WHEN ICARUS FALLS fungují deset let, ale první seznámení mezi námi proběhlo poprvé právě teď. Nedokážu přesně posoudit, jak zněly jejich starší desky a jestli se kapela drží po celou dobu jednoho žánru, ale spíš bych si tipnul, že jo. Popravdě nemám chuť zjišťovat, co bylo v minulosti, protože jejich čtvrtá řadovka mi k tomu nezadala příčinu, i když není vyloženě špatná.
Švýcarská pětice si vytyčila na „Resilience“ mantinely, které ctí až předpisové přesně. Že by preciznost tak pověstná k jejich naturelu nebo hodinkám? Asi jo. WHEN ICARUS FALLS jsou výborní v přehrávání, ale slabší v hledání vlastního světa. Jestli se někomu při poslechu nevkrade na mysl minimálně 100x švédská CULT OF LUNA, tak ať si skočí na průplach uší. Ono nestačí, že Švýcaři podobně hrají a dokonce i zpěvák se svému severskému vzoru dost podobá, ale čím to podle mě kluci pohřbili úplně, je fakt, že se rozhodli i podobně znít po zvukové stránce. Tím pádem vzniká pocit, že posloucháte CULT OF LUNA, ale něco u toho trochu skřípe.
Atmosférického post metalu/hardcoru bylo už nahráno mnoho a jak se mi tak zdá, měl by si tenhle žánr dát na chvíli pauzu. Nebo si ji dám asi já. Je to smutné, ale v podstatě si už poslední dobou vystačím jen s nejuznávanějšími partami. Jsem jednoduše znuděn z toho, jak je zbytek světa jenom recykluje.
Paradoxní na tom je, že až na tu nepůvodnost si při poslechu říkáte, že to, co se line z beden, je poctivá práce. Precizně zahraná, obsahující charakteristické prvky žánru a zdálky jakoby plnící dojem, že je vše v naprostém pořádku. Jenže bližší osahání a několikeré přehrání zanechává v člověku pocit, že nedostává nic navíc.
Přitom na „Resilience“ jsou k nalezení pasáže, kdy stojí za to zbystřit. Závěr desky v podobě věci „A Blue Light“ a její konečná gradace nabízí skvěle poskládané tóny, mimo jiné překvapí i jinak pojatým zpěvem, který je laděný oproti zbytku mnohem víc do emo stylu. Jako minimálně slušnou práci lze nazvat hned úvodní „One Last Stand“, která dokáže vtáhnout do hry, jenže pořád tu visí to pověstné ale… Podvědomě očekávám něco víc, nějaké charizma, něco, co dokáže totálně pohltit a to se prostě nedostavuje. Nejhůř dopadla druhá skladba „Into The Storm“, která společně se třetí „The Lighthouse“ zní potom v podstatě jako revival. Někomu to vadit nebude, neřeší to. Mně to přijde špatně.
WHEN ICARUS FALLS nic zdánlivě nepodcenili ani ohledně nahrávání, jak je zmíněno v průvodním dopise, za výsledným masterem a mixem stojí jméno, které má s CULT OF LUNA hodně společného – Magnus Lindberg. Snaha udělat co nejvíc a být připraveni je možná to, co někoho potěší, ale když ve zvuku najdete i podobné detaily, jakými zmínění velikáni disponují – ty činely! –, nabízí se otázka, jestli je to tak dobře. A tak, i přes slušnou hudební náplň, která rozhodně nemůže urazit, se mi do dalších poslechů nechce.
Seznam skladeb:
- One Last Stand
- Into The Storm
- The Lighthouse
- Resilience
- A Blue Light
Čas: 41 minut
Sestava:
- Diego Mediano - vokály
- Yann Cottier - kytara
- Luis Cordeiro - kytara
- Claude Humbert-Droz - basa
- Xavier Gigandet - bicí, klávesy
