„Rožnovské hodiny zase bijú, zmaru a zášti sa vysmívajú,“ rozjíždí se intro nazvané „Radgost“, po téměř třiceti letech připomínající jednu z nejlepších albových předeher celé české rockové historie. Už jen tímto je avizována snaha o návaznost na klasiku.
Ostravský CITRON na svých bedrech nese radostný úděl tuzemsky nejúspěšnější metalové kapely osmdesátých let, jejíž česky nazpívaný albový debut „Plni energie“ položil základní stavební kámen tuzemskému metalu, na němž vztyčený „Radegast“ byl pak jeho tehdejším vrcholem. Souboru však následně neprospěla změna společenské atmosféry i dobových hudebních trendů a prožil obrovský úpadek popularity, dlouhé tvůrčí pauzy, neustálé výměny zpěváků a vůbec četné personální změny, ať už byly vynucené smutnými úmrtími nebo vnitřními konflikty. Jenže zatímco první rozkol z roku 1991, tedy v době bezinternetové, prošuměl téměř bez zájmu, ten předloňský způsobil neskutečnou názorovou bouři, jakou český rock snad nikdy dříve nezažil.
Nejprve odešli čtyři dlouholetí členové, kteří později přijali název LIMETAL, zatímco na Pařízkově straně byl zpět do zbraně povolán Křížek, vrátila se Tanja, přišla trojice nových kytaristů a nakonec na obou březích sporu vzplály vášně neskutečných rozměrů a vršily se hromady páchnoucího hnoje. Za obrovské mediální masáže jedné televize a jednoho časopisu proběhlo několik málo velkolepých turné, vyšla dvě minialba, která vedle nových písní nabídla také retrospektivní kousky, a šest let po předchozí nahrávce „Bigbítový Pánbů“, jež byla převážně jen pouhým stínem přeslavné minulosti, se konečně podařilo dokončit dlouho chystané nové album.
Titulní skladbu „Rebelie Rebelů“ rozjíždí kytarový riff, v němž mnozí posluchači spatřují krádež od RAINBOW, přesto jde o vcelku solidní skladbu, jíž sluší přesně dávkované jemné tempové změny. Také další dříve vydané věci náleží k těm lepším. „Píseň ztracených“ zní jako silná rocková balada, jejíž výrazně melodická gradace patří k vrcholům alba, zatímco song „Supi se slétají“ k volnějšímu tempu přidává mnohem více hutnosti. Povedlo se i úderné „Na křídlech andělů“ a ani příliš nevadí, že onen dětský sbor v závěru zní podobně, asi jako když staré babky v domově důchodců při pletení ponožek skřehotají, že nikdy se nevrátí pohádka mládí.
Zcela premiérově vydané písně dopadají spíše průměrněji, přesto zaujme nijak zběsilý, ale jakžtakž svižný kvapík „V řetězech spoutaní“, docela povedená „Hodina dvanáctá“ a někoho dokáže potěšit také Tanjou zpívaná „Má zpověď“ nebo ostatní kousky. Za zmínku stojí i převážně jemnější balada „Schoulená“, zařazená nejprve coby duet s nepříliš oslňující Tanjou a na konci alba, možná už lehce nadbytečně, jako skrytý bonus v Láďově sólové verzi.
Křížek jako zpěvák dává vzpomenout na prozatím poslední KREYSON. Stále dokáže vystoupat do výšin, o nichž se jiným může jen zdát, jenže už neexceluje jako kdysi, místy působí dojmem, že mu přeskakuje hlas a občas se ocitne na hranici trapnosti, a to nejen při jekotu, ale výjimečně i při snaze o chrčení. Například v úvodu songu „Kain a Ábel“ se snaží ječet jako kdysi dávno v rozjezdu písně „Uragán“, ale už mu to moc nejde. Bylo lépe, bude hůře.
Noví kytaristé předvádějí snaživá kytarová sóla a převážná část alba představuje natolik intenzivní metalový nápor, že jde rozhodně o zatím nejtvrdší album souboru. Charakterizuje jej excelentní, byť pro starší posluchače místy snad až příliš vyostřený a kytarově přebuzený zvuk, ostatně, celé album nezní až tolik jako pozdní výhonek osmdesátých let, ale coby relativně moderně se tvářící nahrávka, jednoznačně zastiňující drtivou většinu zábavového bigbítu. Přestože výsledek svazuje trocha křeče, hodně urputnosti a zdaleka ne všechny písně a jejich pasáže fungují bez výhrad, zní to přesvědčivěji než téměř veškerý tuzemský melodický metal dnešní doby. To potvrzuje Djordjem Eričem napsaný, drsnější a nepříliš líbivě laděný „KarmaGeton“, kde staroba ustupuje současnějšímu znění, podobně jako například v Toužimského příspěvcích pro ARAKAIN.
Formálně snad obstojné texty, v nichž Pařízek si vede zručněji než topornější Křížek, jsou obsahově pouhou snůškou velkých slov a stokrát otřepaných frází typu „jen aspoň jednou začni po svém žít“,„jdeme svou vlastní cestou stůj co stůj“ nebo „otvírám ti srdce své“, tematicky ovšem ctí příbuznou linii, na kterou v podobě reliéfního digipacku navazuje sice zajímavě provedený, jenže jinak totálně kýčovitě rockerský obal. Ten vůbec největší průjem však vyvolávají rozsáhlá bookletová pojednání, v podstatě takové „pohádky z pařezové chaloupky“, navazující na podobné výlevy z obou minialb, jež by měli číst pouze nekritičtí Radimovi řiťolezci či Láďovy fanynky, neboť v ostatních případech hrozí žaludeční nevolnost a je vhodné mít po ruce pytlík.
Celá tahle slavná „Rebelie Rebelů“, navíc nesmyslně psaná i s tím druhým velkým R, svým názvem vypadá spíše jako reklama na Pařezovu rockovou televizi a ta pro změnu coby upoutávka na kyselý plod. Jestliže je album věnováno „bláznivým, nekonvenčním, šíleným, rebelům, utopistům, snílkům či podivínům“, lze to dejme tomu ještě akceptovat, jenže jakmile „zlatej chlapec“ vypustí z hrdla, že „nepatříme k mainstreamu, jsme parta rebelů“, zní to důvěryhodně asi jako vepřová hlava z Hradu nebo koblihy ministra financí. Směšné, trapné, neupřímné, obchodně vypočítavé rebelství, jež v tom lepším případě budí záchvaty smíchu a popadání se za břicho.
Že se jednou dočkáme „rebela“ Křížka a „rebela“ Pařízka, tomu by ještě před pár lety nikdo nevěřil. Televizní magnát si připadá jako rebel? Nicméně o jejich soukmenovcích z turné, tedy o Brichtovi, Dodovi a Kronkovi platí naprosto totéž. Tohle pozdní rebelství těmhle stárnoucím strejdům můžou věřit zřejmě jen ti úplně nejhloupější agrorockeři z lokálních rockfestů. Jací další obstarožní rádoby rebelové stojí v záloze? Petr Janda? Olda Říha? Pepa Vojtek? Či snad dokonce Šiška se Špinarkou? Nebo mají být rebelií ony na obalu zapálené kytary? Ach tak...
Skutečnou, opravdovou a důvěryhodnou rebelii bude mnohem lepší hledat raději spíše v hudebním undergroundu, nikoli v podání kapely z první dvacítky Slavíka. A že je rocková hudba rebelií již ze své podstaty? Ano, před několika desítkami let tomu tak bylo. Ovšem na druhou stranu, pokud ona kýžená rebelie spočívá ve schopnosti nasrat a poštvat si proti sobě velkou část české rockové scény, pak v tomto umění hlavní aktéři vynikají jako asi nikdo jiný.
Což ovšem nemění nic na tom, že skladatelsky oba dva minimálně v polovině písní prokazují trvalé nadání, díky němuž zplodili nijak geniální či převratné, ale vcelku důstojné album, jež lze v řadové diskografii legendární kapely řadit hned za obě zásadní díla.
Seznam skladeb:
- Intro – Radgost
- Rebelie Rebelů
- Kain a Ábel
- Jednou
- Píseň ztracených
- V řetězech spoutaní
- C'mon
- Na křídlech andělů
- Hodina dvanáctá
- Schoulená
- KarmaGeton
- Má zpověď
- Supi se slétají
- Schoulená (skrytý bonus v sólové verzi)
Čas: 59:29
Sestava:
- Láďa Křížek – zpěv, kytara
- Djordje Erič – kytara
- Pavel Hanus – kytara, sbory
- George Rain – baskytara, sbory
- Radim Pařízek – bicí, orchestras
- Tanja – zpěv
Hosté:
- Roland Grapow – kytara, zpěv (8, 13)
- Radim Pařízek jr. – baskytara (6, 11, 12)
- Pop Academy – dětský sbor (8)
- Petr Skala – orchestras (6, 9)
