OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP začali hrát poměrně nedávno, ale způsob jakým se prezentují, vzbuzuje pozornost. Mají na kontě několik nahrávek, pracují na ambiciózním projektu... a tím vše nekončí. Jejich pojetí psychedelického rocku, který je navíc čistě instrumentální, má vysokou úroveň a své zvláštní kouzlo. Kapela dokáže poutavě rozehrávat hudební scenérie a zároveň i potěšit oko, díky používání masek při jejich koncertech. Do světa kapely dává v rozhovoru nahlédnout Olaf, kterého lehce doplňil Archduke of Neurosis.
Můžeš trochu vaší kapelu představit? Já vás mám třeba zaškatulkované jako čtyři chlápky v maskách, kteří hrají skvěle vyvážený a nápady bohatý psychedelický rock. Když se ale kouknu na vaše info na FB, dozvídám se, že je vás pět…
Olaf: Není toho moc co říct vlastně. Ten nápad se v mojí hlavě zrodil někdy v zimě 2014 a pak to šlo ráz na ráz, během února 2015 jsme měli asi čtyři zkoušky, ze kterejch vznikly „Chakra Meditations“, který vyšly někdy v březnu, a v dubnu jsme už předskakovali FLIES ARE SPIES FROM HELL v Chapeau, což byl náš první koncert. Jinak pět nás je proto, že na pódiu se neobjevuje naše Queen Irma, která se stará o veškerý vizuály a o nás jako takový. Vždycky jsem to pojímal jako nějakej Gesamtkunstwerk, to, co je vidět na pódiu, je jen špička ledovce, takovej výkvět všeho toho, co se děje dole v tý tvůrčí tmě.
Fungujete relativně krátkou dobu, přesto máte už dost vydaných nahrávek, které si drží pořád velkou kvalitu. Koncertů jste odehráli také slušnou řádku a další zajímavé akce na vás jistě čekají. Funguje vše kolem kapely tak, jak sis před jejím založením představoval?
Olaf: Za mě teda to stopro předčilo veškerý očekávání. Můj původní záměr byl si odpočinout od garážovýho punku a vrátit se po nějakejch letech do psychedelický řeky, kdy jsem prostě chtěl mít takovej odpočinkovej jam band, ve kterým by se různě střídali lidi a natáčely se desky v různejch inkarnacích. Ale jakmile se začalo zkoušet, tak mezi náma čtyřma vzniklo nějaký takový nepopsatelný tvůrčí fluidum, že nemělo smysl dělat kolem toho nějakej velkej bullshit a bylo jasný, že to takhle prostě má bejt. A představovat si to, že budou věci takhle fungovat, jsem si mohl, ale že se stanou a stanou se tak rychle, to jsem asi úplně nečekal. I když je za tím občas dost přemáhání a řvaní...
OLAF OLAFSONN AND THE BIG BAD TRIP – proč vlastně tenhle dlouhý název? Podle jména by se mohlo zdát, že je zde jistý Olaf a potom ti druzí. Olaf je generál a má v kapele vše na starost od A až po Z. Je to i váš případ? Nebo je můj výklad vašeho jména matoucí?
Olaf: Jistý Olaf zde skutečně je. Naštěstí Olaf zná starořímské motto „divide et impera“, tak naštěstí nemusí mít v kapele na starosti vše od A až do Z. Ale hovořit o nějaký svojí roli mi přijde dost egocentrický, tak to asi nechám na někom jiným...
Archduke of Neurosis: Ve stručnosti se to má asi tak, že Olaf je otcem prvotního nápadu, sjednotitelem zbytku pochybných individuí, který BIG BAD TRIP tvořej, a zároveň hlavním energetickým motorem kapely. Řeší třeba prakticky celou produkci ohledně nahrávání a první tři desky krom toho i mixoval. Práce na muzice jako takový je už kolektivnější – někdo zpravidla přijde s motivem nebo základní akordickou či riffovou strukturou skladby (případně rovnou celý desky) a společně dotáhneme detaily, vymyslíme a dotvoříme si vlastní party a tak dál. Ze začátku, když jsme se ještě po muzikantský stránce tolik neznali, jsme hodně jamovali bez přípravy, takže značná část našich věci vznikla tak, že jsme si prostě nahráli jam a pak mu dali nějakej reprodukovatelnej tvar. Ty naše poslední sezónní nahrávky, tzn. „Feathers of Oblivon“ jedna a dva, už pojí jasnější koncept, takže jsou strukturně o něco víc zkrocený než naše starší věci – i když něco takovýho se už rýsovalo na „Plague“. Značná část nápadů, který se na desce nějak promítnou, ale pořád vzniká spontánně ve zkušebně.
Jste jedni z mála, v podstatě jedna ze dvou kapel, která se u nás věnuje psychedelickému rocku, který se inspiruje v dobách dávných. Co vám přijde atraktivní na tom hrát tuhle v jistém směru starou hudbu?
Olaf: Za mě, když se řekne stará hudba, tak si představim Collegium Marianum a Jana Dismase Zelenku, ne psychedelickej rock. Ale jak jsem už říkal, moje pohnutky byly dělat něco složitějšího než tři akordy a písničku o lásce. Zároveň jsem ale chtěl, aby to zůstalo v určitým směru přímočarý, protože jsem nechtěl spadnout do tý stoky sedmdesátkovýho prog rocku, kdy se z rock’n’rollu stalo dvacetiminutový sólo na kytaru, po němž následovalo dvacetiminutový sólo na bicí. Zároveň mi nepřijde, že by se člověk musel inspirovat, tahle muzika tu je od drug fueled šedesátejch let, v zásadě nikdy nezmizela a v poslední době zažívá celkem boom, protože co bejval post rock, je dneska psychedelie, tudíž stačí jen naskočit do toho rozjetýho autobusu, protože „you’re either on the bus or off the bus“. Jestli je to i nějakým novým nejen vědeckým zájmem o psychedelika obecně, je těžko říct, ale každopádně se pořád dají rozpoznat ti lidi, který si na kus toho šílenství šáhli, a ti, co to dělaj jen kvůli tomu, že to je teď moderní. Nosí quasi sixties hadry, dávaj si mikrodávky MDMA a říkaj, jak strašně fetujou. I psychedelie je rock’n’roll a rock’n’roll vždycky byl a musí bejt špína.
Navíc je vaše produkce zpěvu zbavená. Když narazím na instrumentální kapelu, vždy mě napadá několik důvodů, proč je bez zpěváka. Jeden z nich je logický, jednoduše se jí do její hudby zpěv nehodí. Další možností je, že nikdo z kapely není dobrý zpěvák a ideální osoba za mikrofon není k sehnání… atd. U vás bude asi platit ta první možnost, že? Od začátku jste měli jasno, že se budete vyjadřovat jen pomocí nástrojů?
Olaf: Já měl jasno od začátku, protože jsem po nějakejch osmi letech zpívání v kapelách dospěl do stadia, kdy jsem zjistil, že hudba resp. zvuk jako takovej dokáže říct daleko víc, než všechny slova na světě. Zajímavá je ale ta pozice posluchače, protože o tomhle přesvědčit lidi je dost těžký, protože pořád čekaj na nějaký sdělení, na to, že jim bude někdo něco říkat, jak se maj cítit, jak se cítíš ty, jak se maj chovat, co maj dělat. My v tom ty lidi necháme vykoupat, protože ty masky nemluví. Nedivím se, že občas odcházej z našich koncertů dost zmatený…
A ještě jednou k vokálům… nemáte v plánu složit nějakou skladbu doplněnou o zpěv a nebo je pro vás téma hlasivek uzavřená záležitost?
Olaf: Nemám rád slovo nikdy, takže tady nebudu říkat, že to je uzavřená záležitost, ale momentálně nic takovýho neplánujeme.
Podle jakého klíče vymýšlíte názvy skladeb a desek, když nemáte texty?
Olaf: Božské vize.
Archduke of Neurosis: Amen.
Ke svým vyjadřovacím prostředkům používáte klasické rockové zbraně: kytary, basu a bicí. Jen u vás jde nad tento rámec zaslechnout flétna, která vám dodává zajímavý nádech. Proč padla volba zrovna na tento nástroj?
Olaf: Protože na ní umím. Nejstrašnější na tomhle nástroji ve spojení s rockovou kapelou ale je, že ti hned každej začne nadšeně říkat, že jsi jako JETHRO TULL. I proto jsem chtěl, aby tam ta flétna byla jako určitý koření, i když mi dost lidí říká, že by tam měla bejt víc. Každopádně na novým albu budou i nějaký další zajímavý nástroje.
Máte pěkně zpracované obaly. V podstatě nevím, který se mi líbí víc. Je evidentní, že si dáváte na grafice záležet. Je to všechno vaše práce, nebo s někým spolupracujete? A jak vlastně vymýšlíte náměty, které jsou pak k vidění na vašich CD?
Olaf: Až na první obal, kterej je dílem našeho kamaráda Adama Žočka, kterej vlastně tím i vytvořil naše logo, tak je všechno práce Irmy. Ten tvůrčí proces ale většinou vypadá tak, že mám nějakou vizi, tu se snažim vysvětlit a nějakým příšerným způsobem přenesu do microsoft malování, aby bylo jasno, a Irma z toho pak udělá umělecký dílo, který většinou teda vypadá trochu jinak, než jsem si já představoval, ale vesměs má nějakej punc geniality.
Na jaře jste přišli s prvním dílem mozaiky, která se bude skládat ze čtyř částí a je pojmenovaná „The Feathers of Oblivion“. Ta má zahrnovat nahrávky věnované vždy jednomu ze čtyř ročních období. Každá z nich vychází samostatně na CD, aby pak vyšly najednou na 2LP. To mi přijde jako skvělý nápad a na výsledný vinyl se těším. Můžete celý tenhle hodně zajímavý koncept popsat a kdy se můžeme těšit na jeho vyústění – tím je myšleno vydání LP?
Olaf: Jeden z nejlepších a zároveň nejhorších nápadů mýho života. Ten koncept mi přišel fakt skvělej, limitka 50 CD pro největší fans, která navíc má jinej zvuk než bude mít výsledný LP, jednou za tři měsíce nahrávání a křest daný části, kdy lidi viděj celej ten průběh, jak to do sebe zapadá a jak na sebe ty části navazujou a pak to ukončime vydáním LP... paráda. Každý z těch období natočíme v limitním bodě, což jsou slunovraty a rovnodennosti na tom samým místě venku a je to. Co jsem si neuvědomil, je to, že to je fakt docela ambiciózní a vlastně tahle pionýrská odvaha a neznalost tomu dala vzniknout, protože člověk si neuvědomil, že nahrávání venku má svoje specifika. Na jaře jsem se hrozně bál, že to nebude fungovat zvukově, to pak vyšlo, ale v červnu bylo takový horko, že jsme za tři hodiny už nemohli, byli jsme spálený, struny se neustále roztahovaly a fakt jsme si šáhli na místo, na kterým jsem si už říkal, že nemůžu. Ale bylo jasný, že to musíme udělat, protože jiná šance nebude, resp. bude za rok. A to už tu taky nemusíme bejt, že jo. Nicméně nejhorší na tom celým asi je ta neutuchající práce – ne jako normální kapela, která rok dává dohromady věci, pak to nabuší ve studiu, vydá a má pokoj do tý doby, než se jim chce. V zásadě to teď funguje celej rok tak, že natočíme album, uděláme křest a zas se zavřem do zkušebny, protože, ač se to nezdá, tak připravit dvacet minut nahrávky, od který čekáš, že se za ní nebudeš muset stydět, je za tři měsíce docela šibenice, kór když se samozřejmě nevěnuješ jen kapele, ale potřebuješ třeba i za něco jíst a tak. Nicméně tenhle nahrávací maraton skončí 21. prosince, kdy se cyklus uzavře, pak to odvezem do Londýna zmasterovat a začátkem jara by měl bejt na světě dvojvinyl a plánujem k němu i nějaký větší turné.
S prvníma dvěma CD „Chakra Meditations“ a „Plague“ nemáte do budoucna nějaké plány? Tady se žádná reedice, nebo snad vinyl neplánují? CD vyšla v omezeném sto kusovém vydání a už asi jsou zřejmě pryč, nebo se pletu?
Olaf: Nedávno jsme v bordelu u nás doma našli asi devět zastrčenejch „Chaker“, o kterejch jsme si mysleli, že už jsou pryč, takže něco zbylo. „Plague“ jsme přidělávali, takže tu ještě je, ale jinak momentálně se veškerá koncentrace a síla upíná k „Feathers of Oblivion“.
Zvukově se rozhodně nesnažíte o nějakou modernu, ale právě naopak, což dává smysl. Poslední nahrávku „Summer“ jste údajně nahrávali na nějakém zajímavém místě. Můžete prozradit, kde to bylo a co vás k tomuto kroku vedlo? Je finální sound vašich nahrávek plně dle vašich představ?
Olaf: Jak už jsem naznačil výše, všechny ty nahrávky pro „Feathers of Oblivion“ vznikaj na ruině kostela z desátýho století na Budči, kde to docela „lítá“. Měl jsem z toho strach, protože člověk není zvyklej mít kolem sebe tolik místa, nebe nad hlavou, atd., protože je zvyklej se tísnit v těch třicetimetrovejch sterilních odhlučněnejch studiích s nízkým stropem a najednou bác, máš kolem sebe louku a všechno místo světa. Ten impuls za tím je to spojení nahrávky s přírodou – jsou tam proslechy, kdy zpívají ptáci, šumí listí, fouká vítr, když bude pršet, tak tam bude slyšet déšť, je to prostě záznam limitního bodu, kdy přechází jedno období do druhýho, ta naše muzika je vlastně jen takovej podkres pro to, co se děje kolem, ale zároveň to místo na tu danou dobu utváří. Finální sound je dílem Bena Etchellse z geniální londýnský kapely THE VULTURES, kterej z toho dokázal vykřesat víc, než jsem si kdy dokázal představit, a u něj potom budem dělat i finální sound na LP.
Párkrát jsem vás viděl naživo a vždy to bylo hodně podmanivé. Určitě tomu napomáhají i vaše obličejové masky. Jak vy se sami cítíte na pódiu? Proč vlastně používáte masky a další dekorativní prvky? Mám za tím hledat něco hlubšího?
Olaf: Masky byly jeden z mejch blbejch nápadů. Cítíme se v tom samozřejmě blbě, protože je v tom šílený vedro. Ta moje gasmaska se hned zapaří a přes průzory není vidět, čili hraju de facto po paměti, protože na pražce jednoduše nevidim. Každopádně ty masky jsou taky nějaký určitý vytržení z běžnýho kontextu – jak všude říkám, ten koncert má bejt spíš rituál, kterej se neodehrává v profánním čase, ale je v něm něco primordiálního a božskýho. A hudba a masky jsou ten prostředek. A ty kontexty jsou jako s tou zpívanou hudbou – akorát teď necháváme mluvit ty masky, který ovšem mlčí.
Archduke of Neurosis: Všichni se asi shodneme na tom, že ty masky nás častokrát ničí. V létě nebo ve stísněnějších klubech si v nich často vlastním potem odmejváme maso od kosti, ale v táboře Jasenovac bejvalo jistě o něco málo hůř. A to odosobnění a ritualizace, kterou umožňujou, za to asi stojí. Zatím je to minimálně nová, zajímavá zkušenost.
K vašemu druhému CD „Plague“ vznikl devatenáctiminutový klip, který je k vidění na YouTube. Jaký byl impuls k tomu, že jste se rozhodli natočit v mnoha směrech netradiční video? A jak jste si natáčení užili? Ony záběry z přírody, kde skupina lidí běhá po louce (a nejen to), musely náhodné kolemjdoucí minimálně překvapit. (úsměv)
Olaf: Někdo ten klip komentoval, že to vypadá jako „home video from hell made on acid“. Každopádně to byla docela zábava a hodně jsme se na tom naučili, protože všechno děláme v rámci nějaký komunity a nestojí za náma žádný labely, ani profi společnosti, který by to udělaly tak, „jak to má vypadat“. Nicméně běhání po Divoký Šárce je doopravdy nic proti našemu novýmu klipu k letní desce, kterej jsme točili letos v létě. Po lese tam pobíhá nahej člověk s maskou jelena, obklopenej polonahýma dryádama. Pokřtíme ho nejspíš společně s „Podzimem“ v říjnu.
Náš web je zaměřený především na metal a extrémní žánry, ale už i tady o vás párkrát padla zmínka. Ta největší byla v souvislosti s koncertem HEXVESSEL, kterým jste dělali předkapelu. Jak vy vnímáte tento žánr? Narážím na to, že ve svých vlivech máte uveden black metal… Navíc jestli se nepletu, tak váš druhý kytarista hraje ještě v plus mínus blackmetalových VOLUPTAS.
Olaf: Já myslim, že v tomhle jsme dost eklektická kapela a metal samozřejmě do těch vlivů patří – všichni máme rádi takový ty věci typu DEATH nebo EMPEROR, jezdíme na Brutal a tak. Já osobně jsem na metalu a black metalu vyrost, jen člověk prostě nesmí zůstat na jednom místě a musí objevovat další věci, každopádně je dobrý se k těm kořenům občas vrátit. Otázka, jestli ty vlivy těchhle stylů lidi v naší hudbě neslyší, nebo tam doopravdy nejsou a my si to jen říkáme nebo jsou nějak umně skryty. To ovšem nic nemění na tom, jak ty nahrávky zní a jak znít budou – třeba poslední díl tý naší tetralogie „Zima“, bude hodně inspirovanej blackem.
Archduke of Neurosis: Mě třeba zajímaj extrémní stavy mysli obecně, stejně jako různý způsoby, jak je nějak uchopit, vyjádřit, sublimovat. Proto jsem odjakživa black metalem naprosto fascinovanej a nacházím v něm výrazový prostředky, který jsem nikde jinde v takový podobě nepotkal. Klasická hudba nebo různý sofistikovaný avant-progový šílenosti dokážou některý věci ztvárnit určitým způsobem komplexněji a ve finále i s velkou intenzitou, ale black metal je kudla, která tne okamžitě a dá se s ní během pár sekund projet až kamsi do hloubi limbickýho systému, případně až na kmen. Občas je to třeba. A z podobnýho důvodu mám vlastně rád psychedelickou hudbu, to jsou zas jen trochu jiný extrémy a jiný prostředky.
Jaké kapely na tuzemské scéně byste jmenovali jako spřízněné? A mohli byste zmínit party, které vás ovlivnily, nebo i ty, které ne přímo ovlivnily, ale berete je jako své oblíbence?
My nemáme moc kamarádů… Spíš než kapely jsou to nějaký komunity, co se tak nějak kolem nich motáme nebo k nim patříme: SDBS, Těžká psychedelika, kluci ze TŘI A PĚT MINUT (ha, to je kapela!), náš milovanej Junktown, tajemný VB atd. To už je vlastně taková spíš rodina, než že by to byl „někdo spřízněnej“. Ale jsou tu samozřejmě i lidi, se kterýma si rozumíme, ať už jsou ze „scény“ nebo ne, jako celá jičínská parta kolem WOODEN SHIPS a TWO EGS ONE BIGGER, výborný NANODROB, se kterýma jsme křtili to „Léto“, kluci z TIN TURTLES, lidi kolem Johnnyho Násilníka a WASTED WHATEVER a všichni kémoši z kapel, ve kterejch buď hrajem, nebo jsme hráli. A jinak ty vlivy… Z českejch to bude docela dřina, ale určitě za mě zejména Radim Hladík a BLUE EFFECT, od kterýho jsem se naučil nejen, jak má znít skvělá muzika, ale zároveň, jak se chovat, ač jsi jedna z největších hvězd světový kytary. Pak bych teda zmínil určitě Filipa Topola a PSÍ VOJÁKY a what the hell, klidně i Frantu Štorma a MASTER´S HAMMER!
Archduke of Neurosis: Ze současnejch českejch kapel mám rád třeba NACHTTANE, PERMON BALET SUPERSTAR nebo plzeňský UBOŽÁK. Všechno dost originální zjevy. Taky jsem zvědavej na tu relativně novou živou inkarnaci MASTER´S HAMMER, jen mě trochu rmoutí absence Necrococka. Třeba se ještě přidá.
