Čtyři dny volna volaly po nějakém tom koncertu, ale dlouho se žádná zajímavá akce v rozumné vzdálenosti neobjevovala. Až Petr zaregistroval doommetalový večírek v Plzni, který sliboval dvě z mého pohledu nejlepší tuzemské doomové kapely a dvě (zase pro mě) úplně neznámé zahraniční party. Lákali mě tedy hlavně našinci, přičemž německé CALLIOPHIS jsem si dopředu alespoň lehce „proklepl“ na internetu, Malťany pak ani to ne… (Johan)
Už dlouho dopředu jsem věděl, že v pátek bych rád někam vyrazil. Hledání zajímavých akcí se ztenčilo na výběr „aspoň nějaké akce“, ale pořád jsem nemohl najít ani tu „nějakou“ akci. Když už to vypadalo, že pátek asi prospím, skočil na mě na FB plakát k akci konané v Plzni. Pořadatelské info tady vyloženě zklamalo na plné čáře, propagace asi zřejmě jen mezi kamarády, a tak se není možné divit tomu, že návštěvnost na Velký pátek byla dost ubohá. Všeobecně doom metal není žánr plnící kluby, ale když v jednu chvíli na zahraniční akvizici kouká 9 lidí, není to úplně šťastné skóre. (Coornelus)
Na Plzeň jsem vyrazil klasicky podle hesla „je to sice dál, ale zato je to horší cesta“ přes Dobříš, kde jsem přestoupil k Petrovi a hurá na západ. Cestu nám zpestřila objížďka, takže jsme na navigaci sledovali, jak přijedeme pozdě nejdřív o devět, pak o osm minut, to když řidič šlápl na plynový pedál. (úsměv) Ale jak známe metalisty, málokteří začnou včas, což se potvrdilo i tentokrát. Trochu se zvučilo, trochu asi i čekalo na lidi, kterých bylo v půl osmé v klubu žalostně málo, ale postupně dorazilo několik známých tváří, které jsem dlouho neviděl a rád je potkal. Celkově návštěvnost nebyla valná, odhadem nějakých padesát hlav se vším všudy, ale na ryze doommetalovou akci se asi větší počet nedal čekat, i když u několika jedinců prý vyhrála jiná kapela koncertující opodál, VISACÍ ZÁMEK. Své asi sehrála i reklama, která nebyla žádná, až den před akcí jsme aspoň na Fobii hodili avízo a Payo nám pak říkal, že si to přečetl právě u nás, jinak by netušil, že se něco koná... (Johan)
Jako první se na pódiu srovnali ET MORIEMUR. Aktuálně bez diskuze nejzajímavější a podle mě nejlepší tuzemská doommetalová akvizice (album „Ex Nihilo In Nihilum“ nemá v Česku konkurenci a směle se může měřit s jakýmkoliv cizozemským) stihla vedle starších věcí i ochutnávky z nového materiálu, který aktuálně nahrává - a je se na co těšit. Některé motivy sice působí poněkud zašmodrchaně, ale kapela má zvláštní kouzlo a taky výrazného předáka, který koncert prožívá, jako kdyby šlo o poslední koncert tohoto světa. I díky dobrému zvuku (v zadní části klubu bez špuntů) bylo vystoupení působivé, hypnotické melodie se zarývaly do podvědomí a atmosféra by se dala krájet. (Johan)
Večer plný pomalých tónů odstartovala doomová česká jednička ET MORIEMUR, jenž se nachází ve fázi nahrávání nového alba. Kapelu jsem neměl možnost hodně dlouho vidět naživo a když to tak vezmu, těšil jsem se na ni z celého večera nejvíc. A dostal jsem to, co jsem čekal. V případě ET MORIEMUR se jedná o silnou a poctivou verzi hodně pomalého doom metalu, který má ale v jejich případě vysoké parametry. Set byl odstartován stejně jako poslední deska „Ex Nihilo in Nihilum“ jednou z nejchytlavějších věcí kapely „Sea of Trees“, kde je použit hodně melodický a zároveň chytlavý ústřední riff. Jestli se nepletu, tak kapela zahrála dvě starší věci, dvě staré a dvě úplně nové, které ač slyšeny poprvé, hodně navnadily a zvýšily už tak velké očekávání na novou desku. Zhruba půlhodina ve společnosti pánů v černém tak dopadla na výbornou. (Coornelus)
Následující SELF-HATRED si postupně budují své jméno, které je podložené slušnou prací. Loňské nadějné desce „Theia“ už dýchá pomalu na záda její následovník a i z něj bylo zahráno pár věcí. Zaujalo mě použití češtiny, což je určitě cesta, a potom dobrý výkon zpěváka. Kaťasovy variabilní polohy měly solidní parametry a i jeho samotné vystupování působilo sympaticky. Celkově se set SELF-HATRED poslouchal velmi příjemně a je jen dobře, že je tady další kapela, která to s tím doomem bere vážně. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že jak SELF-HATRED, tak ET MORIEMUR propojuje několik členů, v tomto konkrétním případě tři. (Coornelus)
SELF-HATRED jsme viděli nedávno v Praze, v Plzni to bylo podobné, tedy opět kvalitní set postavený jak na debutovém albu „Theia“, tak na nových písních, které, podobně jako u personálně propojených kolegů (kytaristy a bubeníka mají SELF-HATRED a ET MORIEMUR společné), aktuálně dostávají zvukový kabátek v Hellsoundu. Proti trýznivé bezvýchodné produkci ET MORIEMUR jsou kolegové o něco jednodušší, což nemyslím nikterak zle, prostě mi jejich tvorba přijde přehlednější, snáze vstřebatelná, snad by dalo říci i hitovější. Jsem docela zvědavý na texty, které jsou nyní v češtině... u jednoho úseku jsem se trochu polekal, ale nechci soudit dopředu. A navíc, o čem taky pořád tihle potemníci mají zpívat? Tak holt i o lásce (předpokládám tragické - úsměv). (Johan)
Německý kvintet CALLIOPHIS už před šesti lety v Plzni koncertoval, tehdy po boku dalších kapel, ve kterých měl vrchní pořadatel Aleš tehdy prsty, takže družba pokračuje. Vizuálně poněkud nesourodý ansámbl (basák ryzí thrasher ve vestě plné nášivek, kytaristé spíše jako z nějaké indie party, zpěvák z ringu – úsměv) se předvedl ve velmi slušné formě, hlavně úvod vystoupení mě bavil. První song se odvíjel v duchu staroškolského doom metalu, druhý se nenápadně dotkl i sludge, kapela i poté působila sehraným a „máme jasno, co a jak chceme hrát“ dojmem. Líbil se mi i projev zpěváka, který řval srozumitelným hlasem. V daném okamžiku příjemný zážitek, ale nemyslím si, že bych se dál po kapele pídil a hledal její nahrávky, natolik zajímavý mi její koncert nepřišel. (Johan)
První zahraniční akvizice přijela z německého Lipska a přivezla s sebou pomalý doom... to bylo ale překvapení. (úsměv) CALLIOPHIS mají venku čerstvou desku „Cor Serpentis“, kterou vydali po devíti letech od svého debutu. Vyloženě doom tempo. S kapelou jsem se seznámil až díky koncertu a doma tak stihnul poslechnout jejich novinku přesně 1,5x. Nicméně mě upoutala hned úvodní věcí z nové desky „The Cleansing“, která nabízí zajímavé nápady a poměrně silný kytarový motiv, který mi sice silně evokuje práci mistra Mackintoshe, ale když je to dobré, nemám s tím problém. CALLIOPHIS pracují na větších plochách a tak skladby kolem deseti minut jsou v podstatě standardem. První polovina setu mě skutečně bavila a nabízela na poměry doomu poměrně pestrý materiál. Zato druhá polovina a ještě větší zpomalení už mi přišlo lehce ubíjející a jelikož jsem nedokázal identifikovat nějaké záchytné body, byl pro mě set ke konci už lehce nudný. (Coornelus)
Závěr večera patřil maltským VICTIMS OF CREATION, kteří mi nesedli. Poměrně nemastná neslaná směs doomu a deathu si zpočátku zasloužila šanci, ale poté, co se zpěvák a basák Rex rozhodl použít melodický epický vokál a tím nás dokonale rozesmál, bylo pro mě po koncertě. Následující dvě skladby jsem ještě vydržel, zjistil, že mě absolutně nudný hudební projev nemá čím obohatit a po konzultaci se stejně „nadšeným“ Johanem zavelel k odjezdu. (Coornelus)
Maltské kapely jsou u nás pořád brány jako exotické. Na ostrově ve Středozemním moři podle metalové encyklopedie dosud působilo 62 kapel, přičemž status „alespoň trochu známá kapela“ si může do biografie vetknout asi jenom ABYSMAL TORMENT. Ale ani VICTIMS OF CREATION nejsou žádní zajdové, existují sáhodlouhých dvacet pět let, během kterých ale nahráli jedinou desku, „Symmetry of Our Plagued Existence“ vydanou v roce 2013. Z ní se zřejmě i hrálo, ale hned úvodní skladba mi nesedla. Prvním důvodem byl projev zpívajícího basáka - když se pustil na tenký led a začal se snažit o čistý vokál, znělo to spíš jako kvílení a přišlo mi to hodně falešné a nepříjemné, a nebudu zastírat, že i trochu úsměvné. A za druhé mě muzika přišla podivně rozházená, ani doom, ani death, něco mezi, ale bez silnějších momentů. Tak jsme to v půlce setu zabalili a zamířili k domovu. (Johan)
Na Kurtovy fotky se můžete podívat tady.
