Večírek pod krycím názvem Mental Possession Tour sliboval mnohé. Jako hlavní hvězdy se v pražském Futuru představili neustále rostoucí ORANSSI PAZUZU, kteří projíždějí téměř už měsíc Evropu. První část jejich turné s nimi sdíleli v Čechách dobře známí ALUK TODOLO. Na druhou polovinu však ORANSSI PAZUZU spojili síly s COBALT a tato část naštěstí zahrnovala i Prahu. A nutno podotknout, že hlavně díky COBALT jsem se téhle akce zúčastnil. Sestavu dvou zahraničních spolků potom doplňovali tuzemští experimentátoři DEMOMONDE.
Avizovaný začátek v sedm vzal za své, jelikož se prý zvučení ORANSSI PAZUZU nekontrolovatelně protáhlo a tak člověk přišel zbytečně o půlhodinu, kterou mohl věnovat hokeji, ale ani na tomhle poli o nic ve finále nepřišel. Tou dobou téměř prázdné Futurum tak mohlo sledovat, jak DEMIMONDE zvučí a za krátkou chvíli i jejich set. S DEMIMONDE to není snadné. Kapelu jsem měl možnost vidět na pódiu už v roce 2001 a následně i několikrát v této nové podobě a pocity jsou pořád totožné – jejich hudba naživo není to pravé. Notně komplikovaná hudební složka plná rozličných temp, space zvuků a vokálních kreací je v koncertním provedení těžko stravitelná, a to mluvím jako člověk, který se jejich poslednímu CD věnoval podrobně a má „naposloucháno“. Jejich loňské „Cygnus Oddyssey“ je dobré album, o čemž svědčí i nominace na cenu Anděl, ale v živém provedení zanikají veškeré vychytávky. První dvě skladby byly vyloženě o hledání se a to nejen díky kvůli špatnému zvuku. Naštěstí se vesmírné kormidlo otočilo pravým směrem a kapela začala působit na pódiu lépe. A to i navzdory faktu, že opět nemohl chybět nezbytný technický problém, tentokrát u bubeníka. Kapela tak odehrála pro mě opět rozpačitý set a zároveň proběhlo i její loučení se zpěvákem, který s DEMIMONDE odehraje posledních pár domluvených koncertů.
COBALT hrají léta, mají za sebou několik kvalitních alb, ale sedl na ně prach. Naštěstí loni se kapela po sedmi letech od vydání vynikajícího alba „Gin“ zmátožila a představila desku „Slow Forever“. Ta mi z počátku prolítla ušima a vrátil jsem se k ní až díky infu o jejich pražské zastávce. A najednou vše dostalo jiné tvary. To album se poslední dobou stalo mým nejposlouchanějším. Šílená délka 80 minut je sice velké úskalí, ale ten potenciál tam je a pochopitelně obsahuje i několik velmi silných skladeb. Považovat COBALT za plnohodnotnou kapelu je však trochu ošidné. COBALT stojí a padají s osobou Erika Wundera, který skládá muziku a nahrává veškeré nástroje, akorát zpěv obstarává sólo vokalista. Tím je momentálně Charlie Fell. Sestavu na živé hraní pak doplňuje basák Jerome a hlavně šikovný kytarista Shane McCarthy, který společně s Charliem dělal na pódiu pořádnou rotyku. Jejich prožívání hudby bylo asi tak nakažlivé, že trojici mladých mužů pod pódiem jejich produkce zřejmě rozdivočila tak, že nasadili notně přísné výrazy a začali se chovat jako nefalšovaná hovada. Jejich agresivní styl paření, kdy si člověk připadal spíš jako v ringu, silně ovlivnil moji náladu a trojici českých knedlíků jsem nemohl přijít na jméno. To ostatně znám jen u jednoho, který sice píše skvělé reporty, ale jako člověk se při koncertu mění v bezmozka. Nevadí mi, když se paří, dělá bordel, snesu, když mi někdo dělá svými mastnými vlasy soukromý fén, i to polití pivem už odzívávám, ale jít lokty a pěstmi napřed, nebrat sebemenší ohled na stojící okolo, je opravdu nefalšovaný projev vidláctví a klidně to schovávejte za raw blackmetalové paření. Jaký kontrast oproti minulému týdnu a hardcorovo/thrashovo laděné akci v Písku. Zpět ke COBALT. Ti dirigováni zpoza bicí sestavy hlavním mozkem Erikem předvedli to, co je zdobí z desky. Netradičně pojatý black metal, zvukově zajímavý s velkoryse pojatými skladbami. Úvod patřil jedné ze dvou nejlepších věcí, které se na novém albu nacházejí, a to „Hunt the Buffalo“, která je pro tvorbu COBALT naprosto charakteristická. V průběhu večera zazněla i skvělá „Gin“ a naštěstí došlo i na druhou hitovku z novinky „Elephant Graveyard“, jejíž prostřední pasáž tepe v black´n´rollovém tempu, ale nepůsobí to ani trochu hloupě. Závěr obstarala titulní věc z poslední desky „Slow Forever“, která se dvě třetiny hrací doby pomalu převaluje, aby její závěr srovnal pomocí blastbeatů vše živé se zemí. COBALT byli výborní, zahráli skvěle, kytarista se zpěvákem potěšili svým nasazením a tak kromě zmiňovaných black ultras set neměl chybu.
ORANSSI PAZUZU už nejsou kapelou do malého klubíku. To bylo první, co mě napadlo, když jsem viděl, jak se lidi tlačí před pódium. Těch nakonec bylo tak do 2/3 klubu, což je na psychedelický halucinogen v podání těchto Finů slušně velké číslo. Pamatuji si jako dnes, když se ke mně čirou náhodou dostal jejich debut „Muukalainen Puhuu“ a spadla mi čelist. Nové postupy, inovativní směr, kombinace psychedelického rocku s black metalem… co víc si přát. Od té doby ORANSSI PAZUZU urazili velkou cestu. Jsou neustále populárnější a to i navzdory tomu, že mi jejich hudba přijde čím dál tím méně přístupnější. Délky skladeb se natáhly, přibylo větší množství ambientních a space poloh, ale jejich kouzlo naštěstí nevyprchalo, i když vidět je v klubu K4 nebo ve Futuru už rozdíl je. ORANSSI PAZUZU mají venku čerstvé EP a první skladbou z něj odstartovali svůj set. Skladba „Kevät“ je pomalá, ale obsahuje plno zajímavých momentů, které stojí za poslech. Na úvod se kapele podařilo všechny přítomné vtáhnout do hry. Největší díl hodinového vystoupení padl logicky na poslední album „Värähtelijä“, které mi přijde lepší než minulé „Valonielu“. Ze začátku bylo potřeba si zvyknout na zvuk a tak ne úplně dobře šly slyšet všelijaké vychytávky, kterých je hudba těchto podivínů plná. Neznat jejich materiál, patrně bych kytarové party, které jsou tím nejlepším na skladbě „Lahja“, vůbec nevnímal - byly silně ukryté. Postupně se sound zlepšil, ale na to, jak dlouho zvučili, to nebyla žádná sláva. A tak trojice bicí, synťáky a basa byly možná nechtěně vládci večera. Jako předposlední zazněla, a za to jsem byl moc rád, osmnáctiminutová „Vasemman käden hierarkia“, jejíž úvodní pasáž je asi nejlepším momentem na loňské desce. Na druhou stranu tato kompozice plně ukazuje to, co mi na ORANSSI PAZUZU ne vždy šmakuje. Jakoby své skladby neustále natahovali - kdyby víc krátili, měl by pro mě jejich výraz větší dopad. Takto se občas až zbytečně dlouho utápějí v partech, na které nemám vždy náladu. A nešetří s nimi. Fans si nakonec vydupali přídavek, který mě už ale svou rozplizlostí příliš nenadchnul a působil nudně.
Na to, že nabral celý koncert hned na začátku skluz, akce skončila rozumně. Večer to byl jistojistě zajímavý a všechny kapely v podstatě předvedly to, co jsem očekával. Pro mě byli jednoznačně nejlepší COBALT, navzdory výše popsaným okolnostem, kteří odehráli své historicky první evropské turné. DEMIMOMNDE důstojně „zahřáli“ a ORANSSI PAZUZU předvedli standard, což je skvělá a originálně pojatá hudba, okořeněná navrch intenzivním a nenuceným pódiovým nasazením, což je v mých očích šlechtí.
