Šamanský rituál THE CULT v Praze.
Do Prahy se po sedmi letech vrátili britští post punkoví věrozvěstové gothic rocku, THE CULT. Před letošní zastávkou v pražském Roxy u nás koncertovali zatím jen dvakrát, v roce 2010 rovněž v Praze v Arše a blahé paměti jako předkapela METALLIKY v roce 1993 v Brně.
Samostatný koncert THE CULT zahájili krátce před devátou „Wild Flower“ z desky „Electric“, která má letos na krku už neuvěřitelné tři křížky. Všechno je, jak má, napravo do hry pohroužený kytarista Billy Duffy se svou obří bílou kytarou, za mikrofonem šaman Ian Astbury s tamburínou, ústřední duo kapely, a za bicími jistota v podobě Johna Tempesty. Následuje „Rain“ z ještě starší „Love“. Neuvěřitelné, jak to pořád funguje a sráží člověka do kolen. Třetí v pořadí, „Dark Energy“, je prvním zásekem z nové desky „Hidden City“, která dokazuje, že THE CULT budou mít ještě dlouho co říct. Po třiceti letech točí takhle silné desky málokdo.
Ian Astbury pro mě společně s Glennem Danzigem nese dál ducha Jima Morrisona, jeho naléhavost a šamanství. Ne náhodou si ho Ray Manzarek a Robby Krieger vybrali jako jeho pokračovatele do první verze novodobých THE DOORS. Kdo někdy viděl live záznam, určitě mi dá za pravdu, že hlasová i vizuální podoba je až neuvěřitelná. A i naopak, bylo hodně cítit, že improvizace THE DOORS se čím dál tím víc prolínají i hudbou THE CULT. Asi nejsilněji jsem to vnímal v další skladbě z „Hidden City“, „Birds of Paradise“, a v mezihře hitové „Sweet Soul Sister“ ze „Sonic Temple“. Dohromady to fungovalo víc než dobře a koncert se díky tomu nesl v ještě víc mysteriózní atmosféře než posledně v Arše.
Následovalo ještě pár tutovek jako „Lil' Devil“, „She Sells Sanctuary“ nebo „Fire Woman“ a THE CULT po přibližně hodině opouštějí scénu. Bylo ale jasné, že i díky skvělému publiku na přídavek dojde. Po chvíli se kapela vrací a přidává „King Contrary Man“ z „Electric“ a „Goat“ z nové desky. Před poslední písní kyne Ian Astbury rukou a… „Please, welcome Duff McKagan!“. Na scénu přichází legendární baskytarista GUNS´N´ROSES, aby si s kapelou ve vší skromnosti na kytaru střihl před cca 600 lidmi „Love Removal Machine“. (U téhle písničky si vždycky říkám, že Mick s Keithem z ROLLING STONES musí být fanoušci kapely, že je za ten vykradený riff ještě nežalovali.) Duff na sebe sympaticky nijak nestrhává pozornost, společně s Billym si přehazují party, fanoušci šílí a kandidát na koncert roku je bohužel u konce.
Přes ne tak hitový playlist (třeba absence takové „Eddie (Ciao Baby)“ nebo vynechání čehokoli z „Beyond Good and Evil“ mě opravdu mrzelo) a krátkou dobu vystoupení (cca hodina dvacet) THE CULT dokázali odehrát fantastický koncert, na který budu vzpomínat ještě dlouho nejen já.
