KANNOUT jsou jiní. Pozoruhodní, netradiční vztaženo na tuzemské poměry… Napadá mě další hromada podobných slov, jež by mohla posloužit jako charakteristika toho, čím se tahle mladá tuzemská formace prezentuje. Poprvé o sobě dali KANNOUT vědět v roce 2015, kdy vyšlo jejich čtyřskladbové digitální EP „Samoty“, kterým překvapili, naznačili směr, zároveň ale bylo evidentní, že jsou ještě na úplném začátku a několik věcí je potřeba doladit. Byť základ se jevil tak, že je položený kvalitně.
V mezičase vyšel singl „Den na konci srpna“, na který navázalo právě toto nové EP „Poslední Iris“, které vyšlo těsně před koncem loňského roku. KANNOUT opět vsadili na čtyři skladby a nahrávka vychází naneštěstí jen jako digitální formát, což lze na jednu stranu u mladé kapely chápat, na druhou fanouška-sběratele tímto neuspokojíte.
Hudbu KANNOUT lze uchopit z mnoha směrů. Je jen na každém, jak ji bude vnímat. Pro mě jsou charakterističtí svým atmosférickým výrazem. Jejich produkce, která je vedena v pomalejším, hloubavém tempu, vychází z tvrdšího rocku, nebo by se dalo mluvit o post hardcore, ale žádná agrese se u nich nekoná. Kytara občas přitvrdí, ale dominantní je nálada, kterou lze vnímat jako uklidňující.
Sympatické mi je, že KANNOUT jsou kapelou, kde všechny jejich čtyři základní složky dávají smysl každá zvlášť, zároveň potom fungují jako celek. Kytarista, basák a bubeník jsou v mixu všichni pěkně slyšet, jejich hru vnímáte, každý dokáže svými party skladby obohatit, přitom ani jeden z nich na sebe nijak cíleně nestrhává pozornost. Základ je pestrý a neustále hravý, prázdná místa jen tak na „výplň“ se na EP nachází v minimální míře. Hudební podklad dost dobře funguje i bez vokálů, které dodává čtvrtá složka vokalistka – Lara. Na Lařin výraz je potřeba si zvyknout a dokonce chápu i ty, kterým se to nikdy nepovede. Záměrně píšu výraz, protože slovo zpěv není úplně to nejpřesnější. Její používání hlasu je spíš na hraně expresivní deklamace, na zpěvy dojde jen minimálně a jak vidno, na této složce, která na debutovém EP kulhala minimálně na jednu nohu, bylo zapracováno, což má hned blahodárný vliv. Tady lze cítit pokrok.
Čtveřice semknutých skladeb se nijak výrazně neodlišuje od prvotiny a rozvíjí ji dál. Evidentní je, že si kapela sedla a stmelila se, protože skladby působí lehce dospělejším dojmem. Každá z nich je propracovaná, má několik linií a určitě nejsou s prvními poslechy úplně jasně čitelné. Je v nich postupně co objevovat.
Textově se naštěstí kapela drží češtiny, což je správný tah. Lara používá svůj jazyk poměrně slušně, texty tak neruší a nedostavuje se pocit trapnosti. Slova jsou volena celkem ohebně, i když je občas zřetelné, že napasovat je do hudebního podkladu musela být výzva. Nemá cenu je vždy nutně pitvat, ale jejich význam je poměrně čitelný, viz text v skladbě „S větrem“.
KANNOUT považuji za zajímavou kapelu, u které jsem zvědav na další vývoj. Jejich porce čtyř skladeb mi momentálně přijde dostačující, jak bych reagoval na celou desku vyvedenou v podobném duchu, těžko teď odpovídat. Momentálně mají našlápnuto slušně.
Seznam skladeb:
- Mezi kmeny
- S větrem
- Poslední iris
- Totemy
Čas: cca. 16 minut
Sestava:
- Gabriela Strašilová - vokál
- Pavel Dvořáček - basa
- Radek Čáp - kytara
- Jakub Žáček - bicí
