SUBROSA je kapela, která se v rámci doom metalu od zbytku světa svou originalitou odlišuje, což je v dnešní době málo vídaná skutečnost. Jejich pojetí, stojící na pevných základech tohoto pomalého stylu, je rozvíjeno houslemi, které obsluhuje hned dvojice žen v kapele – Kim a Sarah, které společně s Rebeccou tvoří 3/5 kapely a mají tak převahu nad pánským osazenstvem. SUBROSA vydala loni velice úspěšné album, které navazuje na už tak dost kvalitní nahrávky z minulosti. Za kapelu odpovídala hlavní hybná síla Rebecca, která je zajímavou a přemýšlivou osobou. Hlavním tématem našeho povídání je hlavně samotná hudba, ale byl byl hřích se Rebeccy nezeptat i na další zajímavá témata.
Ahoj Rebeko, jak se kapele momentálně daří? Máte něco jako období klidu? Od vydání desky poměrně hodně koncertujete, byli jste v Evropě, podnikli tour po Americe, do toho se zvýšil zájem o SUBROSU, určitě přibylo mnohem víc rozhovorů atd. Pocítili jste, že se SUBROSA stala o něco populárnější a fanouškovská obec se rozrůstá?
Máme se dost dobře. Od doby, kdy jsme spolu byli letos poprvé v kontaktu, jsme toho stihli poměrně dost. Naše koncertní jaro a léto zahrnovalo velké akce, jako například holandský kultovní Roadburn, Hellfest, Graspop, Dunajam a na závěr evropské zastávky jsme zahráli v Aténách. Také v USA jsme se účastnili zajímavých akcí, jako byla ta v San Diegu a nebo třeba akce Psycho Las Vegas po boku YOB. A za dva týdny jedeme na turné s WOVENHAND a potom s BORIS. Takže až bude po všem, konečně nadejde čas klidu.
Myslím, že nějaký růst jsme od posledního alba zaznamenali, ale taky si myslím, že obecně bylo pro publikum trochu těžší se do něj dostat.
Před vydáním nové desky byla velká očekávání. Přece jen s „More Constant Than The Gods“ jste se posunuli zase o něco dál a povědomí o vás mnohonásobně vzrostlo. Pro mě je ta deska dodnes dokonalá. Je mi jasné, že něco jako odpovědnost k posluchačům necítíš, ale když se dostavovaly první a v drtivé míře kladné ohlasy na „For This We Fought The Battle Of Ages“, byla to pro tebe něco jako satisfakce a ocenění tvé práce?
Děkuji ti za komplimenty na naši desku. Vždy je to příjemný bonus, když je naše nová nahrávka kladně přijatá a lidé se s ní dokáží ztotožnit a dělá jim radost. Ale my to cítíme tak, že musíme být s novou deskou spokojení hlavně my sami. Musíme vědět, že jsme do ní dali všechno a nic neošidili, kdyby tomu tak nebylo, byla by veškerá chvála z recenzí nebo přímo od fanoušků k ničemu. Nejdůležitější pro nás je být spokojení sami se sebou.
Jsem rád, že SUBROSA nedává lidem nic zadarmo. Nové album je plné dlouhých skladeb a určité zorientování se v něm není možné po pár prvních vyslechnutích. Osobně jsem hledal další „The Usher“, ale tentokrát na to jdete trochu jinak a hlavně v prvních třech skladbách je stále co objevovat. Byla tvorba hudby tentokrát nějakým způsobem jiná, nebo tvoříš celá léta podobným způsobem?
(Úsměv). Domnívám se, že tvé tvrzení, že posluchač nedostává nic zadarmo, je pravda. Myslím si, že nové album je hustší a složitější. Snažili jsme se vyzkoušet si nové postupy a nově pracovat se strukturou skladeb a i s riffy. Je tam více nových přístupů k tvorbě. Proto si myslím, že naše poslední album je více rozvinutější než „More Constant than the Gods“, ale zároveň také těžší na vstřebání. S „For This We Fought The Battle Of Ages“ jsme se snažili o něco jiného - chtěli jsme napodobit postupy, které se využívají v symfoniích a operách. Pokusili jsme se hudebně zachytit scény a témata tak, jak se to dělá u symfonií. Song „Despair is a Siren“ je něco jako zvukový doprovod, který popisuje román „My“ a následují hlavní příběhové události v chronologickém pořadí. Například poslední část skladby, ve které zpívám „I’m not sleeping in glass chambers...“, je popis posledního vzdoru a smrti I-330, což je hlavní ženská postava v tomto románu.
Na „For This We Fought The Battle Of Ages“ jsou oproti minulosti výrazněji zastoupené housle. Vyplynulo to samovolně, nebo se jednalo o záměr ještě víc tyto nástroje zviditelnit?
Opravdu hodně jsme promýšleli, jaké by měly mít housle na desce místo, aby nehrály po celou dobu a nedošlo k tomu, že by si jich posluchač přestal všímat a začal je považovat za samozřejmost. Chtěli jsme, aby více zářily a měly dostatečný prostor k dýchání. Nesnažili jsme se je nijak zvlášť upřednostňovat víc, než jak tomu bylo v minulosti na jiných nahrávkách, jen jsme chtěli, aby byly plnohodnotnou součástí celku tak, jak měly být vždycky.
Album je po textové stránce inspirované románem „My“ od ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina. Co tě na této knize tak zaujalo, že sis řekla, že je to to pravé téma pro SUBROSU?
Když jsem poprvé četla román „My“, cítila jsem, že čtu příběh, který dokonale vyjadřuje některé silné filozofie, kterých jsem se držela celý svůj život, hlavně pokud jde o svobodu vůle a nadřazenost jednotlivce nad kolektivem. Tato kniha a naše deska zároveň zkoumají bolest a smutek, který nastává ze svobodného rozhodování. Svobodnému rozhodování musí předcházet smrt nevinnosti. A ačkoliv svobodné rozhodování přináší do života bolest, svobodné rozhodování je také jediným prostředkem ke štěstí.
Evidentně jsi čtenářka, jaké typy knih máš nejraději? A jaká tě poslední dobou nejvíce zaujala, doporučíš mi něco?
Největší slabost mám, pokud jde o knihy, pro post-apokalyptickou literaturu. V tomto žánru nemám stále dost. Myslím si, že moje fascinace těmito tématy a zničením společnosti je pravděpodobně důkazem toho, jak moc nenávidím svět.
Právě teď čtu sérii „Temná věž“ od Stephena Kinga. King není populární jen tak bezdůvodně. Je to kouzelné čtení. Příběh popisuje klasickou cestu hrdiny a tento děj na mě silně působí. Děj knihy se zabývá velkým množstvím myšlenek, které miluji, jako je třeba proměnlivost času, synchronicita, meta-vesmír, paralelní světy... Vědci zjistí, jak tyto fenomény vypadají matematicky, Stephen King si představí, jak by tyhle věci mohly vypadat pro lidskou bytost, která je prožívá prostřednictvím našich pěti smyslů.
Další kniha, kterou jsem nedávno přečetla a zanechala ve mně silné pocity, byla „Oryx a Crake“, kterou napsala Margaret Atwoodová. Je to ta nejlepší věc, kterou jsem od ní doposud četla. Mám v plánu přečíst si zbytek série.
Co bylo pro tebe tentokrát těžší, skládat hudbu, nebo práce na textech?
Skládání hudby je vždy těžší. Když dělám na textech, vyjadřovat se slovy je pro mě něco, co mi jde mnohem jednodušeji než psaní hudby. Při tvorbě muziky se sem tam cítím téměř jako při mučení. Je s tím spousta práce, je nutná disciplína doplněná drobnými momenty inspirace. Ta většinou přichází, když už na něčem velmi tvrdě pracujeme a předtím, než prolomíme tyto překážky, jsme vešli do mnoha kreativních slepých uliček.
Opět máte krásně zpracované LP. Už potřetí se objevuje téměř stejná barevná kombinace, mám v tom hledat nějaký klíč, náhoda to už nebude? Co pro tebe tyto barvy symbolizují? Jaký je důvod, že je neustále chceš mít na svých obalech?
Veškeré grafické práce na našich deskách dělá Glyn Smyth a on je ten, kdo si vybírá barevné tóny. Je dost dobře možné, že naše hudba ho inspiruje k tomu, aby používal tyto barevné postupy, které můžete vidět na našich obalech. Výsledek je, že z toho vychází spojení v podobě starobylé krémové barvy s éterickými ženskými snímky, skoro jako z jiného světa. Nikdy jsem se s ním o tom, proč pro nás používá podobná barevná schémata, nebavila, ale měla bych to udělat. Vím, že se Glyn v poslední době zabýval využitím negativního prostoru, který by šel aplikovat jako artwork na deskách.
S Glynem Smythem – grafikem vašich alb, spolupracujete už po několikáté, jak vznikají obrazy pro vaše desky? Dáte nějaký návrh a Glyn podle toho tvoří, nebo má absolutně volnou ruku?
Dám Glynovi koncept a vysvětlím mu naše album. Vysvětlím mu, jaká jsou hlavní téma desky a jaké jsou jednotlivé významy samotných skladeb. Samozřejmě mu poskytnu k poslechu hudbu a dám mu k přečtení texty. On se potom vydá na hlubokou badatelskou výpravu, která trvá klidně i dva měsíce, v té době si pročítá mnou použitá témata a studuje symboly s nimi spojené.
Artwork alba je opět zajímavý, titulní obrázek ženy je inspirován obalem románu „My“ a má se tak jednat o dívku pojmenovanou I-330. Jak s tím souvisí malby bylin na vnitřních vinylových kapsách? Mimochodem hodně povedené.
Kvůli této desce přečetl Glyn román „My“ minimálně dvakrát, zároveň studoval různé blogy o botanické symbolice, která se v knize nachází. Navštívil několik výstav a zajímal se o umělecká díla z doby, ve které byl román „My“ napsán. Takto vznikly botanické kresby uvnitř CD a vinylu - jsou to symboly z knihy. A ano, ta dívka na přední straně alba představuje hlavní ženskou postavu I-330, vyvedenou ve stylu filmové herečky z němého filmu, který také evokuje dobu, kdy byla kniha napsána.
Jak se v sestavě SUBROSY zabydlel basák Levi? Podílel se nějakým způsobem na komponování? Narážím na jeho výraznou basovou linku v „Wound Of The Warden“ a jeho growl.
Levi, Kim, Sarah a Andy psali vždy všechny své party pro naše alba a tím hodně přispívají k závěrečnému vyznění našich kompozic, jako jsou přechody, struktura songů, atd... Levi dodal do kapely speciální finesy v podobě jeho basových linek. On skládá vlastní hudbu v kapele HULDRA, která je stejně jako my ze Salt Lake City. Myslím si, že jeho zkušenosti s tvorbou songů jsou zřejmé v jeho basových partech na naší poslední desce. Vyloženě miluji jeho linku v „Wound of the Warden“ a změnu akordů pod slokami v první části této skladby. Mám takový pocit, že baskytarové party vedou emocionální směr skladby více než cokoli jiného.
Když už jsem zmínil Leviho growl... je ještě pro extrémní hlas v muzice SUBROSY pořád místo? Evidentně ano, jaký byl pravý důvod, že jste sáhli k této drsnější poloze?
Myslím si, že tam své místo má. Leviho growl přidává na síle v určitých částech skladby, na které jsme chtěli klást větší důraz. V minulosti tyto party obstarávala Sarah, která umí také velmi dobře použít svůj growl, ale je pro ni obtížné to naživo skloubit dohromady. Pro Kim a Sarah je už tak dost obtížné hrát na housle a zároveň zpívat doprovodné vokály, přesto to často dělají. Jejich houslové party jsou netradičně provedené a mnohem technicky složitější než ty mé kytarové.
Když jsme spolu dělali rozhovor naposled, ptal jsem se tě na tvůj hlas. Říkal jsem ti, že mě baví tvá přirozenost a ty jsi mi na to odpovídala, že několik lidí má s tvým hlasem problém. Zaměřila jsi se mezitím na svůj vokál a podnikla nějaké kroky v tomto směru? Mám pocit, že jsi se posunula zase o něco dál. Velmi mě překvapila tvá poloha hlasu v „Killing Rapture“.
Děkuji ti. (úsměv) Přiznávám, že jsem se pro nové album nijak nesnažila svůj hlas vylepšit. V „Killing Rapture“ a „Troubled Cells“ jsem ale zvolila jiný přístup ke svému vokálu - zpívala jsem tady soprán, ale můj „falzet“ v žádném případě nepovažuji za můj „skutečný" hlas. Můžu tuhle polohu svého hlasu použít na nahrávce, ale je pro mě velmi těžké zazpívat tyto skladby naživo, protože naživo křičím a snažit se měnit a zpívat ty jemné části se syrovým hlasem je opravdu těžké.
Song „Troubled Cells“ zní trochu jinak, než jak SUBROSU znám, její refrén je o něco přístupnější. Někde jsem četl, že je to skladba, kterou jsi složila sama pro své účely. Máš takových skladeb víc a neláká tě podniknout něco na vlastní pěst, vydat třeba sólové album?
Je vtipné, že se mě na tohle téma ptáš, protože jsem zrovna začala pracovat na sólovém projektu. (úsměv) Bude se jednat o lidovější věc, která bude v mnohém jiná od SUBROSY.
Ano, „Troubled Cells“ byla první skladbou, kterou jsem napsala za jistým účelem - pokusit se vytvořit na světě nějakou změnu, bez ohledu na to, jak malá bude.
Na skladbu „Troubled Cells“ vznikl váš první videoklip. Jaká byla vaše motivace natočit video a jaký máš z něho pocit? Scénář je z tvé hlavy?
Klip jsme natočili ze stejného důvodu, jaký jsem popsala v předchozí odpovědi. Šířit povědomí a snahu něco změnit, pokud jde o vysokou míru sebevražd mládeže z LGBTQ komunity v Utahu. Cítíme velké uspokojení nad tím, jak videoklip ve finále dopadl. Filmový štáb věnoval 100 % svého času tvorbě klipu - a to jsou zkušení filmoví pracovníci z L.A., kteří by si mohli nechat svůj čas náležitě zaplatit. Tak moc věřili záměru videa a toho, čeho jsme se snažili dosáhnout. Jejich dobrovolná práce na tomto videu byla jedinou možností, jak jsme mohli tento videoklip vyrobit.
Před vydáním „For This We Fought The Battle Of Ages“ vyšla skladba „Key of the Eidolon“ v rámci série Decibel flexi series. Jde mi o tu skladbu. Byla složená přímo za tímto účelem, nebo jste s ní počítali na album? A takhle to prostě vyplynulo?
Původně jsme zamýšleli, že bude „Key of the Eidolon“ poslední skladbou na albu, ale „For This We Fought The Battle Of Ages“ už tou dobou bylo pořádně rozmáchlé a dlouhé a ta skladba se nám nějak nedařila dodělat dle našich představ. Takže když nás z Decibelu oslovili s tím, že by naší věc zařadili do jejich flexi série a dali nám pro tento účel časový limit šesti minut na song, přepracovali jsme „Key of the Eidolon“ tak, aby se dala na flexi použít. Pro nás to byla opravdu skvělá výzva napsat píseň, která by měla být kratší, což sotva kdy děláme. (úsměv)
„Key of the Eidolon“ je odpovědí na složité a na občas znepokojující otázky, které se na „For This We Fought The Battle Of Ages“ objevují.
Mohla by si krátce okomentovat každé vaše album? Napiš první, co tě v souvislosti s nimi napadne.
„The Worm has Turned“ – plnohodnotné album, které původně mělo vyjít jenom jako demo pro hudebníky v rámci skupiny, aby se naučili skladby, ale povedlo se natolik dobře, aby se vydalo jako album. Vyšlo pouze 75 posprejovaných kopií.
„Strega“ - první full-lenght deska s jasným záměrem být plnohodnotným albem. Vydáno u švédských I Hate Records.
„Swans Trapped in Ice“ EP – vydáno jako demo, které bylo rozesláno hlavně jako promo na labely. Nebyli jsme nadšení z toho, jakým způsobem se povedlo a tak nebylo k mání, kromě prvních 40 tištěných kopií. Tuhle nahrávku nemáme dokonce ani na našem Bandcampu.
„No Help for the Mighty Ones“ - Tuto desku pokládám za první, která obsahuje náš plně vyvinutý zvuk. První nahrávka, která nám vyšla u labelu Profound Lore Records.
„More Constant than the Gods“ - tady nastal přirozený vývoj, navazuje na předešlou „No Help for the Mighty Ones“. Zároveň je to naše nejpřístupnější deska. Naše album doomových hitů.
„For This We Fought the Battle of Ages“ - nejdelší název alba, nejdelší skladby. Skladby písní vycházející z operních a symfonických forem založené na románu „My“.
Loňské evropské turné jste odjeli v roli headlinera. Po dvou předchozích kratších zastávkách v Evropě už se jednalo o plnohodnotné turné. Z vašich příspěvků na facebooku se mi zdálo, že jste si tour užívali a že na vašich koncertech vládla pozitivní atmosféra a lidé si vaši hudbu užívali. Jak hodnotíte proběhlé turné vy?
Díky. (úsměv) Ano, naše samostatná velká turné v pozici hlavní kapely, a to platí jak pro evropské, tak pro americké, byla hodně zábavná, ale na druhou stranu byla obě svým způsobem dost náročná. Evropské tour zahrnovalo mnoho přejezdů, hodně cest, při kterých bylo jen velmi málo přestávek. Absolvovali jsme několik nočních jízd, což ve dvanácti lidech v dodávce pro dvanáct osob nebylo úplně komfortní. Naštěstí jsme jeli turné s portugalskými SINISTRO, což jsou krásné a velice zábavné bytosti. Při našem turné po USA jsem téměř úplně přišla o hlas, týkalo se to pěti ze šesti vystoupení, takže to byla pro mě také pořádná výzva. Nicméně na obou našich turné jsme se toho dost naučili.
V Praze jsem se koncertu nemohl zúčastnit, tak jsme za vámi vyrazili do Mnichova. Bohužel ani tam ještě nebyla Sarah. Jaké to pro vás bylo hrát koncert bez ní? Museli jste nějak speciálně předělávat playlist, nebo to nebyla až taková komplikace? Každopádně já se po koncertě necítil ošizený a musím pochválit Kim, jak vše dobře zvládla.
Vždycky je to složité hrát bez jedné z našich houslistek, ale občas prostě musíme. Kim a Sarah mají spoustu triků v rukávu, aby vyplnily náš zvuk, když už nastane ta nepříjemná situace, že jedna z nich nemůže být na pódiu s námi. Holky mají oktávové pedály, dvojhmaty a další alchymii a kouzla, které by dokázaly vysvětlit snad jen ony. Samozřejmě preferujeme stav, kdy se nás všech pět sejde na stagi. Působí to vizuálně lépe a hlavně mezi námi nastává určitý druh chemie. Když se ale stane, že jedna z houslistek chybí, musíme sáhnout do playlistu a trochu ho poupravit, protože prostě některé skladby nejdou plnohodnotně odehrát.
Už čtvrtý rok za sebou jste zavítali do Evropy a tento rok to bylo hlavně ku příležitosti vašeho akustického setu na festivalu Roadburn. Můžeš o tomto speciálním vystoupení něco prozradit?
Akustický set v rámci Roadburnu mi připadal jako speciální příležitost. Bylo to poprvé, kdy jsme zahráli náš „ztlumený" set mimo Utah. Poprvé jsme takto hráli jako support pro Scotta Kellyho, když vystupoval v Salt Lake City a já sama jsem tak následně odehrála několik vystoupení. Hrála jsem před koncertem LYCUS a jednou na akci Craft Lake City, což je každoroční řemeslný festival u nás ve městě. Na Roadburnu jsme zahráli sedm skladeb speciálně vybraných pro tento akustický koncert. Zazněly tam songy od alba „Strega“, přes „ No Help for the Mighty Ones“ až po „More Constant than the Gods“.
Velký rozruch způsobil tvůj odvážný rozhovor pro web Noisey. Přijde mi, že po tomto interview se už další rozhovory točí víceméně jen na toto téma... Ani já si to neodpustím a zeptám se tě ale jen na jednu věc k tomuto tématu. Pohybujete se na scéně, kde se drtivá většina fans a kapel přinejlepším víře vysmívá. Vím o tobě, že jsi velice tolerantní, ale přece jen, když třeba vystupujete v rámci koncertů, kde je více kapel a je tam kapela, která se hlásí k satanismu, je to pro tebe problém? Je nějaká kapela, která by ti přišla hudebně skvělá, ale kvůli textům, image, grafice… je pro tebe za hranou?
Antináboženské názory mě nepohoršují. Dokonce s mnoha jejich postoji musím souhlasit. Na světě existuje hodně jiných záležitostí, které mě dokáží naštvat mnohem víc. Mohla bych jmenovat zla, jako jsou třeba genocida nebo chamtivost, určitě to ale nejsou obrácené kříže. Co vím ale jistě, je, že nemůžu vystát rasistické sklony u některých „bílých“ kapel.
Děkuju ti za tvůj čas strávený nad odpověďmi. Jsem moc rád, že jsme si mohli už podruhé virtuálně popovídat? (úsměv)
Já jsem taky ráda - a omlouvám se, že to tentokrát trvalo tak dlouho.
Překlad: Pan X a Coornelus
Recenze:
Reporty:
SUBROSA:
- Rebecca Vernon - kytara, zpěv
- Sarah Pendleton - housle, zpěv
- Kim Pack - housle, zpěv
- Levi Hanna - basa, growl
- Andy Patterson - bicí
