní, nabízí příjemné melodie, nad nimiž se klene čistý vokál; ten zde ale záhy zmutuje do strašidelné polohy a z ničeho nic se skladba přiostří a tempo výrazně zrychlí. Chápu záměr – zahrát si rychle a přitvrdit –, ale tady se s kapelou míjíme. Zvraty mi přijdou násilné a ony extrémní pasáže nepovažuji za výjimečné. Majestátní zpěv na úvod „License to God“, tepající bicí, honosné klávesy, střídmé kytary, to je první dojem, ten druhý je, že tahle potemnělost nemá daleko třeba k MOONSPELL, a nejen proto, že v některých momentech mi Radkův přednes připomíná portugalského upíra. Zajímavý je i dvojhlas, který se na několik okamžiků objevuje, je vidět, že se tady přemýšlelo i nad detaily, a aby toho nebylo málo, dočkáme se i takřka hororové atmosféry (šepot, ponurá pomalá muzika). A ani si neuvědomuji, že skladba trvá přes osm minut. Ona i následující „In Venomine“ disponuje sáhodlouhou stopáží, tentokrát sedm minut a pár sekund k tomu. Výrazně melodičtější kousek nemá daleko ke gothic metalu, ale i tady se, podobně jako v prvním songu, objevují extrémnější nablacklé pasáže, a opět z nich nejsem úplně na větvi. Něco jiného je to na koncertech, kde nářez a skřehot zabírá, něco jiného v klidu domova, kde mi do kontextu alba tahle zpestření ne a ne zapadnout. Ale hned v dalším kousku se skřehotání objevuje rovněž a přijde mi to v pořádku. Asi proto, že skladba nabírá na obrátkách postupně, ze speedmetalového úvodu přechází hlavně polohou Radkova hlasu v melodický (skoro) black metal.
Více mi ale sedí pomalejší zadoomanější skladby, „Poisonous Innocence“ třeba. Husí kůže mi z ní sice nenaskakuje, ale emoce z ní prýští a některé momenty jsou až uhrančivé. A kytarové „blbnutí“ se taky povedlo, stejně jako hluboký „dark“ zpěv, který ve skličujících pasážích feelingem trumfuje kdejakého funerálního doommetalistu. Předposlední „Rise“ načíná poloakustický úsek, po němž se opět hraje moonspellovský gothic/doom, nechybí ani palebná pasáž, ani progresivní hrátky, ani éterické zvolnění, ani závěrečné vystupňování, v němž excelují bicí. To v poslední „Of Pride and Punishment“ se nejdříve do uší dostanou klávesy. Zpočátku se objevují sporadicky a „vyzvánějí“ exotický motiv, později se vznášejí nad kytarovým základem; kytara si pak bere hlavní slovo a kouzlí zajímavé sólo… ve skladbě, která důstojně uzavírá zajímavou placku, k níž mám sice nějaké ty drobné výhrady, ale více než méně se mi líbí a poslouchám ji s chutí.
Osmistránkový booklet je tradiční „made in Radek Popel“ grafika. Na titulní straně obrázek vyrobený z fotek – kráska v objetí smrtky, uvnitř texty bílé na temném, sestava, info a seznam skladeb; ten se nachází i na zadní straně vedle levitující lebky, která vypadá poněkud úsměvně… Řemeslně jako vždycky slušná práce, ale nadstavba žádná, texty jsou navíc tak maličkým písmem, že je lze přečíst jen stěží... a pak nevím, jestli se klávesistka náhodou nejmenuje Votrubová…??? (úsměv)
A faktická na závěr – po nahrání alba pověsil Tomáš basu na hřebík a do kapely nastoupil světoběžník David Zíka.
Seznam skladeb:
- The Revenant
- License to God
- In Venomine
- Extremely Divine
- Poisonous Innocence
- Rise
- Of Pride and Punishment
Čas: 38:51
Sestava:
- Radek Popel – vocals
- Václav Votruba – guitars
- Jakub Vondrka – guitars
- Petra Došková – keyboards
- Tomáš Trávníček – bass
- Jan Kapák – drums
